1 As 89/2010 — Nejvyšší správní soud

20 A 10/2019- 70 - text  7 20 A 10/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Danielem Spratkem, Ph.D., ve věci žalobce: M. L. zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 – Dolní Chabry proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 2771/117, 702 18 Ostrava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2019, č. j. MSK 10071/2019, ve věci dopravního přestupku takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce v žalobě doručené Krajskému soudu v Ostravě dne 2. 5. 2019 navrhoval, aby krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného uvedené v záhlaví a ve výroku tohoto rozsudku a jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Nový Jičín (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 20. 12. 2018, č. j. OSČ/87265/2018. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 20. 12. 2018 byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit z vědomé nedbalosti tím, že „dne 08. 03. 2018 v 10:29 hod. na silnici I. tř. č. 48 v km 13,6 v katastru obce Starý Jičín (mimo obec) ve směru jízdy na obec Nový Jičín, kde jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Š Octavia, RZ: X překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zákonem mimo obec na 90 km/h nejméně o 38 km/h, neboť prokazatelně nejnižší hodnota jeho rychlosti jízdy činila 128 km/h, přičemž tohoto přestupku se dopustil v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát (poprvé dne 27. 07. 2017), kdy tímto svým jednáním porušil ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu.“ Za uvedený přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 3 500 Kč, zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 1 měsíce a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, o kterém rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, že do výroku doplnil text: „Analogicky podle § 92 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, se do doby výkonu správního trestu zákazu činnosti započítává doba vykonaného správního trestu zákazu činnosti, a to ode dne 10. 7. 2018 do dne 10. 8. 2018, uloženého na základě rozhodnutí Městského úřadu Nový Jičín, ze dne 7. 6. 2018, čj. OSČ/40023/2018“. Ve zbytku žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 2. Žalobce v žalobě uplatnil celkem 7 žalobních bodů, a to i) námitku podjatosti, ii) námitky vůči sankci (porušení zákazu dvojího přičítání), iii) vady výroku, iv) porušení zásady bezprostřednosti (provádění dokazování bez jeho účasti), v) námitky proti měření rychlosti, vi) neprovedení přezkoušení podle § 11a zákona o metrologii a vii) námitky proti závěru o jeho zavinění. Dále brojil proti způsobu (ne)anonymizace soudních rozhodnutí na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 17. 7. 2019 navrhl její zamítnutí. 4. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že dne 8. 3. 2018 v 10:29 hod. na 13,6 km sil. I/48, v katastru obce Starý Jičín, ve směru jízdy na obec Nový Jičín, byla hlídkou DI PČR Nový Jičín změřena rychlost projíždějícího vozidla Škoda Octavia 1Z, RZ X, která činila 132 km/h. Vozidlo bylo následně zastaveno; jeho řidičem byl žalobce. Protože z důvodu recidivy nebylo možno řešit přestupek příkazem na místě, bylo sepsáno oznámení o přestupku a věc předána správnímu orgánu k projednání. Městský úřad Nový Jičín jakožto správní orgán prvního stupně zahájil řízení ve věci podezření ze spáchání přestupku žalobcem oznámením ze dne 17. 5. 2018. Žalobce byl poučen o možnosti seznámit se s podklady řízení a vyjádřit se k nim. Ve věci rozhodl správní orgán prvního stupně nejprve dne 7. 6. 2018. Jeho rozhodnutí bylo v přezkumném řízení žalovaným dne 26. 9. 2018 zrušeno z důvodu vad ve skutkové větě výroku a věc byla správnímu orgánu prvního stupně vrácena zpět. Žalobce namítal, že již vykonal zákaz řízení, že při měření rychlosti bylo postupováno v rozporu s návodem k obsluze (měření bylo provedeno v zatáčce). Správní orgán prvního stupně rozhodl ve věci opětovně dne 20. 12. 2018 shora uvedeným způsobem. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí 4. 1. 2019 blanketní odvolání, které doplnil dne 21. 1. 2019. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím shora uvedeným způsobem. 5. Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 20 A 10/2019-42 ze dne 29. 