— Nejvyšší správní soud

58 A 64/2011- 18 - text pokračování - 21 - 58A 77/2010 58A 64/2011-18 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Bohuslavou Drahošovou v právní věci žalobce: I. G., proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství se sídlem Ostrava, 28. října 117, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.11.2011 č.j. MSK 176749/2011, sp. zn. DSH/46497/2011/Now, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Žalobou ze dne 21.11.2011 se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení. V žalobě uvedl, že rozhodnutím žalovaného ze dne 8.11.2011 bylo zamítnuto jeho odvolání ze dne 28.9.2011, doplněné písemností ze dne 21.10.2011, které směřovalo proti rozhodnutí Městského úřadu Vítkov ze dne 15.9.2011 č.j. MUVI49317/2011, kterým byl uznán vinným z přestupku dle ust. § 22 odst. 1 písm. a) bod 3, § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích a § 16 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, kterých se měl dopustit dne 17.6.2011 mezi obcemi Staré Oldřůvky a Budišov nad Budišovkou při řízení vozidla Škoda Favorit RZ X, za což byly mu byly dle § 22 odst. 7 zákona o přestupcích uloženy sankce, pokuta ve výši 5.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6-ti měsíců ode dne rozhodnutí. Současně mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení v částce 1.000,- Kč. Předmětné rozhodnutí napadá v celém rozsahu, neboť má za to, že žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí přijal nesprávné právní závěry a takovýmto rozhodnutím jej krátil na jeho právech. V doplnění žaloby ze dne 28.11.2011 uvedl, že v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uvedl, že s obviněním z přestupku dle § 22 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o přestupcích nesouhlasí. Namítal, že v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně zcela absentují některé zcela zásadní skutečnosti. Správní orgán I. stupně se mimo jiné dopustil nesprávného právního posouzení věci, když nesprávně uzavřel, že spáchal i přestupek dle § 22 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o přestupcích. Žalovaný se ztotožnil se závěry prvoinstančního správního orgánu, přičemž k otázce „bezprostřednosti“ se nevyjádřil. Poukazoval na slovo „bezprostřednost“, která by měla být dle jeho názoru ze strany správního orgánu, zejména s ohledem na hrozící sankce, nezpochybnitelně prokázána v každém jednotlivém případě. Poukazoval na doslovný text příslušných ustanovení. Uvedl, že je přesvědčen, že k naplnění dané skutkové podstaty přestupku se nemůže jednat o pouhé hypotetické ohrožení, které je správními orgány dovozováno v jeho případě pouze nepřímo z právních předpisů, ale musí jít o ohrožení bezprostřední a fakticky podložené, což v jeho případě prokázáno nebylo. Pokud se jedná o závady zjištěné na jím řízeném vozidle, šlo v prvním případě o údajnou „ostrou hranu“ tvořenou pravou stranou předního nárazníku. Podotkl, že blatník nad pravou přední stranou předního nárazníku byl vmáčknutý dovnitř, přičemž k bočnímu vyhnutí pravé přední strany tohoto nárazníku mimo obrys vozidla v žádném případě nedošlo, kdy ani nehrozilo uvolnění nárazníku z jeho úchytů. Namítal, že dle jeho názoru nelze hovořit o jakékoliv „ostré hraně“, kterou by mohlo dojít k zachycení jiných účastníků provozu a tím k jejich ohrožení. K další závadě, tj. korozi lemu blatníku a obou prahů uvedl, že uznává, že koroze některých dílů karosérie je sice viditelná, avšak nedomnívá se, že se jednalo o závadu, která by „bezprostředně“ ohrožovala ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Namítal, že faktické a bezprostřední ohrožení jiných účastníků silničního provozu v jeho případě nebylo prokázáno. Vytýkal, že při posouzení věci nikdo nezkoumal např. dobu a místo, kde byl údajný přestupek zjištěn. Uvedl, že šlo o méně významnou silnici III. třídy v dopoledních hodinách, kde byl v danou dobu takřka nulový provoz, což je dle jeho názoru skutečnost, která je pro posouzení naplnění dané skutkové podstaty přestupku a zejména prokázání „bezprostřednosti“ ohrožení jiných účastníků provozu velmi důležitá. K další závadě, tj. hloubka dezénu hlavních dezénových drážek levé zadní pneumatiky, byla opotřebovaná pod stanovenou mez, uvedl, že správní orgány vycházely pouze z fotodokumentace, žádná hloubka dezénu policií zkoumána nebyla, natož změřena. Uvedl, že má za to, že při posouzení, zda došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 22 