4 As 56/2003 — Nejvyšší správní soud

72 Ad 12/2016- 27 - text pokračování - 8 - 72 Ad 12/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou, Ph.D., v právní věci žalobce K. V., bytem X, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 6. 2016, č. j. X, ve věci přepočtu starobního důchodu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : [1] Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované citovaného v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila své rozhodnutí ze dne 20. 4. 2016, č. j. R–20.4.2016–429/490 329 110, kterým zamítla žalobcovu žádost o přepočet starobního důchodu. [2] V žalobě žalobce namítal, že žalovaná rozhodla o námitce žalobce, aniž by zkoumala dosavadní souhrn skutečností pro vznik předčasného důchodu a nároky žalobce ve spojení s dovršením nejvyšší přípustné expozice podle zákona o důchodovém pojištění, v souvislosti s dobou vzniku nároku žalobce od rozvázání pracovního poměru do dovršení věku 65 let žalobce, kdy nároky žalobce zanikly nejpozději v roce 2014 (dovršením 65 let věku žalobce). Podle žalobce jsou vydaná rozhodnutí zmatečná, v rozporu se zákoníkem práce a jinými právními předpisy. Žalovaná nerespektovala, ani se nezabývala skutečností, že dosažení nejvyšší přípustné expozice je zapsáno v seznamu nemocí z povolání. Žalobce byl poškozen na možnosti pracovat ve své kvalifikaci a dosahovat výdělky pro lepší vyměřovací základ. Žalobce pobíral před odchodem do předčasného starobního důchodu zvláštní příspěvek 1.900 Kč. Žalobce nesouhlasí s tím, že nebyly splněny podmínky podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále „zdp“). To je v rozporu i s § 195 zákoníku práce, platného do 31. 12. 2006, a § 371 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění platném od 1. 1. 2017, o výdělcích pro výpočet základu důchodu z důvodů nemoci a ohrožení nemoci z povolání a nejvyšší přípustná expozice (vládní nařízení č. 290/1985 Sb. odst. III položka 1 (dále „seznam nemocí z povolání“). DIAMO, s. p., žalované na její žádost nevystavil žádné podklady (§ 82 zákona č. 589/1991 Sb.), žalovaná takové podklady žalobci nezpřístupnila a ani neodůvodnila své rozhodnutí. Žalovaná má poučovací povinnost a je povinna dodržovat zásadu zákonnosti. Žalovaná měla prověřit podnět, a to ve vztahu ke všem nárokům žalobce a vznik nároku řádně odůvodnit podle skutečnosti, bez zmatečností, zejména z důvodu ukončení pracovního poměru, zajistit si podklady z dostupných zdrojů a účelově nezaměňovat dobu vzniku a zániku nároku a práv žalobce, které vznikly v roce 1990 z důvodu rozvázání pracovního poměru pro dovršení nejvyšší přípustné expozice. Žalobce pak pokračoval předčasným důchodem (dovršení 50 let), a skončil nároky dosažením věku 65 let, což bylo v roce 2014. Platnost právního předpisu skončila 31. 12. 2014, což se netýká žalobce. Důvody, na které se žalovaná odvolává, jsou zcela mimo a nedůvodné, zmatečné a v rozporu s platnými předpisy, které platily v době vzniku i zániku. Dohoda o rozvázání pracovního poměru byla uzavřena podle § 190 odst. 1 a § 187 odst. 1 zákoníku práce, platného v době dovršení nejvyšší přípustné expozice, kde byly přesně specifikovány důvody a vznik nároku. V daném případě byl žalobce v ochranné lhůtě, a proto i rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele i zaměstnance je třeba chápat jako neplatný právní úkon a v takovém případě by žalobce byl v postavení zaměstnance až doposud (§ 187 a následující zákoníku práce, účinného v roce 1994, včetně judikatury). [3] Ke skutkovému stavu žalobce uvedl, že rozvázal se zaměstnavatelem pracovní poměr dohodou dne 25. 11. 1990 z důvodu naplnění nejvyšší přípustné expozice pro trvalou nezpůsobilost k práci dle znaleckého posudku krajského hygienika ze dne 16. 10. 1990, a to i přesto, že byl žalobce v ochranné lhůtě a takovéto rozvázání pracovního poměru je posuzováno jako neplatný právní úkon zaměstnavatele. Proto žalobce žádal soud o ochranu jeho práv přiznaných zákoníkem práce i občanským zákoníkem. K důkazu navrhoval listinu vystavenou protiprašným technikem ze dne 2. 11. 1990, dohodu o rozvázání pracovního poměru ze dne 28. 11. 1990, oznámení ze dne 28. 11. 1991 s poučením, rozhodnutí č. j. X o přiznání zvláštního příspěvku horníkům, kopii žádosti o starobní důchod, návrh na přezkoumání starobního důchodu ze dne 10. 