6 Ads 8/2013 — Nejvyšší správní soud

22 Ad 5/2021- 41 - text  12 22 Ad 5/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci žalobce: npor. Bc. R. M. zastoupen JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje sídlem 30. dubna 1682, 702 00 Ostrava o žalobě na přezkum rozhodnutí žalovaného o odměně za služební pohotovost ze dne 31. 3. 2021, KRPT-174847-25/ČJ-2020-0700KR takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Specifikace věci 1. Podstatou věci je posouzení vzneseného nároku žalobce na poskytnutí odměny za služební pohotovost dle § 62 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), a to v době vyhlášeného nouzového stavu a za platnosti a účinnosti usnesení vlády ze dne 30. 3. 2020 č. 332 o přijetí krizového opatření (dále jen „usnesení vlády č. 332“) a ze dne 1. 4. 2020 č. 377 o přijetí krizového opatření (dále jen „usnesení vlády č. 377“), jak bylo konkretizováno pokynem náměstka ředitele pro vnější službu žalovaného dne 7. 4. 2020, č. j. KRPT-75252-1/ČJ-2020-0700NU (dále jen „Pokyn náměstka ředitele“ či jen „Pokyn“). II. Relevantní skutková zjištění vyplývající ze správních spisů 2. Dne 26. 8. 2020 podal žalobce žádost o poskytnutí odměny za služební pohotovost, neboť v návaznosti na Pokyn náměstka ředitele vydaný k zajištění plnění usnesení vlády č. 377 byl určen kritickým zaměstnancem, jehož přítomnost na pracovišti byla nezbytná pro zajištění funkce příslušného prvku kritické infrastruktury, a vztahovaly se tak na něj zákazy a povinnosti dle usnesení vlády č. 332. Upřesňuje, že byl zařazen jako vedoucí směny operačního dne na integrovaném operačním středisku operačního odboru (dále jen „IOS OO“) do kritické infastruktury, a proto žádá, aby mu za služební pohotovost konanou mimo dobu služby dle § 62 zákona č. 361/2003 Sb., byla poskytnuta odměna dle § 126 citovaného zákona, a to „po dobu trvání této pohotovosti“. 3. Žalovaný do správního spisu založil seznam směn žalobce za období března až května 2020, jakož i seznam kritických zaměstnanců subjektů kritické infrastruktury žalovaného příslušníků operačního odboru a IOS OO, který tvoří přílohu k Pokynu náměstka policie. V seznamu figuruje i žalobce jako „vedoucí směny operačního dne“. 4. Žalovaný též ve správním spise materializoval některá mimořádná vládní opatření přijatá za doby vyhlášeného nouzového stavu (od 12. 3. 2020 do 17. 5. 2020 - poznámka soudu) z důvodu ohrožení zdraví a v souvislosti s prokázáním koronaviru na území České republiky související s omezením svobody pobytu a pohybu občanů. 5. Vyjádřením ze dne 20. 11. 2020 žalobce namítl, že přestože mu byla v měsících březnu až květnu 2020 nařízena jako kritickému zaměstnanci opatřeními vlády služební pohotovost spočívající v povinnosti zdržovat se v době mimo službu v místě bydliště a v době přestávek ve službě na služebně, z předložených plánů služeb je zřejmé, že doby této služební pohotovosti nejsou evidovány a vykázány. Požádal tak o odměnu za služební pohotovost ve výši 15 % poměrné části přiznaného základního tarifu, osobního a zvláštního příplatku, který připadá na 1 hodinu služby v kalendářním měsíci, na který připadla pohotovost, za dny pracovního klidu specifikované ve vyjádření; v ostatních případech za služební pohotovosti mimo služebnu ve výši 10 %. Dále požádal o odměnu za služební pohotovost v době přestávek na jídlo a odpočinek v době služby konané na služebně ve výši 35 %. 6. Rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje pro vnější službu ve věcech služebního poměru ze dne 16. 12. 2020, č. j. KRPT-174847-9/ČJ-2020-0700NU (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), byla žádost žalobce zamítnuta jako neopodstatněná. Správní orgán prvního stupně v obsáhlém rozhodnutí: - měl nejprve za to, že žalobce v žádosti neuvedl ani důvody, ani období, za jaké a proč by mu měla být odměna za služební pohotovost vyplacena. Důvod žádosti právní orgán prvého stupně za žalobce žalovaný dovodil z Pokynu náměstka ředitele, tedy z faktu, že kritickým zaměstnancům bylo nařízeno zejména zdržovat se v době mimo pracovní dobu v místě trvalého bydliště, povinnost nahlásit adresu místa bydliště a dodržovat další povinnosti dle usnesení vlády č. 332. Správní orgán prvního stupně též určil počátek doby, od kdy žalobce požaduje odměnu za služební pohotovost, dnem 11. 