7 As 83/2010 — Nejvyšší správní soud

19 A 1/2021- 35 - text [Zadejte text.] [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: K. P. zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem sídlem 160 00 Praha 6 - Dejvice, Pod Kaštany 245/10 proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 702 18 Ostrava, 28. října 117 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2020 č. j. MSK 104490/2020, ve věci přestupků takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 1. 7. 2020 č. j. SMO/326190/20/DSČ/Koz ve věci přestupků podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3, § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů změněno, a to ve výroku II. tak, že „obviněný je povinen zaplatit náklady řízení ve výši 1.000 Kč ve lhůtě splatnosti 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí“ a ve zbytku bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. 2. Žalobce namítal, že v případě přestupku ve výroku I. správní orgán neprokázal, ani dostatečně nezdůvodnil úmyslné zavinění. Konstatoval, že správní orgán dovodil úmyslné zavinění jen z faktu, že je držitelem řidičského oprávnění, je si vědom toho, že mobilní telefon nesmí držet a je si vědom toho, že telefon držel. Správní orgán popsal určité okolnosti spáchaného přestupku, respektive složky vědění, které odůvodňuje zavinění ve formě nedbalosti vědomé. Nezjistil však, neprokázal a ani netvrdil žádnou skutečnost, která by zavdávala důvod pro posouzení zavinění jako nepřímého úmyslu, namísto nedbalosti vědomé. Proto je rozhodnutí o zavinění v úmyslné formě nezákonné. Zároveň je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť důvody pro úsudek o spáchání přestupku ve formě vědomé nedbalosti nejsou ani tvrzeny. Úvaha správního orgánu dopadá na nedbalost vědomou. Úmyslné zavinění prokázáno nebylo. Žalobce žalovanému rovněž vytkl, že nepřezkoumal úvahy správního orgánu I. stupně o formě zavinění, a to ani v případě přestupků obsažených pod výrokem I., II., III. K závěrům orgánu I. stupně se žalovaný vůbec nevyjádřil. Rozhodnutí žalovaného je proto nepřezkoumatelné. 3. Žalobce dále namítal, že výrokem I. jej správní orgány uznaly vinným z jednání spočívajícím v tom, že za jízdy držel „v pravé ruce, na úrovni hrudi, mobilní telefon bílé barvy“. Není mu zřejmé, kterak správní orgány k takovému závěru dospěly. Obvinění, spočívající v tom, že by držel telefon bílé barvy, se naopak neprokázalo. Z úředního záznamu policie ze dne 28. 2. 2020 se podává, že se jednalo o tmavý telefon v bílém obalu. Obdobně vypověděl policista V. při svědecké výpovědi. Nehovořil o telefonu bílé barvy, ale o telefonu v bílém obalu. Nijak tedy nevyvracel údaj, který je uveden v úředním záznamu, tedy že se ve skutečnosti jednalo o telefon tmavé barvy. Žalobce namítal, že nemůže být uznán vinným z jednání, spočívajícím v držení „mobilního telefonu bílé barvy“, když z podkladů pro rozhodnutí se výslovně podává, že se jednalo o mobilní telefon tmavé barvy. Je tedy dán rozpor mezi výrokem rozhodnutí a podklady pro rozhodnutí. 4. K přestupku uvedenému ve výroku III. žalobce namítal, že správní orgán nevymezil porušení právní normy. Správní orgán mu kladl za vinu, že „bez zjevné příčiny vjel v podélném směru na tramvajový pás, přičemž v jízdě po něm pokračoval podél tramvajového nástupního ostrůvku, který míjel vlevo“. V tomto jednání shledal rozpor s § 4 písm. b) silničního zákona. Předmětné ustanovení nezakazuje ani „jízdu po tramvajovém pásu“, ani „jízdu podél tramvajového nástupního ostrůvku vlevo“. Nebylo mu řádně sděleno obvinění tak, aby se mohl hájit. Bylo mu sděleno, že porušil § 4 písm. b) silničního zákona, který však žádné z jednání, které je mu kladeno za vinu, nezakazuje. Rovněž tak je výrok rozhodnutí nedostatečný, neboť jednání nebylo správně (dostatečně) právně kvalifikováno. Správní orgán ve výroku neodkazuje na žádné právní ustanovení, které by dané jednání zakazovalo. Nadto právní norma obsažená v § 4 písm. b) silničního zákona je odkazující (odkazuje na povinnosti stanovené silničním zákonem). V případě právní normy odkazující či blanketní je správní orgán povinen odkázat na konkrétní ustanovení právního předpisu, jehož porušením došlo k porušení oné blanketní či odkazující právní normy. 