5 Afs 115/2006 — Nejvyšší správní soud

65 A 60/2019- 21 - text  6 65 A 60/2019 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudkyň JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., a Mgr. Jany Volkové ve věci žalobce: Ing. Mgr. J. K. bytem K. 1632, X H. proti žalovanému: Krajské státní zastupitelství v Ostravě sídlem Na Hradbách 21, 729 01 Ostrava 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2019, č. j. SIN 2012/2019-4 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce podal dne 10. 6. 2019 k Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově (dále jen „správní orgán I. stupně“) žádost o informaci dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“). Žalobce žádal správní orgán I. stupně o „vyjádření názoru, zda pevně stanovené funkční období pro vedoucí státní zástupce v délce 7 let je pojistkou pro nezávislou justici ve smyslu iniciativy „7 pojistek pro nezávislou justici“ viz www.nezavislajustice.cz“ (dále jen „žádost“). 2. Rozhodnutím ze dne 24. 6. 2019, č. j. SIN 4/2019-17 správní orgán I. stupně postupem dle § 15 odst. 1 InfZ odmítl žádost žalobce s odkazem na § 2 odst. 4 InfZ, který vylučuje z povinnosti poskytovat informace dotazy na názory a vytváření nových informací. 3. Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 7. 2019, č. j. SIN 2012/2019-4 zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Smyslem InfZ je dle žalovaného poskytování informací občanům o své činnosti, tedy o postupech, které státní zastupitelství běžně vykonává v rámci své zákonné působnosti, nikoli poskytovat prostor pro diskusní fórum, v rámci kterého by si státní orgány s občany vyměňovali svá stanoviska. Žalovaný dále uvedl, že jakákoliv žádost směřující k činnosti státního zastupitelství, která dosud nebyla předmětem jeho činnosti, tedy rovněž názor na určitou problematiku, je svým způsobem vytváření nové informace, přičemž žalovanému nebylo známo, že by otázka nastolená žalobcem byla v rámci výkonu působnosti správního orgánu I. stupně projednávána a že by tak již existovala informace zachycená na určitém médiu, která by mohla být žadateli poskytnuta. Žalobcem namítanou protiústavnost § 2 odst. 4 InfZ žalovaný nesdílel, když předmětné ustanovení zcela odpovídá smyslu a účelu práva na informace tak, jak stanoví čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), který hovoří o poskytování informací o činnosti státních orgánů. Na závěr žalovaný v napadeném rozhodnutí doplnil, že motivy podané žádosti nejsou pro posouzení důvodů poskytnutí informací dle InfZ rozhodné. 4. Žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě se žalobce domáhal předložení věci Ústavnímu soudu, dojde-li soud k závěru o rozporu § 2 odst. 4 InfZ s ústavním pořádkem, případně zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně. 5. V žalobě uplatněné žalobní body soud shrnuje takto: a) napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, neboť se žalovaný nevypořádal s tím, že není důvod pro omezení práva na informace ve smyslu čl. 17 odst. 4 LZPS; b) žalovaný pochybil při aplikaci a výkladu InfZ. Žalobce má za to, že ústavně-konformním výkladem dle čl. 17 odst. 4 LZPS za použití principů vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti lze dotčený § 2 odst. 4 InfZ překonat, protože není důvod pro aplikaci citovaného omezujícího zákonného ustanovení, resp. ústavní výluky, protože to není nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti ve smyslu čl. 17 odst. 4 LZPS. Dle názoru žalobce je názor jen druhem informace. