4 Ads 120/2009 — Nejvyšší správní soud

78 Ad 23/2012- 21 - text pokračování -10- 78Ad 23/2012 78Ad 23/2012-21 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Bohuslavy Drahošové a soudců JUDr. Petra Indráčka a JUDr. Miroslavy Ježoviczové v právní věci žalobce: ELEKTROCENTRUM TRADING spol. s r.o., IČ 45196621, se sídlem v Olomouci, Hodolanech, Tovární 1137/45, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem AK se sídlem v Polevsku čp. 183, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, detašované pracoviště Ostrava, se sídlem Ostrava 2, Zelená 3158/34a, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12.3.2012, č.j. 48091/020-9010-15.2.12-402/39/RO/SA, o vrácení přeplatku na pojistném, t a k t o: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12.3.2012, č.j. 48091/020-9010-15.2.12-402/39/RO/SA, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Olomouci č.j. 48006/200-9010-04.01.10-70DS/X2-83/R0/2/PS ze dne 24.1.2012, jímž byla podle § 104a zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), zamítnuta žádost žalobce o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období od 1.1.2007 do 30.6.2007. Žalobce zejména namítl, že řízení před správními orgány trpí vadou řízení, poukázal na neústavnost, nezákonnost a nesprávnost napadeného rozhodnutí, neboť ani po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2010, č.j. 4Ads 120/2009-88 („dále jen „rozsudek NSS“), není vyřešena otázka, zda tímto rozhodnutím došlo k zákonnému a ústavně konformnímu vyřešení sporné otázky. Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném od 1.1.2007 do 30.6.2007 (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.), byl v uvedeném období neurčitou právní normou, neboť neurčoval vyměřovací základ pro organizace a malé organizace. Žalobce namítl, že nelze připustit absenci základní definiční části právní úpravy (co do povinnosti platit sociální pojištění a výše vyměřovacího základu) a tuto absenci suplovat pomocí interpretačních pravidel. Tato pravidla nadto stanovil až Nejvyšší správní soud, přičemž je však nezákonné a protiústavní, aby si plátci sociálního pojištění chybějící část zákonné úpravy dovozovali pomocí předem nespecifikovaných interpretačních pravidel a na základě těchto hradili pojistné, když jde o subjekty, jejichž hlavním zájmem je provádění podnikatelské činnosti a souvisejících provozních záležitostí a nikoliv vysoce specializovaný, pro běžný subjekt z textu normy neodvoditelný výklad právních norem. Pokud byl v rozhodném období zákon č. 589/1992 Sb. neúplný a neurčitý, vznikaly pochybnosti o jeho konkrétní interpretaci a aplikaci, mělo být rozhodnuto ve prospěch žalobce. V té souvislosti poukázal na konkrétní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vztahující se k dodržování zásady v pochybnostech ve prospěch subjektu (plátce daně, resp. plátce sociálního pojištění), k požadavku na přesnost právní normy, právní jistotu a předvídatelnost aktů veřejné moci, k použití výkladu víceznačné zákonné úpravy, který nejméně zasahuje do ústavou zaručených práv, k nemožnosti využití nejasností v právní úpravě pro maximalizaci fiskálního výnosu státu, k zákazu použití analogie a omezenosti použití extenzivního výkladu při překonávání mezer v právních předpisech, k použití interpretačních pravidel soudem a k nemožnosti rozšiřujícího výkladu nad rámec zákonné úpravy, i když by byl celospolečensky prospěšný. Nesouhlasí s názorem , že vyměřovací základ za předmětné období je dostatečně „určitě určen jen na základě nějakých interpretačních postupů“ pro předmětné období leden až červen 2007 bylo pro výpočet vyměřovací základu pro organizace a malé organizace provedeno „neurčitě“, ale vyměřovací pro uvedené subjekty nebyl vymezen vůbec. Žalobce považuje za jednoznačně protiústavní, aby plátce sociálního pojištění dovozoval svou platební povinnost „nějakými interpretačními pravidly“, kterou je povinen určit stát jednoznačnou úpravou v zákonné normě. V důsledku protiústavní nepřímé