2 Aps 1/2005 — Nejvyšší správní soud

65 A 129/2020- 115 - text  9 65 A 129/2020 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců JUDr. Markéty Fialové a JUDr. Michala Jantoše ve věci žalobce: J. S. bytem X proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Mírov sídlem P. O. Box 1, 789 53 Mírov o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu žalované spočívajícím v zařazení žalobce na pracoviště KOVO 4, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: A. Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Projednávanou věc je třeba zařadit do širšího kontextu. Žalobce byl v srpnu 2019 nedobrovolně přemístěn z Věznice Mírov do Věznice Valdice. Po prošetření věci veřejným ochráncem práv byl následně na svou žádost dne 5. 3. 2020 přemístěn zpět do Věznice Mírov a usiloval o pracovní zařazení ve vězeňské kuchyni, kde dlouhodobě pracoval před svým přemístěním. Ani přes opakované žádosti žalobce do kuchyně zařazen nebyl, proti čemuž se brání žalobou ve věci sp. zn. 65 A 57/2020. 2. Touto žalobou se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalované, který měl spočívat v tom, že žalovaná vědomě poškodila jeho zdraví tím, že jej po návratu do Věznice Mírov dne 14. 5. 2020 zařadila na pracoviště KOVO 4, v jehož prostorách byl žalobce nucen vdechovat poletující hliníkový prach vzniklý broušením hliníkových koster motorů, které se provádělo na sousedním pracovišti KOVO 3, přičemž vdechování hliníkového prachu způsobilo žalobci silné kašlání a škrábání v krku. 3. Na skutečnost, že je pracoviště KOVO 4 závadné, žalobce upozorňoval ředitele věznice ještě před svým zařazením na něj, ten však stížností žalobce nedbal. Pracoviště KOVO 3 a KOVO 4 mají dle žalobce mnoho společných prostor (WC, svačinárnu a šatnu). Odsouzení pracující na pracovišti KOVO 3 mají ve svých posudcích uvedeno „prašné prostředí“. Vstupní dveře na pracoviště KOVO 4 jsou označeny cedulí upozorňující na zdraví škodlivé prostředí. Proto musí být dle žalobce za zdraví škodlivé považováno i pracoviště KOVO 4. 4. Žalobce navrhl, aby soud jako důkaz obstaral listinu, ze které by vyplývalo zařazení pracoviště KOVO 4 do kategorie prací. Dále žalobce navrhl, aby soud vyslechl jako svědky mistra pracoviště KOVO pana P. B., pana D., ředitele Věznice Mírov plk. Mgr. R. M. a odsouzené zařazené na pracovišti KOVO 4 v druhé polovině května 2020. Uvedení svědci měli dle žalobce prokázat, že se prach, vznikající na pracovišti KOVO 3, dostával na pracoviště KOVO 4 ve velkém množství. 5. S ohledem na skutečnost, že žalobce byl dne 3. 6. 2020 vyřazen z pracoviště KOVO 4, navrhl, aby soud pouze určil, že jeho zařazení na pracoviště bylo nezákonné. 6. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že pracoviště KOVO 4 bylo na základě rozhodnutí krizového štábu žalované v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19 přemístěno dočasně do prostor pracoviště KOVO 3. Obě pracoviště byla oddělena pevnými dveřmi. Místnost, do které bylo pracoviště KOVO 4 přemístěno, byla důkladně vyčištěna a připravena na nouzový režim pracoviště. Toaleta byla pro obě pracoviště společná a nacházela se na pracovišti KOVO 3 (ihned za spojovacími dveřmi). Odsouzení pracující na pracovišti KOVO 4 měli zakázáno se pohybovat na pracovišti KOVO 3 s výjimkou návštěvy toalety. Při ní museli mít nasazenu ochranu dýchacích cest. Šatna byla pro obě pracoviště rovněž společná, avšak nacházela se ve zcela jiné budově. Všechny apretační stoly na pracovišti KOVO 3 byly vybaveny funkčním odsávacím systémem, který částice vzniklé při broušení pohltí. 7. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 65 A 129/2020-44 žalobu zamítl s odůvodněním, že s ohledem na běžnou lidskou zkušenost, s ohledem na to, že se zdroj prachu neměl nacházet přímo na pracovišti KOVO 4 a s přihlédnutím k tomu, že žalobce odpracoval na daném pracovišti jen 2 směny, nemohlo dojít k poškození jeho zdraví. 