5. 1999 a dopis žalované ze dne 27. 7. 1999, osobní list vydaný žalovanou dne 20. 4. 1999 a kopii napadených rozhodnutí. [4] Žalobce nesouhlasil s výpočtem vyměřovacího základu od vzniku nároku na předčasný starobní důchod při dosažení věku 50 let (od 29. 3. 1999) a namítal rozpor s § 190 a 195 a následujících zákoníku práce, § 371 nového zákoníku práce a § 37 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Žalobce nesouhlasil se současně stanovenou výší vyměřovacího základu, vypočítaného ze zcela jiných nároků, než jsou zákonem žalobci přiznané u nejvyšší přípustné expozice, včetně přiznání předčasného starobního důchodu. [5] Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žádost o přepočet starobního důchodu žalobce zamítla z důvodu nesplnění podmínek podle § 56 odst. 1 písm. b) zdp. Žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 5. 1999 přiznala žalobci od 29. 3. 1999 starobní důchod podle § 29 zdp a nařízení vlády č. 557/1990 Sb., změněné rozhodnutím ze dne 27. 7. 1999. Dne 9. 12. 2003 žalobce podal žádost o odstranění tvrdosti zákona, které žalovaná na základě pověření ministra práce a sociálních věcí vyhověla rozhodnutím ze dne 19. 3. 2004 zvýšením procentní výměry starobního důchodu od 1. 1. 2004. [6] Dne 8. 2. 2016 podal žalobce žádost o přepočet starobního důchodu. Podle § 76 zdp nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, zůstávají zachovány do 31. 12. 2000. Ustanovení § 74 věty druhé platí zde obdobně. Výše starobního důchodu podle věty první se stanoví podle tohoto zákona s tím, že pro výši a výplatu tohoto důchodu platí § 37 a § 71 odst. 1 a 4 obdobně. Výše procentní výměry starobního důchodu podle věty první se zvyšuje podle § 34 odst. 2 po dosažení 55 let věku. Nárok na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisu uvedeného ve větě první vzniká též pojištěncům, kteří dosáhli 50 let do 31. 12. 2010, pokud splňují ostatní podmínky stanovené v tomto předpisu; přitom se nevyžaduje, aby ke splnění podmínek stanovených v § 2 odst. 2 písm. c) tohoto předpisu došlo v souvislosti se snížením nejvyšší přípustné expozice. [7] Z § 71 odst. 1 zdp vyplývá, že výše starobního, plného invalidního a částečného invalidního důchodu, na který vznikne nárok v době od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2005, nesmí být nižší než výše důchodu, která by náležela, kdyby důchod byl přiznán podle předpisů platných ke dni 31. 12. 1995 v rozsahu uvedeném v odst. 4, a to včetně zvýšení, která by náležela k tomuto důchodu pouze k tomuto dni. Pro účely porovnání výší starobních, plných invalidních a částečných invalidních důchodů podle věty první se výší těchto důchodů rozumí procentní výměry těchto důchodů. Výše základní výměry starobního, plného invalidního a částečného invalidního důchodu, pokud se jejich výše stanoví po 31. 12. 1955, s použitím předpisů platných před 1. 1. 1996, se stanoví podle předpisů platných ke dni, od něhož se přiznává důchod; přitom v této výši základní výměry důchodu je zahrnuto zvýšení o pevnou částku. Dále žalovaná odkázala na § 11, § 16 odst. 3, § 71 odst. 4 a § 16 odst. 1 zdp. Zvláštním zákonem, na který § 16 odst. 3 zdp odkazuje, je zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Znamená to, že do 31. 12. 1995 se hodnocení toho, co lze považovat za vyměřovací základ, řídí vyhláškou č. 149/1988 Sb., a v době od 1. 1. 1996 se použije zákon č. 589/1992 Sb., zejména jeho § 5 odst. 1. Rozhodné období se stanoví podle § 18 zdp. [8] Žalobce splnil podmínky nároku na starobní důchod podle § 29 zdp a nařízení vlády č. 557/1990 Sb. od 29. 3. 1999. Výše důchodu byla proto stanovena za 34 roků pojištění, z osobního vyměřovacího základu 15.905 Kč, stanoveného k datu přiznání důchodové dávky za roky 1986 až 1998, přičemž žalovaná pro výši starobního důchodu započetla veškerý příjem, který jí umožňoval zákon o důchodovém pojištění. [9] Žalobce v replice dále doplnil odkaz na článek II, bod 8 zákona č. 188/1988 Sb., což žalovaná neuznává. Dne 27. 7. 1999 žalovaná zaslala žalobci dopis, ze kterého plyne něco jiného než nyní, dále z přehledu dob pojištění je to obdobné a není to navíc v souladu s evidenčním listem důchodového zabezpečení, kdy počet započtených dnů od zaměstnavatele žalovaná neakceptuje. Obdobně je to s potvrzením