1 Afs 22/2010 — Nejvyšší správní soud

65 Af 1/2019- 36 - text  8 65 Af 1/2019 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudkyň JUDr. Zuzany Šnejdrlová, Ph.D., a Mgr. Jany Volkové ve věci žalobce: A. P., nar. X bytem K. 57/16, X P. proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2019, č. j. 4278/19/5100-41456-712736 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: A. Vymezení věci 1. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 28. 8. 2018, č. j. 1699833/18/3106-70462-803549, kterým byl žalobce jakožto nabyvatel vlastnického práva k převáděné nemovitosti vyzván k zaplacení nedoplatku na dani z nabytí nemovitých věcí ve výši 97 200 Kč za poplatníka E. E., s. r. o. (dále jen „daňový subjekt“), tj. z titulu ručení podle § 171 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) ve spojení s § 41 odst. 2 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (dále jen „zákonné opatření“), ve znění účinném ke dni 18. 12. 2015, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí. B. Žaloba a vyjádření žalovaného 2. Žalobce včas podanou žalobou požadoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobní body soud stručně shrnuje takto: Žalovaný nesprávně pochopil odvolání. Žalobce v odvolání nevytýkal pouze to, že správce daně nesplnil podmínky pro vydání ručitelské výzvy, neboť měl úhradu nedoplatku primárně požadovat po jednateli daňového subjektu, nýbrž spatřoval postup správce daně nezákonným v tom směru, že správce daně nezjistil majetkovou situaci daňového subjektu a další okolnosti významné pro závěr, že vymáhání po daňovém subjektu bylo prokazatelně bezvýsledné; Správce daně porušil zásadu rychlosti řízení. Ačkoli vyrozuměl daňový subjekt o existenci daňového nedoplatku již 19. 11. 2016, teprve 12. 4. 2017 rozhodl o zřízení zástavního práva k nemovitostem, které však byly již dne 10. 3. 2017 postiženy exekučním příkazem. Pokud by správce daně zjistil vlastnictví nemovitostí dříve, mohl exekuci realizovat sám, nemusely být uspokojeny náklady exekuce, a tudíž mohlo dojít k částečné úhradě daňového nedoplatku; Správce daně měl posoudit zástavní smlouvu uzavřenou dne 8. 3. 2016 mezi jednatelem daňového subjektu, M. H., jakožto fyzickou osobou, a R. H., na jejímž základě bylo zapsáno zástavní právo k nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby (daňového subjektu) bez jejího souhlasu (za což byl M. H. odsouzen trestním příkazem ze dne 16. 7. 2018), jako absolutně neplatnou dle § 1343 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, domoci se určení její neplatnost u soudu, pak provést daňovou exekuci a dosáhnout úhrady daňového nedoplatku; Správce daně měl uplatnit vůči M. H. nárok na úhradu daňového nedoplatku z titulu náhrady škody vzniklé žalobci (§ 2910 a § 2952 občanského zákoníku), nikoliv z titulu ručení. Pro posouzení věci tudíž nebylo relevantní porovnat speciální úpravu ručení v daňových předpisech a v občanském zákoníku, jak nesprávně dovodil žalovaný. 3. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Dle žalovaného bylo vymáhání nedoplatku bezvýsledné nikoliv z důvodu žalobcem tvrzeného nedodržení zásady rychlosti, nýbrž z důvodu, že majetek daňového subjektu nepostačoval ani na úhradu pohledávky dříve zajištěného věřitele. Z obsahu spisu je dle žalovaného zřejmé, že správce daně přistoupil k zajištění úhrady a následnému vymáhání splatné daně bez prodlení. Dále žalovaný uvedl, že si správce daně není povinen činit předběžný úsudek o platnosti právních jednání soukromých osob, ani domáhat se určení jejich neplatnosti soudem. Z dostupných informací neplynula žádná indicie svědčící o tom, že by v katastru nemovitostí zapsaná zástavní smlouva měla být absolutně neplatnou, a nadto z jejího obsahu vyplývá, že ji M. H. uzavíral jako jednatel daňového subjektu. Zahájení trestního stíhání jednatele daňového subjektu není skutečností rozhodnou pro správné stanovení a placení daně dle § 78 odst. 3 písm. b) daňového řádu, a tudíž není správcem daně při vymáhání nedoplatků zjišťována. Závěrem žalovaný uvedl, že ručitelská povinnost k dani z nabytí nemovitých věcí je veřejnoprávní povahy, a tudíž je její převod na jiného vyloučen. C. Posouzení věci krajským soudem 4. