4 As 28/2013 — Nejvyšší správní soud

64 A 18/2018- 47 - text  9 64 A 18/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Martina Láníčka a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci žalobkyně: Mgr. B. D. proti žalovanému: Rektor Univerzity Palackého v Olomouci sídlem Křížkovského 511/8, 771 47 Olomouc o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2018 č. j. UPOL-109065/9410-2018 takto: I. Rozhodnutí Rektora Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 31. 8. 2018 č. j. UPOL-109065/9410-2018 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 363 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 3. 11. 2018 domáhala přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla vyslovena neplatnost vykonání státní zkoušky žalobkyní na Právnické fakultě Univerzity Palackého (dále jen „PF UP“) z předmětů KPT/NSZZ3 Trestní právo a VPK/NSZZ2 Správní právo podle § 47c odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále jen „zákon o vysokých školách“). 2. Žalobkyně uvedla, že dne 22. 5. 2017 vykonala na PF UP tzv. veřejnoprávní část státních závěrečných zkoušek ze správního a trestního práva. Dne 17. 3. 2018 byla žalobkyně fyzicky napadena panem P. K., X; žalobkyně v obavě o svůj život přivolala Policii ČR. Následně P. K. v rámci své osobní msty podal dne 22. 3. 2018, tedy 5 dní po incidentu, podnět žalovanému k zahájení správního řízení o vyslovení neplatnosti vykonání státní závěrečné zkoušky nebo její součásti. Dle uvedeného podnětu měla být žalobkyně v průběhu státní zkoušky v telefonickém kontaktu s p. K. za pomocí miniaturního reproduktoru v uchu a mikrofonu skrytém pod šaty. Pomocí tohoto zařízení měla žalobkyně p. K. sdělovat vylosované otázky a následně naslouchat reprodukci zápisků. Podaným podnětem se zabývala Přezkumná komise UP v Olomouci, která dne 25. 6. 2018 vydala stanovisko č. j. UPOL-58313/9410-2018, kterým navrhla žalovanému vyslovit neplatnost vykonání součásti státní zkoušky žalobkyně. 3. Žalobkyně s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, považuje jej za nezákonné pro nedostatek důvodů a pro vady řízení, neboť žalovaný nevypořádal argumenty žalobkyně, rozhodnutí založil na jediném nezákonném důkazu, nebyly naplněny formální a materiální znaky jednání, které je jí kladeno za vinu. Žalobkyně od počátku popírá, že by při státní závěrečné zkoušce užila jakékoli technické zařízení; poctivě studovala celých 5 let, úspěšně složila zkoušku z každého předmětu ve většině případů na první pokus. Nikdy nepotřebovala jakékoli nápovědy pro úspěšné splnění podmínek daného předmětu. Až do zahájení předmětného správního řízení neměla žalobkyně tušení o existenci nahrávky. Žalobkyně rozporuje legálnost jediného důkazu, který poskytl p. K., neboť dle jeho slov se jedná o záznam hovoru mezi jím a žalobkyní. Takové nahrávání však znamená zásah do ústavně zaručených práv žalobkyně. Pan K. sám sdělil, že pro pořízení nelegální nahrávky použil aplikaci ACR. Žalobkyně odkázala na judikaturu Ústavního soudu, a to nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, nález Ústavního soudu sp., zn. R 39/1999 a nález téhož soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/99 a dále na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to rozsudek ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004 a ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98. V neposlední řadě připomněla rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 As 28/2013-24. Dovodila, že předmětná nahrávka byla nezákonným důkazem a zároveň odmítla názor Přezkumné komise UP, že předmětná nahrávka se netýká soukromého života žalobkyně, neboť je zaznamenán průběh státní závěrečné zkoušky, tedy průběh veřejného aktu. 4. Správní orgán navíc při posuzování nahrávky vytrhával věty z kontextu a převzal do svého rozhodnutí pouze ty části nahrávky, které odůvodňovaly závěr správního orgánu, nikoli pravdivé a objektivní informace. Podle žalobkyně sloužila žalovanému nahrávka hovoru jako jediný důkaz, na němž bylo napadené rozhodnutí založeno. Správní orgán se ve svém rozhodnutí sice vyjádřil, že se při svém rozhodování opíral pouze o důkazy založené ve správním spise, ale nijak je nekonkretizoval. Odmítl přitom provést žalobkyní navržený důkaz výslechem svědka Bc. O. J., který byl přítomen po celou dobu jednak před konáním zkoušky, tak ihned po ní a jakékoli nainstalování technického zařízení by viděl. Správní orgán také odmítl posuzovat osobu podatele podnětu či způsob pořízení nahrávky. Žalobkyně dále namítla, že správní orgán prováděl dokazování bez jednání, čímž byla žalobkyně zkrácena na svých právech účastnit se dokazování. Žalobkyně dále namítla, že prokázala znalosti, které postačují k závěru, že podmínky a předpoklady pro absolvování státní závěrečné zkoušky splnila. 