7 As 79/2010 — Nejvyšší správní soud

72 A 23/2015- 21 - text pokračování - 14 - 72 A 23/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce: S. A. J., nar. X, pobyt v I., bytem F., t. č. neznámého pobytu, dříve zajištěni v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhota 234, Vyšní Lhota, proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort v Přerově, se sídlem U Výstaviště 18, Přerov, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 22. 9. 2015, č. j. KRPM-108804/ČJ-2015-140022-UP, ve věci prodloužení zajištění žalobce, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 22. 9. 2015, citovaného v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaná prodloužila zajištění žalobce v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty podle § 129 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, za účelem jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“). Původní doba zajištění byla prodloužena o 34 dní do 1. 11. 2015. [2] První žalobní námitkou napadl žalobce aplikaci § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které podle něj nesplňuje požadavek na kvalitu zákona a je proto v rozporu s čl. 5 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny a nelze jej aplikovat, neboť neobsahuje definici „vážného nebezpečí útěku“ a nelze tedy předvídat, jaké jednání může vést ke zbavení osobní svobody jednotlivce. Žalobce poukázal na čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení, účinného od 1. 1. 2014, a jeho čl. 2 písm. n). Požadavek citovaných ustanovení na stanovení objektivních kritérií právními předpisy, které by definovaly vážné nebezpečí útěku, § 129 ani žádné jiné ustanovení zákona o pobytu cizinců nesplňuje. Citované ustanovení je neurčité a za současné legislativní situace nelze předvídat, v jakých případech bude policie aplikovat na dotčené osoby institut zajištění z důvodu existence vážného nebezpečí útěku, neboť tento pojem není zákonem definován. Stávající právní úprava nesplňuje vysoké standardy na kvalitu zákona, které v případě možnosti zbavení osobní svobody klade na právní úpravu čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 Úmluvy. Obdobně rozhodly Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci č. j. 42 A 12/2015 – 78 a č. j. 78 A 9/2015 – 58, Městský soud v Praze pod č. j. 1 A 47/2015 – 21 a sp. zn. 1 A 59/2015 a Krajský soud v Brně pod č. j. 32 A 54/2015 - 88. Žalobce považoval § 129 zákona o pobytu cizinců za neaplikovatelný a tudíž napadené rozhodnutí za nezákonné. [3] Druhou žalobní námitkou žalobce namítal, že Švédsko není povinné žalobce převzít za účelem posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a tudíž neexistuje reálný předpoklad předání žalobce. Zajištění žalobce tak není úzce spjato s účelem zajištění. Žalobce byl zadržen v mezinárodním vlaku jedoucím z Rakouska. Policie nejdřív provedla lustrace v informačních systémech a nalezla shodu v systému EURODAC se záznamem ze Švédska. Žalovaná následně zjistila, že se jedná o ukončené azylové řízení ve Švédsku. Žalobce byl proto zajištěn dne 30. 8. 2015 za účelem předání na základě readmisní dohody mezi Českou republikou a Rakouskem. Převzetí žalobce nebylo ze strany Rakouska schváleno s odůvodněním, že žalobce požádal o azyl ve Švédsku. Žalobce zároveň uvedl, že ve Švédsku žádal o udělení azylu v roce 2006, jeho žádost byla konečným rozhodnutím zamítnuta v roce 2008 a následně se žalobce vrátil do Iráku. Žalovaná přesto žalobce zajistila za účelem jeho předání do Švédska a zároveň ve svém rozhodnutí uvedla, že je Švédsko příslušné k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a Švédsko je povinné žalobce přijmout zpět na své území, a to i v případě, kdy řízení o jeho žádosti bylo již ukončeno. Žalovaná zcela opomněla čl. 19 odst. 2 Dublinského nařízení. Žalovaná přitom měla informace o tom, že žalobce opustil území státu Evropské unie již v roce 2008, tj. před sedmi lety. Také měla informace o tom, že řízení o azylu žalobce ve Švédsku bylo již ukončeno. Žalovaná tak mohla a měla zjistit, že Švédsko již nemá povinnost žalobce převzít a tudíž je i realizace důvodu zajištění žalobce velmi nepravděpodobná. I žalované přitom muselo být také zřejmé, že žalobce nepožádal o mezinárodní ochranu ve Švédsku