4. 2020, odpovídající dni, kdy se žalobce seznámil s Pokynem. Konec období pak koresponduje s ukončením nouzového stavu, tj. 18. 5. 2020; -k nároku na odměnu ve výši 35 % v době přestávek na jídlo a odpočinek v rámci výkonu služby konané na služebně uvedl správní orgán prvního stupně, že v případě služby, jejíž výkon nemůže být přerušen, což je i případ žalobce, je příslušníkovi i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 zákona č. 362/2003 Sb., která se započítává do doby služby. V takovém případě nemůže příslušníkovi v rámci zajištění přiměřené doby na jídlo a odpočinek nařídit služební pohotovost, neboť tato doba je již součástí a započítává se do výkonu služby; -dále správní orgán prvního stupně vymezil konkrétní dny, v nichž byl žalobce, v rámci vytyčeného období, mimo pracovní dobu. Zrekapituloval obsah usnesení vlády č. 332 a 377, přičemž dovodil, že jejich účelem byla preventivní ochrana zdraví pracovníků kritické infrastruktury, resp. omezení sociálních kontaktů těchto pracovníků, přičemž tito pracovníci byli povinni tato opatření strpět. Konkrétní zajištění daných opatření na ochranu zdraví pracovníků pak bylo uloženo zaměstnavateli. Opatření nebyla iniciována zaměstnavateli za účelem okamžitého případného nástupu k výkonu práce; zdůraznil, že služební pohotovost nařizuje pouze služební funkcionář, nikoliv vláda prostřednictvím bezpečnostního sboru, a to pouze v případě, je-li dán předpoklad služby přesčas; - k charakteru služební pohotovosti zdůraznil, že se jedná o institut, který je plánován, přičemž konkrétní osoba s ním musí být výslovně seznámena. Správní orgán prvního stupně poukázal na skutečnost, že v době nouzového stavu byla stanovena rozličná omezení pohybu i jiným osobám, než těm specifikovaným v seznamu náměstka ředitele, a to s ohledem na zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ze znění pozdějších předpisů. Smyslem byla ochrana kritické infrastruktury. Ve vymezeném období však žalobci nebyla nařízena služební pohotovost, neboť nebyl dán předpoklad výkonu služby přesčas. Omezení žalobce bylo stanoveno vládou bezpečnostnímu sboru za účelem realizace povinností stanovených zaměstnancům kritické infrastruktury za účelem ochrany jejich zdraví. 7. V odvolání žalobce namítá, že smyslem relevantních vládních opatření nebyla jen ochrana zdraví zaměstnanců kritické infrastruktury, ale zejména zajištění funkčnosti prvků kritické infastruktury, jak to ostatně vyplývá z názvu i obsahu Pokynu náměstka ředitele. Uvedené potvrzuje například i zákaz čerpání dovolené plynoucí z opatření. Dle názoru žalobce jsou opatření stanovena pro to, aby byl příslušník neustále dosažitelný (zejména povinnost hlásit bezpečnostnímu sboru vzdálení se z určeného místa). Dále zdůrazňuje, že služební pohotovost žalobci nenařídila vláda, ale ta usnesením zavázala služebního funkcionáře, aby žalobci určil místo, kde se má zdržovat v době přestávky a v době mimo službu, což bylo učiněno Pokynem náměstka ředitele. Též uvádí, že služební pohotovost může být nařízena kdykoliv, zákon nevyžaduje písemnou formu a dle žalobce služební pohotovost nemusí být plánována. 8. Napadeným rozhodnutím ze dne 31. 3. 2021 žalovaný odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Dle žalovaného: -bylo v době platnosti a účinnosti opatření nutné zajištění funkčnosti kritické infrastruktury ve smyslu jejího komplexního udržení, neochromení; aby policisté byli schopni vykonávat plánované směny, bylo zapotřebí eliminovat jakákoliv potenciální rizika jejich onemocnění. Opatření nesměřovala primárně vůči jednotlivcům, ale ve vztahu k celku, k potřebě zachovat chod IOS i přes nepříznivé epidemiologické vlivy; -žalovaný poukazuje na judikaturu k otázce služební pohotovosti a uvádí, že v době služební pohotovosti musí být příslušník k dispozici pro okamžité plnění služebních povinnosti, přičemž musí dodržovat určitý režim. Oproti tomu smyslem povinností vyplývajících z dotčených vládních opatření bylo snížení rizika nákazy zaměstnanců a zajistit tak v rámci kritické infrastruktury organizační a personální akceschopnost v době nouzového stavu. S tím souvisel i zákaz čerpání dovolené. S akceschopností dle žalovaného souvisí výhradně ochrana zdraví, nikoliv připravenost přísl