5. Podle žalobkyně nedošlo k naplnění formálních a materiálních znaků § 47c odst. 2 písm. b) zákona o vysokých školách. Žalobkyně zdůraznila, že nejednala úmyslně proti dobrým mravům, podmínky a předpoklady pro konání a úspěšné vykonání státní zkoušky splnila a že její jednání v žádném případě nenaplňuje znak soustavnosti tak, jak jej vyložil žalovaný. Přezkumná komise UP vyslovila názor, že znak soustavnosti je v případě této skutkové podstaty nezbytné vztáhnout k relativně krátkému a jasně časově vymezenému okamžiku, kterým je průběh státní závěrečné zkoušky; s uvedeným žalobkyně nesouhlasí. V právním řádu neexistuje žádná definice neurčitého pojmu „soustavnost“, ani důvodová zpráva k ustanovení § 47c zákona o vysokých školách nespecifikuje úmysl zákonodárce, jak tento pojmem vykládat. 6. K výkladu uvedeného pojmu žalobkyně připomněla rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2009, č. j. 9 Afs 63/2008-121, který se týkal oblasti podnikání, přičemž ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že pojmovým znakem podnikání je jeho soustavnost, jde tedy o činnost prováděnou opakovaně, nikoli jednorázově, příležitostně či nahodile. Odkázala také na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2011, č. j. 31 Af 54/2011-21, podle něhož, i když zákon soustavnost nedefinuje, lze obecně pojem soustavná činnost spojit s úmyslem tuto činnost opakovat. Pojem soustavnosti je tedy vykládán podobně jako pojem opakovanosti, nejedná se tedy o jednorázovou či nahodilou činnost, je třeba mít alespoň úmysl jednání opakovat. Žalobkyně také odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV ÚS 666/02, podle kterého „...za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Jinak řečeno v případě pochybností jsou povinny postupovat mírněji (in dubio mitius).“ 7. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že nepovažuje za nutné komentovat každý bod žaloby žalobkyně, protože se v drtivé většině jedná o sdělení či subjektivní názory žalobkyně, která předestřela již v řízení před správním orgánem. Co se týče polemiky o legálnosti nahrávky telefonního hovoru, která má zachycovat průběh součásti státní zkoušky, nadnesla žalobkyně v žalobě nový a odlišný způsob údajného vzniku předmětné nahrávky, který však žalobkyně není schopna soudu předložit, přičemž o tom nejvíce pravděpodobném, že skutečně žalobkyně podváděla, bude i nadále tvrdit, že není pravdivý. Pokud žalobkyně vytýká žalovanému užití nepřiléhavé judikatury, zcela pomíjí fakt, že žalobkyní zmíněné usnesení v bodu 20 žaloby vytvořilo toliko obecný postup či kritérium, který je následně v rozhodnutí užit. Žalobkyně sama pak odkazuje na nepřiléhavou judikaturu z jiných oblastí práva. Při rozhodování žalovaného byly vzaty v potaz úvahy ve prospěch i neprospěch žalobkyně. Navrhovaný výslech Bc. J. postrádá podle žalovaného relevanci, tento nebyl přítomen ve zkušební místnosti při konání státní zkoušky žalobkyně, nemohl by tedy o průběhu zkoušky poskytnout relevantní informace. Co se týče nekonání ústního jednání ve věci, není zde na místě příměr s řízením o přestupku. Správní řízení obecně je ovládáno zásadou písemnosti. Obsah správního spisu je žalobkyni znám, byl jí dán k dispozici dvakrát k nahlížení. Ohledně naplnění skutkové podstaty § 47c zákona o vysokých školách odkázal žalovaný na napadené rozhodnutí s tím, že výklad žalovaného byl převzat do rozhodnutí ze stanoviska Přezkumné komise UP, která byla tvořena významnými právními odborníky s dlouholetou praxí, přičemž žalovanému připadá polemika žalobkyně až nepatřičná, když délku její praxe po ukončení studia lze počítat v řádu měsíců. Znak soustavnosti byl v uvedené skutkové podstatě založen zákonodárcem a je nutné z této logiky vycházet. Pokud by bylo přistoupeno na návrhy žalobkyně o jednorázové záležitosti u státní zkoušky, nikdy by skutkovou podstatu dle § 47c zá