a následně nepokračoval ve své cestě do Finska přes Českou republiku, jak to ve svém rozhodnutí uvádí. Takový postup lze s ohledem na geografickou polohu skandinávských států a České republiky vyloučit. Zajištění za účelem předání do Švédska tak nemůže plnit účel, za kterým má být uplatněno, neboť Švédsko ani není podle Dublinského nařízení příslušným členským státem k posouzení žádosti žalobce a není tedy povinné žalobce převzít zpět na své území. Zajištění žalobce a ještě další prodloužení jeho zajištění je proto svévolné a v rozporu s čl. 5 Úmluvy, neboť jeho přemístění je prakticky nerealizovatelné vzhledem k tomu, že stát, do kterého má být přemístěn, ani nemá povinnost žalobce přijmout. Žalobce odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 – 150 a uvedl, že reálný předpoklad naplnění účelu zajištění je přitom podle rozsudku téhož soudu čj. 2 As 80/2009 – 66 správní orgán povinen posuzovat i v případech zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců. Podle rozsudku SD EU ze dne 30. 11. 2009, Kadzoev, C–357/09, výroku č. 5, požadavek reálného předpokladu vyhoštění je splněn pouze v případě, že je skutečný předpoklad, že může dojít k úspěšnému vyhoštění, tento reálný předpoklad však neexistuje, jestliže se zdá nepravděpodobné, že dotyčný bude přijat ve třetí zemi. Vzhledem k tomu, že žalobce o udělení azylu ve Švédsku požádal v roce 2006 a řízení o této žádosti bylo konečným rozhodnutím ukončeno v roce 2008, po čemž žalobce vycestoval z území členských států a opět na území EU vstoupil až po sedmi letech, v roce 2015, je nepravděpodobné, že by Švédsko s převzetím žalobce na své území souhlasilo. [4] Žalobce nebyl informován o důvodech prodloužení zajištění v jazyce, jemuž rozumí a žalovaná tak porušila čl. 5 odst. 2 Úmluvy. Žalobce rozhodnutí o prodloužení zajištění v českém jazyce obdržel poštou bez toho, aby mu bylo toto rozhodnutí přetlumočeno a nebyly mu ani vysvětleny důvody prodloužení jeho zajištění. Uvedené ustanovení přitom jasně stanovuje povinnost státu zajistit, aby osoby zbavené své svobody byly informovány o důvodech tohoto opatření, aby mimo jiné mohly v případě nesouhlasu využít možnosti obrátit se na soudy se žádostí o přezkum takového rozhodnutí. [5] Žalobce souhlasil s projednáním věci bez nařízení ústního jednání a navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení. [6] Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce vstoupil na území České republiky 30. 8. 2015 bez cestovního dokladu a víza či jiného povolení, které by jej opravňovalo ke vstupu a pobytu na území ČR. Žalobce cestoval společně se svým bratrem (M. A. J.). Pozemní hranici ČR žalobce překonal v mezinárodním vlaku přijíždějícím z Rakouska. Při pobytové kontrole žalobce provedené 30. 8. 2015 00.10 hodin na vlakovém nádraží v Břeclavi žalobce předložil vlakové jízdenky zakoupené ve Vídni 28. 8. 2015 z Berlína do Puttgardenu do Koebenhavnu. Na základě podkladů z provedené pobytové kontroly a dalších zjištění ve správním řízení zahájeném 30. 8. 2015 na oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort v Přerově byla žalobci podle § 50a odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1599 Sb. uložena povinnost opustit území ČR. Jelikož žalobce vstoupil na území členských států Evropské unie nejprve v Řecku a potom i v Maďarsku a Rakousku, správní orgán prošetřil, zda nejsou dány důvody pro postup podle Dublinského nařízení. Proto byla provedena prověrka žalobce v policejních evidencích, při které byl zjištěn pozitivní záznam v systému EURODAC pro Švédsko, podle kterého byl důvod se domnívat, že žalobce ve Švédsku požádal o mezinárodní ochranu. Dalším šetřením bylo zjištěno, že žalobce žádal ve Švédsku o mezinárodní ochranu a žádost byla v roce 2008 zamítnuta. V souladu s Dublinským nařízením je Švédsko povinno žadatele přijmout zpět na své území, a to i v případě, kdy řízení o jeho žádosti bylo již ukončeno. Na základě těchto zjištění byl žalobce podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb. zajištěn za účelem předání a doba k zajištění byla stanovena na 30 dnů. Zajištěný žalobce byl dne 31. 8. 2015 umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé - Jezové a dne 29. 9. 2015 byl přemístěn do Zařízení pro zajištění