zpětné retroaktivity nařízení vlády č. 39/2007 Sb. o způsobu určení vyměřovacího základu zaměstnavatele pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je toto nařízení přede dnem jeho účinnosti, tedy v období od 1.ledna 2007 až do 28.2 2007 neúčinné a žalobci tak nevznikla za toto období povinnost k úhradě. Navrhoval proto zrušení napadeného rozhodnutí. Uvedl dále, že vzhledem k nařízení vlády č. 39/2007 Sb. o způsobu určení vyměřovacího základu zaměstnavatele pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvků na státní politiku zaměstnanosti považuje toto vládní nařízení přede dnem jeho účinnosti, tedy v období od 1.ledna 2007 do 28.2. 2007 za neúčinné a žalobci tak nevznikla povinnost k úhradě pojistného za toto období. Vzhledem k výše uvedenému, žalobce dále navrhoval, aby řízení bylo přerušeno do rozhodnutí Ústavního soudu České republiky v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1904/10. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 22.6.2012 navrhl zamítnutí žaloby s tím, že rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Olomouci (dále jen OSSZ) bylo věcně správné, OSSZ postupovala v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů dle § 2 až § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), mezi něž náleží i princip hospodárnosti a účelnosti řízení a bezodkladně v rámci těchto principů po vydání rozsudku NSS (tj. po vyřešení předběžné otázky) vydala rozhodnutí ve věci. K námitkám žalobce vyjádřil tak, že žádosti žalobce nebylo možné vyhovět, protože v období od 1.1.2007 do 30.6.2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe, proto jejich platební povinnost v tomto období nezanikla. Vyměřovací základ organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb., bylo možné pomocí příslušných interpretačních postupů z ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. stanovit natolik určitě jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. I při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem ze zákona č. 589/1992 Sb. s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Oproti námitkám žalobce namítajícím možnosti výkladu právních norem plátci sociálního pojištění stojí skutečnost, že vyměřovací základ a pojistné za předmětné období vykázal žalobce na Přehledech o vyměřovacích základech a pojistném malé organizace ve správné výši a ve správné výši rovněž odvedl pojistné na účet příslušné OSSZ. Dále poukazoval na to, že žalobce původně neměl pochybnost o své povinnost platit pojistné, neboť byl bez potíží schopen určit výši pojistného. Žádost o vrácení pojistného byla podána dne 4.1.2010. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že dne 4.1.2010 podal žalobce u OSSZ v Olomouci žádost o vrácení přeplatku za období leden až červen 2007 v celkové výši 2.098.431,- Kč. Rozhodnutím OSSZ v v Olomouci - usnesením ze dne 8.1. 2010 - bylo řízení o žádosti žalobce o vrácení daného přeplatku přerušeno dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu s tím, že vydání meritorního rozhodnutí ve věci vrácení přeplatku na pojistném závisí na vyřešení předběžné otázky Nejvyšším správním soudem, a to na rozhodnutí o kasační stížnosti České správy sociálního zabezpečení k posouzení aplikace nařízení vlády č. 39/2007 Sb., o způsobu určení vyměřovacího základu zaměstnavatele pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „nařízení vlády č. 39/2007 Sb.“). Žádost žalobce o vrácení přeplatku na pojistném za období leden až červen 2007 byla pak zamítnuta rozhodnutím OSSZ v Olomouci ze dne 24.1.2012. Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 13.4.2010 vydala OSSZ Olomouc rozhodnutí, kterým předmětnou žádost odvolatele o vrácení přeplatku na pojistném zamítla. Rozhodnutí napadl odvolatel odvoláním, a odvolací orgán rozhodnutím ze dne 30.6.2010 prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Odvolatel využil svého práva a podal žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který dne 30.8.2011 rozsudkem č.j. 38Ad 49/201