7 As 137/2011 — Nejvyšší správní soud

76 A 28/2013- 45 - text pokračování - 10 - 76A 28/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce Mgr. T. K., bytem K. 758/2b, O., zastoupeného Mgr. Danielem Procházkou, advokátem se sídlem v Olomouci, Božetěchova 9, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2013, č. j. KUOK 51784/2013, sp. zn. KÚOK/29630/2013-ODSH-SD/7228, ve věci přestupku, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 23. 1. 2013, čj. SMOL/014917/2013/OARMV/PD/Ost. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., kterého se žalobce dopustil tím, že dne 26. 8. 2012 v 9:40 hodin na silnici R35 na 270. km ve směru jízdy Olomouc – Ostrava řídil motorové vozidlo Opel Zafira, registrační značky 4M0 9899, ačkoliv nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, které pozbyl dne 4. 6. 2010 nabytím právní moci rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 9. 3. 2010, čj. SMOL/AŘMV/2/2705/2009/Hub, s přerušením vykonatelnosti rozhodnutí od 9. 7. 2010 do 26. 10. 2011. Tímto jednáním žalobce porušil § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., za to mu byla uložena pokuta 25.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. [2] Žalobce v žalobě namítal, že v odvolání brojil proti interpretaci § 102 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Výklad správního orgánu, dle kterého nastávají účinky vrácení řidičského oprávnění ke dni rozhodnutí o jeho vrácení a nikoli ke dni výkonu sankce, je nesprávný, ústavně nekonformní, jde o analogii v neprospěch žalobce a represivní účinky výkonu sankce trvají neurčitou dlouhou dobu poté, co již uplynula doba výkonu sankce, aniž by existovalo sankční rozhodnutí. Žalobce je pak potrestán dvakrát za též jednání, neboť zákaz činnosti je formálně prodlužován a důsledky sankce trvají až do doby rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění (dále i „ŘO“), nutně vždy déle, než stanoví rozhodnutí o uložení sankce. Správní orgán neprokázal naplnění subjektivní stránky, pouze opsal legální definici, aniž by ji aplikoval na jednání žalobce. Žalobce se nemohl dopustit přestupku, protože byl s ohledem na deklaratorní povahu rozhodnutí o vrácení ŘO držitelem ŘO, nadto mu nebylo prokázáno zavinění. S námitkou deklaratorní povahy rozhodnutí o vrácení ŘO se žalovaný nevypořádal, resp. jeho vyjádření na str. 4 napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelné a neobsahuje dostatek odůvodnění. K výkladu § 102 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. se žalovaný nevyjádřil nijak. Žalovaný uvedl, že žalobce neodevzdal řidičský průkaz, což označuje jako opakované jednání, mající znaky přestupku. Takový pojem právní řád nezná, podle § 125c zákona č. 361/2000 Sb. neodevzdání řidičského průkazu přestupkem není. Žalovaný tak užívá svévolná právní hodnocení, což jen potvrzuje nedostatek důvodů napadeného rozhodnutí. Žalovaný uvádí, že odvolatel spoléhal, že takové jednání nebude sankcionováno ze strany orgánů veřejné moci. Toto tvrzení je fabulací žalovaného, nemá oporu v provedeném dokazování (je v rozporu se spisy) a současně zakládá vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí. Tím spíše, když se žalovaný ztotožnil se zjištěním skutkového stavu správním orgánem I. stupně a konstatuje, že žalobci nikdo neoznámil, že se změnil výkon rozhodnutí a že má odevzdat řidičský průkaz, což mu nebylo zřejmé ani z rozsudku soudu, že by přišel o své řidičské oprávnění a dále, že nevěděl tedy, od kdy má odevzdat ŘP. Správní orgán přitom zjistil nevědomou nedbalost. Žalovaný zřejmě zastává názor, že rozhodnutí o vrácení ŘO má konstitutivní povahu s účinky ex tunc. Takový závěr považuje žalobce za mylný, nezákonný a ústavně nekonformní. S ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, čl. 6 Úmluvy a zásadu nulla poena sine lege (sp. zn. 6 A 173/2002) žalovaný rozhodl přímo v rozporu s touto zásadou, prodloužené trestání nemá žádný právní podklad, je to v rozporu se zásadou ne bis in idem. Takový stav vede k právní nejistotě, neboť přes deklarované stanovení délky zákazu činnosti je tato doba fakticky prodlužována, což je ve správním trestání nepřijatelné a v rozporu se zásadou nulla poena sine lege certa. I kdyby si požádal žalobce o vrácení řidičského oprávnění okamžitě po skončení sankce zákazu řízení, byl by