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu č. 294/2010 Sb. je smyslem právního státu podle čl. 1 Ústavy i rozumná spolupráce mezi jednotlivými orgány státní moci a jeho občany. Vedle toho má žalobce za to, že správní orgán I. stupně, resp. jeho vedoucí okresní státní zástupce z titulu své manažerské funkce musí mít jasno, jak odpovědět na předloženou žádost a nemusí tedy vytvářet žádnou novou informaci podle § 2 odst. 4 InfZ, protože požadovaná informace je z povahy věci informací, kterou musí manažer správního orgánu I. stupně disponovat. Povinný subjekt totiž poskytuje nejen informace, které má reálně k dispozici, ale rovněž informace, které sice nemá, ale které na základě povinnosti stanovené právním předpisem má mít, přičemž se jedná o řádnou správu státního zastupitelství ve smyslu § 13c odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním zastupitelství“). Žalobce má za to, že „nosičem informace“ ve smyslu § 3 odst. 3 InfZ je mysl justičního funkcionáře, který musí mít na předmětnou problematiku jako manažer jasný názor. Citovaný § 2 odst. 4 InfZ žalobce pokládá za hloupé a protiústavní, protože brání smysluplné spolupráci právního státu s občanem. K povinnosti poskytnout informaci žalobce odkazoval na nález Ústavního soudu č. 123/2010 Sb. a na právní větu nálezu sp. zn. III. ÚS 298/12. Závěrem se žalobce vyjádřil k důvodům, pro které požadovanou informaci žádá. 6. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. K žalobnímu bodu a) žalovaný uvedl, že předmětnou otázkou se v odůvodnění napadeného rozhodnutí stručně zabýval a nelze tak tvrdit, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Pokud jde o nesprávný výklad namítaný v žalobním bodě b), žalovaný vyjádřil názor, že v daném případě nedochází ke konfliktu § 2 odst. 4 InfZ s právem na informace vyjádřeném v čl. 17 odst. 5 LZPS. Vyjadřování názorů státních orgánů, resp. fyzických osob, které vykonávají pravomoc státního orgánu v mezích jeho působnosti, není poskytováním informací o jeho činnosti ve smyslu čl. 17 odst. 5 LZPS a odmítnutí sdělení názoru tak nemůže uvedenému článku LZPS nijak odporovat. Ze smyslu práva na informace i z jazykového výkladu čl. 17 odst. 5 ZPS vyplývá, že jde především o kontrolu činnosti státních orgánů ze strany veřejnosti. Státní orgán tak může poskytnout informace o své činnosti, kterou vykonal nebo vykonává v rámci zákonem svěřených pravomocí. Z povahy věci je zřejmé, že sdělování názoru na určitou problematiku, která dosud nebyla v rámci činnosti státního orgánu nijak řešena a tedy nebyla dosud předmětem jeho oficiální činnosti, není informací o proběhlé činnosti státního orgánu, ale o sdělení osobních, resp. soukromých názorů osob, kterým byl svěřen výkon funkce státního orgánu. Sdělení názoru na určitou problematiku, která dosud nebyla v rámci činnosti státního orgánu oficiálním způsobem diskutována, je z povahy věci vytvořením nové informace a nejde tak o poskytování informací, které má státní orgán k dispozici v důsledku své úřední činnosti a na které se vztahuje právo na informace dle čl. 17 odst. 5 LZPS. Právo na informace dle žalovaného není bezbřehé, je nutno jej vykládat proporcionálně ve srovnání s jinými právy vyplývajícími z LZPS. Žalobce dle názoru žalovaného nadřazuje svůj osobní požadavek nad samotnou podstatu práva na informace. Důvody podání žádosti jsou dle žalovaného irelevantní. 7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud rozhodoval o věci samé bez jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem souhlasili (ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s.). 8. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného obsaženou v žalobním bodu a), neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu představuje natolik závažnou vadu, k níž je krajský soud povinen přihlížet z úřední povinnosti a pro kterou by musel rozhodnutí žalovaného dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit. 9. Podle judikatury Ústavního soudu je smyslem a účelem odůvodnění především ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli (nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, viz http://nalus.ussoud.cz). Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že z odůvodnění správního rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91, ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 – 71, ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 – 45). 10. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu absence vypořádání žalovaného s n