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř .s.). V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl soud bez jednání. 5. Smyslem a účelem existence institutu ručení v daňovém řádu je zajištění splnění veřejnoprávní povinnosti platit daně jinou osobou namísto daňového dlužníka, který daň nezaplatil. Hmotněprávní podmínky pro vznik institutu ručení v daňovém právu stanoví zvláštní zákony, které zakládají postavení ručitele konkrétní osobě a určují i rozsah jejího ručitelského závazku. V projednávané věci byl hmotněprávním důvodem pro vznik ručení žalobcem, jakožto nabyvatelem nemovitosti, § 41 odst. 2 zákonného opatření, ve znění platném do 31. 10. 2016, neboť právní účinky vkladu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí nastaly dne 18. 12. 2015. Jednalo se tedy o případ, kdy k nabytí vlastnického práva k nemovité věci došlo na základě kupní smlouvy mezi daňovým subjektem jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím a tito se ve smlouvě nedohodli, že je poplatníkem daně nabyvatel. Nabyvateli tudíž náleželo postavení ručitele za zaplacení daně převodcem, jakožto poplatníkem. Procesní podmínky vzniku povinnosti ručitele zaplatit za daňový subjekt daňový nedoplatek pak vyplývají z § 171 odst. 1 a 3 daňového řádu a jsou jimi (1) neuhrazení daňového nedoplatku daňovým subjektem, (2) bezvýsledné upomenutí daňového subjektu o úhradu nedoplatku, (3) neuhrazení nedoplatku ani při vymáhání na daňovém subjektu (což lze alternativně nahradit zjištěním, že by takové vymáhání bylo prokazatelně bezvýsledné), a dále (4) oznámení (doručení) písemné výzvy ručiteli, v níž mu správce daně sdělí stanovenou daň a vyzve jej k úhradě nedoplatku ve stanovené lhůtě s tím, že přílohou výzvy je kopie rozhodnutí o stanovení daně. Výzva ručiteli přitom musí být vydána a nabýt právní moci ve lhůtě pro stanovení daně (§ 148 daňového řádu). Krajský soud zdůrazňuje, že zákonodárce ve vztahu k daňovému ručení založil přísnější podmínky pro možnost domoci se plnění na ručiteli, než jsou podmínky u soukromoprávního ručení, kde je tradičním předpokladem povinnosti ručitele plnit pouze to, že dlužník nesplnil, ačkoliv byl k tomu věřitelem písemně vyzván (srov. § 2021 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Smyslem takového pojetí je bezpochyby poskytnutí větší ochrany daňovému ručiteli, který se stává ručitelem přímo ze zákona (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 Afs 22/2010-44, nebo ze dne 6. 3. 2014, č. j. 1 Afs 3/2014-31, bod [21]). 6. K prvému žalobnímu bodu krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalobce v úvodu odvolání proti platebnímu výměru ocitoval § 41 odst. 2 zákonného opatření a obecně konstatoval, že správce daně nezjistil majetkovou situaci daňového subjektu a další významné okolnosti v rozsahu nezbytném pro závěr o prokazatelné bezvýslednosti vymáhání daňového nedoplatku po daňovém subjektu. Konkrétně pak namítal, že M. H. zřídil zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví daňového subjektu ve prospěch věřitele R. H. neoprávněně (bez vědomí dalších dvou společníků), kvůli čemuž bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání, neboť tím daňový subjekt poškodil. Pokud by k tomuto jednání M. H. nedošlo, byl by dle žalobce daňový nedoplatek alespoň částečně v exekuci uspokojen. Z této skutečnosti pak žalobce dovodil, že měl správce daně svůj nárok primárně uplatnit právě proti M. H., neboť vznik daňového nedoplatku je v příčinné souvislosti s jeho trestněprávním jednáním, což opíral o § 159 odst. 3 a § 2952 občanského zákoníku. 7. Z odst. 25 žalobou napadeného odvolání vyplývá, že žalovaný interpretoval odvolání žalobce zcela v souladu s jeho obsahem. Obecnou námitku, že správce daně nezjistil v dostatečném rozsahu majetkovou situaci daňového subjektu, žalobce nijak nekonkretizoval. Žalovaný proto v odst. 37 až 42 napadeného rozhodnutí popsal, že správce daně daňový subjekt nejprve k úhradě nedoplatku upomenul a následně provedl ke zjištění příjmů a majetku daňového subjektu rozsáhlé šetření, při němž zjistil, že daňový subjekt nemá bankovní účet ani nevlastní vozidlo a nereagoval na výzvu k podání prohlášení o majetku. Dále žalovaný konstatoval, že k jedinému zpeněžitelnému majetku daňového subjektu – nemovit