trest prodlužován nezákonně do rozhodnutí správního orgánu, což nelze akceptovat. Žádný právní předpis nestanoví přesnou lhůtu, od které má správní orgán rozhodnout o vrácení ŘO. Správní orgán je pouze vázán „neurčitou“ lhůtou podle § 71 s. ř. NSS v rozsudku sp. zn. 6 As 18/2005 vyslovil, že ten, komu je ukládána sankce, nesmí mít žádnou pochybnost o tom, na základě jakých pravidel je mu tato sankce ukládána. I podle komentáře (Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení, Praha, C. H. Beck, 2011, s. 79) lze sankci uložit jen na dobu stanovenou v zákoně a výkon této sankce končí uplynutím této doby. Výklad správního orgánu je v rozporu s čl. 39 LZPS. Žalobce odkázal na další judikaturu a literaturu. Ústavně konformní výklad umožňuje vyložit § 102 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. tak, že u rozhodnutí o vrácení ŘP jde o rozhodnutí deklaratorní s účinky ex tunc. Žalobce nemohl spáchat přestupek dle napadeného rozhodnutí, protože dne 26. 8. 2012 trest zákazu řízení již vykonal (ke dni 23. 3. 2012) a rozhodnutí ze dne 18. 10. 2012 mohlo tuto skutečnost již jen deklarovat, nikoli nově konstituovat, s účinky ex tunc. Žalovaný nesprávně aplikoval právní předpis. Žalovaný odkázal na rozhodnutí NSS čj. 7 As 137/2011 – 52. V něm se však k ústavní konformitě soud nevyjádřil, pouze přiznává, že takový postup by vedl k faktickému prodloužení doby, po kterou řidič nemůže řídit motorové vozidlo, minimálně o dobu procedury vrácení. Toto minimalistické konstatování je však v rozporu s výše uvedenou judikaturou NSS, která stanoví mantinely pro ukládání a výkon sankce zákazu činnosti ve všech případech bez výjimky. Efektivní dozor dle rozsudku NSS nemůže ospravedlnit neústavní uložení trestu. Dozorové povinnosti nelze přenášet na žalobce, tím spíše, nepovažuje-li zjevně zákonodárce odevzdání ŘP za vynutitelnou povinnost (na rozdíl od jiných). Správní orgány navíc o povinnosti vrátit ŘP nepoučují a odejmutí ŘP vůbec nezabezpečují. Interpretace žalovaného nemůže uspět ani v testu proporcionality. Rozsudek NSS, na který žalovaný odkazuje, je nepřiléhavý, týká se odevzdání ŘP, nikoli povahy rozhodnutí o vrácení ŘO. Žalovaný tak rozhodl formálně, bez bližšího zkoumání problematiky a nepokusil se vypořádat se s námitkami žalobce. Dále nebyla dle žalobce naplněna a prokázána subjektivní stránka přestupku, v kontextu nesystematického výkladu měl hodnotit naplnění objektivních a subjektivních kritérií subjektivní stránky. Zavinění dovozuje žalovaný z toho, že žalobce využíval opravné prostředky od chvíle, kdy obdržel podkladové rozhodnutí, za klíčové pak označil, že si žalobce požádal o odklad jiného rozhodnutí. Z práva podat opravný prostředek či jeho podání anebo podání žádosti o odklad výkonu rozhodnutí nelze dovozovat povědomí o povinnosti žádat o vrácení ŘO. Takové odůvodnění žalovaného lze považovat za odpírání spravedlnosti, když žalovaný dává žalobci paradoxně k tíži to, že využil v jiném řízení ústavou garantovaných opravných prostředků. Správní orgán I. stupně tak absurdně dovozoval zavinění z toho, že žalobce byl v řízení právně zastoupen. Žádné tyto skutečnosti nemají vztah k zavinění žalobce. Rozhodnutí založené na těchto důvodech je nezákonné. Žalovaný zmateně uvádí, že žalobce měl a mohl vědět, že po nabytí právní moci rozsudku…, a označuje to jako vědomou nedbalost, byť vysloveně kvalifikuje nevědomost nedbalou. Tím, že správní orgány pečlivě a řádně nepoučily žalobce v části poučení, nemůže být kladeno k jeho tíži. Žalovaný předstírá (na str. 4), že žalobce byl zjevně poučen, ač se tak ve skutečnosti vůbec nestalo. Poučení v rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 9. 3. 2010 nelze považovat za řádné poučení, tím spíše, není-li přestupce poučen o následcích ani o skutečnosti, že k navrácení ŘO nepostačuje samotné vykonání sankce. Skutečnost, že žalobci nebyl odejmut řidičský průkaz a že skutku se měl dopustit více než pět měsíců po vykonání sankce zákazu činnosti, vylučuje subjektivní stránku. Sám žalovaný přiznává pochybení správních orgánů, když uvádí, že policie měla doklad odejmout, přičemž sám žalovaný má za prokázané, že to byla právě držba řidičského průkazu, na základě níž se žalobce domníval, že více než pět měsíců po definitivním vykonání sankce již řídit může. [3] Žalovaný ve vyjádření