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o přestupcích se nelze spokojit pouze s hypotetickým konstatováním o možném ohrožení jiných účastníků, ale je nutno zkoumat a vzít v potaz všechny okolnosti konkrétního případu. Ani v tomto případě se správní orgány nezabývaly např. tím, jaké byly v době silniční kontroly klimatické podmínky, povrch vozovky, či zda pneumatika, která dle správního orgánu neměla splňovat zákonem stanovené parametry, byla na hnané či hnací nápravě apod. Správní orgány fakta, tj. že řídil vozidlo s předním náhonem, kdy přední pneumatiky byly v bezvadném stavu, v době kontroly bylo zcela sucho, přičemž povrch vozovky byl v relativně dobrém technickém stavu, vůbec nezkoumaly a nezabývaly se jimi. Uvedl, že je přesvědčen, že ani tato závada nenaplnila nutnou podmínku bezprostředního ohrožení ostatních účastníků provozu. Uvedl, že zjištěné závady v jeho případě byly sice závažné, avšak zcela jistě nebyly tak závažné, aby bezprostředně ohrožovaly ostatní účastníky silničního provozu. Uvedl též, že zůstává otázkou, zda správní orgány byly pro posouzení všech zjištěných závad odborně natolik způsobilé, aby mohly relevantně uzavřít, že zjištěné závady jsou natolik závažné, že bezprostředně ohrožovaly ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích a zda neměl tyto skutečnosti posoudit příslušný soudní znalec, který je k tomu oprávněn. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 4.1.2012 k podané žalobě uvedl, že žalobce z větší části v žalobě pouze opakuje námitky stejné, jako je vznášel již v odvolání. S těmito se podrobně vypořádal v napadeném rozhodnutí, a proto se vyjadřuje pouze k námitkám, které žalobce v odvolání neuvedl. Naplnění skutkové podstaty přestupku podle ust. § 22 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o přestupcích – každý přestupek porušuje, nebo alespoň „ohrožuje“ zájem společnosti (§ 2 odst. 1 zákona o přestupcích), u přestupku podle § 22 zákona o přestupcích typově zájem na bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Přestupkem - kvalifikovaným podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích – je tedy každé provozování vozidla, které je technicky nezpůsobilé tak, že ohrožuje ostatní účastníky provozu. Stanovením skutkové podstaty přestupku dle § 22 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o přestupcích, pak zákonodárce postihuje závažnější jednání, kdy provozováním technicky nezpůsobilého vozidla jsou ostatní účastníci provozu ohrožení „bezprostředně“, tato závažnost je vyjádřena i druhem a výši sankcí, které lze za tento přestupek uložit. Žalovaný uvedl, že není pravdou, že správní orgány dovodily „pouze hypotetické ohrožení nepřímo z právních předpisů“. Naopak správní orgány dovodily konkrétní ohrožení za konkrétních podmínek a okolnosti přímo z charakteru a rozsahu závad, které se na vozidle prokazatelně nacházely. Žalovaný opakoval, že bezprostřednost ohrožení ostatních účastníků provozu vyplývá z toho, že v případě řízení vozidla žalobcem mohla kdykoliv nastat situace, kterou žalobce nemohl předem vyloučit a ve které by uvedené závady měly za následek možnost vzniku škody na majetku či zdraví. Žalovaný souhlasil s tvrzením žalobce, že technická závada může nebo nemusí být podle konkrétních okolností posouzena jako bezprostředně ohrožující. Uvedl, že to jsou právě konkrétní okolnosti, typ a možné důsledku závady, které jsou pro stanovení právní kvalifikace rozhodné. Žalovaný popřel, že by nebyly posuzovány okolnosti přestupku, jako doba a místo spáchání (silnice III. třídy v dopoledních hodinách s takřka nulovým provozem), klimatické podmínky (sucho), povrch vozovky (v relativně dobrém technickém stavu) nebo umístění předmětné pneumatiky přední (hnací) nápravě. Žalovaný konstatoval, že všechny tyto skutečnosti žalobce uváděl již v odvolání a žalovaný se jimi zabýval při posuzování, zda jednání žalobce je vůbec přestupkem z hlediska materiálního znaku a z hlediska právní kvalifikace přestupku. Závěrem uvedl, že posouzení je posouzením právním nikoliv odborným, neboť jde o otázku právní nikoliv skutkovou – jde o výklad pojem „bezprostředně“ k jejímuž zodpovězení není oprávněn znalec, ale správní orgán, který o přestupku rozhoduje. II. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně správního řízení, které jeho vydání předcházelo, tedy i řízení a rozhodnutí správního orgánu I. stupně v mezích žalobních bodů k datu vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1, 2 zákona č.150/2002 Sb.