5. Ve vztahu k přestupku uvedenému ve výroku III. žalobce dále namítal, že v průběhu správního řízení se vyjádřil tak, že na tramvajový pás vjel z důvodu překážky na vozovce. Správní orgán vyslechl pouze policisty. Nevyslechl ovšem třetího svědka, totiž jeho spolujezdce. Tím správní orgán porušil povinnost být objektivní a zjišťovat veškeré rozhodné skutečnosti, svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Bylo přitom možné očekávat, že svědectví třetí osoby, která se nacházela v jeho vozidle, bude přesnější a objektivnější, neboť právě ta mohla lépe sledovat skutečnou situaci v daném místě a čase, kde byl nucen vjet na tramvajový pás, kdy kupříkladu přítomnost chodce na vozovce může být důvodem pro vjezd na tramvajový pás, přičemž jde o okolnost proměnlivou, kterou již nemuseli vnímat policisté, avšak právě spolujezdec by tuto vnímal a mohl o ni svědčit. Ostatně sami policisté vypověděli, že se za ním otáčeli bezprostředně za nástupním ostrůvkem. Netvrdili, že by prohlíželi místo, kde vjel na tramvajový pás. 6. Žalobce dále namítal, že v případě přestupků uvedených ve výrocích II. a III. správní orgán neodůvodnil zavinění. Správní orgány dospěl k závěru, že přestupky byly zaviněny z nedbalosti vědomé, což odůvodnil tak, že jistě věděl, že je povinen řídit se silničním zákonem. Dle žalobce ze skutečnosti, že obviněný věděl, že je povinen řídit se silničním zákonem, však lze dovozovat toliko to, že obviněný nejednal v právním omylu. K tomu, aby se mohlo jednat o nedbalost vědomou, je nutné, aby věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a zároveň, aby bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší. Přestupek by byl spáchán ve formě nedbalosti vědomé jedině tehdy, pokud by 1. věděl, že v daném úseku komunikace smí jet rychlostí nejvýše 50 km v hodině, 2. věděl, že jede rychlostí 82 km v hodině, 3. věděl, že takové jednání je protiprávní a 4. neměl přiměřené důvody k tomu, aby se spoléhal, že neporuší zákonem chráněný zájem. Správní orgán tvrdí toliko existenci třetí okolnosti. Existence zbylých tří okolností však ani neprokázal, ani neodůvodnil. 7. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Vyslovil názor, že žalobce se zcela jednoznačně dopustil přestupku pod výrokem I. ve formě nepřímého úmyslu. Lze si stěží z logiky věci představit, že pokud žalobce držel v ruce telefonní přístroj, že by tak nečinil s úmyslem jej do té ruky vzít a porušit tak právem chráněný zájem, kterým je bezpečnost a plynulost v provozu na pozemních komunikacích. K tvrzené absenci přezkumu zavinění odvolacím orgánem, žalovaný uvedl, že odkázal v napadeném rozhodnutí na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť se ztotožnil s jeho právní úvahou ohledně zavinění ve věci všech přestupků. Tím, že odkázal na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, byla tedy i otázka zavinění v žalobou napadeném rozhodnutí výslovně řešena. K další námitce žalovaný uvedl, že skutková podstata přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona o silničním provozu je naplněna držením hovorového zařízení. Není tak rozhodné, jaké bylo barvy, ani zda bylo drženo na úrovni hrudníku nebo jinde. Tyto podrobné informace pak mohou mít vliv při hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí policistů, avšak v tomto případě má žalovaný za to, že se nejedná o tvrzení, která by si odporovala, neboť „telefon bílé barvy“ je de facto i mobilní telefon v bílém obalu. Co se týká porušení právní normy v případě výroku III., žalovaný uvedl, že je pravdou, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně chybí odkaz na § 13 odst. 1 a odst. 2 zákona o silničním provozu, avšak správní orgán toto ustanovení zmínil a podrobně se k němu vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí na straně 7. V této souvislosti žalovaný odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 165/2016-46, které lze aplikovat na danou věc. V tomto případě existuje blanketní norma, která odkazuje na ustanovení, které žalobce porušil, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku, což je obdobné, jako je tomu v případě přestupků dle § 125f odst. 1, neboť i zde existuje blanketní norma § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Ust. § 13 odst. 1 a 2 správní orgán I. stupně uvedl do odůvodnění rozhodnutí, rovněž skutková věta je vymezena tak, že je zřejmá porušená povinnost, byť absentuje ve výroku rozhodnutí její paragrafové znění. Žalovaný je tedy toho názoru, že se sice jedná o vadu rozhodnutí, která však nemá za následek jeho nezák