4 Ads 132/2010 — Nejvyšší správní soud

72 Ad 15/2014- 52 - text pokračování - 12 - 72Ad 15/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobkyně PhDr. H. P., bytem V. H., Š. 218, zast. JUDr. Petrou Vons Janulkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Tylova 711/1, Olomouc, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze, Na Poříčním právu 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2014, č. j. MPSV-UM/1997/14/4S-OLK, ve věci příspěvku na bydlení, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovené zástupkyni se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3.146 Kč, která jí bude zaplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Ostravě. O d ů v o d n ě n í : [1] Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí citovaného v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Olomouci ze dne 17. 3. 2014, č. j. 158068/14/OL, kterým byla žalobkyni zamítnuta žádost o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení od 1. 10. 2013. [2] V žalobě žalobkyně namítala, že žádost o dávku byla zamítnuta proto, že příspěvek je vázán na náklady vzniklé v místě trvalého bydliště a že tedy nemohou být brány v úvahu náklady na bydlení v místě, kde žadatel skutečně bydlí. Správní orgány upřednostnily formální hledisko před hlediskem skutečně sledovaným zákonem, tj. poskytnout pomoc sociálně potřebným. Správní orgány nevzaly v úvahy žalobkyní odkazovanou judikaturu Ústavního soudu o nepřípustném formalismu. Jako další důkazy k prokázání námitky, že dávky jsou vypláceny v případech, kdy je všeobecná vědomost o tom, že dávky jsou zneužívány k refundaci „neskutečných“ přemrštěných nákladů na bydlení, kdy tak splnění kritéria čistě formálního místo trvalé bydliště má přednost před zákazem zneužití zákona a principem Nemo turpitudinem alegare potest – např. MF dne 22. 4. 2014, s. B1, B2, Ubytovny? Stále problém. A majitele domu žádají o nové. Žalobkyně měla za to, že striktně formální výklad zákona nemůže obstát za situace, kdy takový zákon nejen toleruje své vlastní zneužívání, ale navíc místo pomoci sociálně potřebným slouží k bezdůvodnému obohacování spekulantů a obchodníků s chudobou. Žalobkyně navrhla, aby soud v tomto řízení podal návrh Ústavnímu soudu ke zrušení části zákona, a to § 24 odst. 1 a 4 tak, že bude vypuštěna podmínka trvalého bydliště. Zároveň žalobkyně navrhla, aby byla zrušena omezující podmínka vlastnictví nebo nájmu bytu, protože podle judikatury NS lze byt užívat i na základě jiného právního titulu (rozsudek NS sp. zn. 26 Cdo 376/2009 ze dne 24. 2. 2010), takže nelze vyloučit, že žadatelem může být i osoba žádající pouze příspěvek na část možných nákladů na bydlení, a to nikoliv náklady podle § 25 odst. 1 písm. a) citovaného zákona („nájemné“), ale náklady za plyn, elektřinu, vodné, stočné, odvoz odpadu a centrální vytápění nebo za pevná paliva podle § 25 odst. 1 písm. c). Žalobkyně navrhla i zrušení souvisejících částí zákona, zejména § 25 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. [3] V doplnění žaloby žalobkyně namítla, že správní orgány nesprávně právně posoudily otázku podmínek nároku na příspěvek na bydlení, jejich prokazování a aplikaci v praxi, když aplikovaly § 24 zákona o státní sociální podpoře restriktivně, zcela mimo meze ústavně konformního výkladu a v rozporu se smyslem zákona o státní pomoci a sociální podpoře, který má být k ochraně potřebných osob. Za klíčovou považovala žalobkyně otázku výkladu obsahu pojmu „vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu“, respektive skutečnost, že při posuzování splnění podmínek pro přiznání dávky příspěvek na bydlení není brán jako stěžejní faktický stav, nýbrž stav „papírový“. Správní orgány odůvodnily svá rozhodnutí tím, že žalobkyně nedoložila k žádosti o dávku příspěvek na bydlení doklad o výši nákladů na bydlení za III. čtvrtletí 2013 na byt na adrese B. 8, ve kterém má trvalý pobyt, čímž nesplnila jednu ze základních podmínek pro přiznání dávky. Správní orgány postavily své rozhodnutí na tom, že nárok na příspěvek na bydlení má pouze vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu. Situace žalobkyně je taková, že její trvalé bydliště bylo v předmětném období na adrese B. 8, ale fakticky se zdržovala a bydlela na adrese Š. 218, V. H., kde také hradila měsíčně částku 5.000 