11. 2019 napadené rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť dospěl k závěru, že na vydání napadeného rozhodnutí se podílela osoba, proti níž byla řádně vznesena námitka podjatosti, o které nebylo zákonem předpokládaným způsobem rozhodnuto. Ostatními žalobními námitkami se soud nezabýval. 6. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 481/2019-21 ze dne 24. 4. 2020 byl uvedený rozsudek Krajského soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. 7. Krajský soud přezkoumal následně napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 zákona číslo 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vycházeje ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve výše zmíněném zrušovacím rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 8. V rámci prvního žalobního bodu žalobce namítl, že v řízení vznesl námitku podjatosti proti správnímu orgánu prvého i druhého stupně, protože byl svým zmocněncem informován o tom, že mnohé správní orgány velmi pravděpodobně odměňují své zaměstnance za to, pokud vydávají rozhodnutí o uznání viny z přestupku, nebo rozhodnutí o zamítnutí odvolání a k prokázání svého tvrzení navrhoval provést dokazování, porovnáním platů a odměn oprávněných úředních osob a jejich rozhodovací praxe. V této souvislosti poukázal na to, že některé úřady již takovou praxi přiznaly. Žalobce vyslovil v žalobě nesouhlas se způsobem, jakým se žalovaný s touto námitkou vypořádal, protože ji sám posoudil. Tím podle něj došlo k porušení principu, podle kterého o námitce nemůže rozhodovat subjekt, proti kterému byla vznesena. 9. Tuto žalobní námitku plně vypořádal Nejvyšší správní soud v citovaném kasačním rozsudku, kdy uvedl: „Žalobce prostřednictvím svého zmocněnce v doplnění k odvolání odůvodnil včasné uplatnění námitky podjatosti tím, že se »dnešního rána dozvěděl od svého zmocněnce, že nejspíše i na zdejším krajském úřadu funguje praxe, kdy jsou úředníci finančně motivováni k tomu, aby vydali co nejvíce rozhodnutí o zamítnutí odvolání, přičemž tento systém má fungovat na příkaz hejtmana kraje«. Z této formulace námitky podjatosti je zřejmé, že zmocněnec žalobce, který je za žalobce oprávněn jednat a rovněž vznášet námitky podjatosti (což právě také učinil), o tvrzeném důvodu podjatosti věděl již dříve, tj. přede dnem podání doplnění odvolání, nepochybně již v době podání odvolání, neboť se odvolává na své údajné dlouhodobé poznatky o praxi stěžovatele. Rovněž bylo žalobci, jakož i jeho zmocněnci známo, že o odvolání bude rozhodovat žalovaný, který ostatně již dříve ve věci rozhodl, když zrušil předchozí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Tvrzený důvod podjatosti se nadto netýká specificky konkrétní oprávněné úřední osoby, nýbrž všech zaměstnanců žalovaného, jakož i správního orgánu prvního stupně, pročež nebylo třeba vyčkávat na informaci o konkrétních úředních osobách, které budou mít věc na starosti. Přes výše uvedené žalobce neuplatnil námitku v odvolání k žalovanému, ale učinil tak až v doplnění odvolání ze dne 21. 1. 2019. Námitka podjatosti tedy byla v posuzovaném případě uplatněna opožděně a žalovaný nepochybil, pokud ji vypořádal až v rozhodnutí ve věci samé (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 As 319/2017-37). (…) Nejvyšší správní soud k výše uvedenému dodává, že ačkoli stěžovatel v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že se v posuzovaném případě nejedná o námitku podjatosti ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu, současně však namítanou podjatost vypořádal konstatováním, že »[o]právněné úřední osobě rozhodující v této věci není znám žádný obdobný pokyn a ve věci rozhoduje dle svého svědomí tak, aby vzešlo rozhodnutí správné a zákonné«, přičemž takové odůvodnění je v souladu s výše citovanou judikaturou zdejšího soudu (rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2013, č. j. 1 As 89/2010-152).“ Žalobní bod týkající se vypořádání námitky podjatosti proto důvodný není. 10. V druhém žalobním bodu žalobce namítl nesprávnosti při uložení sankce, zejména porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Podle ustálené judikatury platí, že k okolnosti, která tvoří zákonný znak skutkové podstaty správního deliktu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující či přitěžující v úvaze o san