Kč na úhradu paušálních nákladů za plyn, elektřinu a vodu. Výklad, který správní orgány zaujaly, je neudržitelný, ryze formalistický, zcela mimo meze ústavně konformního výkladu a naprosto neodpovídá smyslu zákona o státní sociální podpoře. Podle žalobkyně úmyslem zákonodárce jednoznačně nebylo vázat příspěvek na bydlení pouze na evidenční údaj, který nemusí vypovídat nic o skutečném stavu, neboť smyslem zákona o státní sociální podpoře je pomoci potřebným v jejich tíživé situaci, tj. pomoci tam, kde je pomoc skutečně potřebná (což je zcela zřejmě tam, kde konkrétně jsou vynakládány prostředky na bydlení). Při výkladu aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy. Orgány veřejné moci jsou povinny se odchýlit i od na první pohled jednoznačného textu a namísto doslovného výkladu zvolit výklad konformní s účelem a smyslem zákona se zřetelem na relevantní právní principy a to například v situacích, kdy text zákona zjevně vede k absurdním a zřejmě iracionálním situacím, kdy přístup žalovaného v tomto konkrétním případě zcela iracionální situaci nastavuje. Trvalé bydliště je v podstatě pouze registračním/evidenčním údajem, který je zaveden do systému evidence obyvatel (např. pro potřeby voleb, pro určení místní příslušnosti soudu či správních orgánů ap.), který však nevypovídá nic o faktickém stavu, kdy v žádném právním předpise ČR není občanům stanovena povinnost se skutečně zdržovat v místě trvalého bydliště. Daleko důležitější je místo, kde občan zabezpečuje své bytové potřeby, místo, které občan užívá ke svému trvalému bydlení, tj. kde fakticky pobývá (s tímto legálním pojmem pracuje např. zákon o daních z příjmů pro potřeby odpočtu od základu daně – to znamená, že finanční úřad jednoznačně přihlíží k tomu, kde občan fakticky bydlí). Pokud bychom se měli držet právě té skutečnosti, že na příspěvek na bydlení by měl dosáhnout ten, kdo jej skutečně potřebuje, pak je evidentní, že nelze pro stanovení podmínek nároku vycházet pouze z evidenčního údaje, ale je nutno v každém konkrétním případě zkoumat, kde jednotlivec skutečně pobývá a kde vynakládá prostředky na bydlení. Žalobkyně se s ohledem na výklad Ústavního soudu v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 1648/10 nebo IV. ÚS 2265/13 domnívá, že správní orgány v jejím případě měly jednoznačně zvolit výklad konformní s účelem a smyslem zákona o státní sociální podpoře a ne se zcela formalisticky držet jazykové dikce zákona. Jejich rozhodnutí je tak nesprávné. Formalistické lpění na splnění podmínky trvalého bydliště je ale dle žalobkyně nemístné, neboť v prvé řadě by měly být sledované případné individuální zvláštnosti každého případu a hmotná situace žadatele, a to zda tam, kde skutečně bydlí, mu vznikají náklady na bydlení. Výklad správních orgánů, které jako jediné relevantní kritérium uznávají místo trvalého bydliště, je neudržitelný a nepřijatelně restriktivní a je v rozporu nejen s obecně uznávaným principem dobré správy a vstřícnosti vůči účastníkovi správního řízení ale i v rozporu s ústavním principem podle čl. 30 odst. 2 LZPS, neboť je žadatelům upírána taková pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Žalobkyně má za to, že v řízení dostatečně tvrdila a prokázala, z jakého důvodu v rozhodném období nebydlela v místě trvalého pobytu a proč si neměnila trvalé bydliště, jaké byly její pravidelné měsíční výdaje s bydlením a jakým způsobem je hradila. Přitom poukázala na § 52 správního řádu a to, že navrhovala důkazy, z nichž bylo zřejmé, že v rozhodném období měla výdaje s bydlením. Správní orgány k nim však nepřihlédly. Správní orgány navíc vyšly z neúplně zjištěného skutkového stavu, když se spokojily se sdělením Národního památkového ústavu o tom, že k bytu na adrese B. 8 byl nájemní vztah s žalobkyní ukončen ke dni 31. 10. 2013, přičemž žalobkyně v průběhu 7. až 9. měsíce 2013 neuhradila v tomto bytě žádnou platbu za nájem, včetně plateb za elektřinu, aniž by však správní orgány vzaly v potaz důkazy, které jim předložila žalobkyně o tom, že v předmětném období hradila pravidelně měsíčně částku 5.000 Kč na náklady s bydlením na adrese Š. 218, V. H. (a proč tomu tak bylo). V této souvislosti žalobkyně poukázala rovněž na to, že jednáním správních orgánů obou stupňů byla porušena zásada podle § 3 správního řádu. Navíc pak žalobkyně