8. Rozsudek zdejšího soudu však zrušil Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 1 As 66/2021-58, ve kterém zdejšímu soudu vytkl, že optikou běžné lidské zkušenosti lze posuzovat až skutkový stav zjištěný v rozsahu požadovaném § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, tj. skutkový stav, o němž nepanují důvodné pochybnosti, což však nebyl posuzovaný případ. Krajský soud se měl dle NSS zabývat otázkou zdravotní způsobilosti žalobce pro zařazení na pracoviště s výskytem hliníkového prachu, množstvím tohoto prachu na daném pracovišti, možností použít ochranné pomůcky a vůbec podmínkami na pracovišti KOVO 4 a ve společných prostorách. 9. Krajský soud po provedeném dokazování žalobu znovu zamítl rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 65 A 129/2020-89. NSS však rozsudkem ze dne 25. 8. 2022, č. j. 1 As 135/2022-36 zrušil posledně uvedený rozsudek krajského soudu z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Krajský soud totiž ve svém rozsudku uvedl toliko závěr o skutkovém stavu, ale neuvedl žádné právní posouzení věci. NSS proto znovu odkázal na svůj závazný právní názor obsažený v předchozím zrušujícím rozsudku. B. Posouzení věci krajským soudem 10. Krajský soud přezkoumal postup žalované, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu podle § 87 odst. 1 část věty za středníkem zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl bez nařízení ústního jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s. 11. Podle § 28 odst. 1 a § 29 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů je odsouzený ve výkonu trestu povinen pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce. Podle § 29 odst. 2 téhož zákona věznice při zaměstnávání odsouzených zajišťuje jejich zařazování do práce odpovídající jejich zdravotní způsobilosti s přihlédnutím k jejich odborným znalostem a dovednostem. 12. Podle § 41 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů platí, že „odsouzený je zařazen do práce rozhodnutím ředitele věznice, a to zpravidla na základě doporučení odborných zaměstnanců (§ 8 odst. 1) a s přihlédnutím k odborným znalostem odsouzeného, zákazu odsouzenému určitou činnost vykonávat, nebo k dopadu na pořádek nebo bezpečnost ve věznici“. 13. Jak již soud uvedl v předchozích rozsudcích, představuje povinnost pracovat v případě přidělení práce jednu ze základních povinností odsouzených. O pracovním zařazení odsouzeného rozhoduje dle citovaného § 41 odst. 1 vyhlášky ředitel věznice. Ačkoli uvedené ustanovení hovoří o „rozhodnutí“, neznamená to, že by ředitel věznice o zařazení odsouzeného na konkrétní pracovní místo vydával rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu, které by bylo výsledkem formalizovaného řízení. Ředitel věznice je při zařazování odsouzeného na konkrétní pracovní místo dle citovaného § 29 odst. 2 písm. a) zákona o výkonu trestu limitován toliko povinností přihlédnout k jeho způsobilosti, zdravotnímu stavu, znalostem a dovednostem, podkladem jeho rozhodnutí by mělo být dle § 41 odst. 1 vyhlášky doporučení odborných zaměstnanců, přičemž přihlížet musí ředitel též k dopadu na pořádek a bezpečnost ve věznici. Odsouzený nemá veřejné subjektivní právo na zařazení na konkrétní pracovní místo. Zařazení odsouzeného na konkrétní pracoviště může být ředitelem věznice měněno dle aktuálních podmínek, např. v souvislosti s nedostatkem práce na konkrétním pracovišti, s ohledem na vztahy mezi konkrétními odsouzenými apod. Ředitel věznice je také na základě § 31 odst. 1 věta druhá zákona o výkonu trestu oprávněn nařídit odsouzenému práci přesčas. Na základě § 42 až 45 vyhlášky je ředitel věznice např. dále oprávněn rozvrhnout pracovní dobu odsouzených, rozdělit odsouzené do jednotlivých pracovních skupin a v souladu s účelem výkonu trestu je v rámci pracovních skupin přeřazovat. Ze zákona o výkonu trestu odnětí svobody ani z vyhlášky dále nevyplývá, že by se o zařazení odsouzeného na konkrétní pracoviště mělo vést nějaké, byť jen minimálně formalizované řízení či postup, jehož výsledkem by bylo rozhodnutí o zařazení konkrétního odsouzeného. Uvedené právní předpisy s ohledem na absenci právního nároku na zařazení odsouzeného na konkrétní místo nepočítají s tím, že by byl ředitel věznice své „rozhodnutí“ povinen odůvodnit. Pro „rozhodnutí“ ředitele věznice není předepsána žádná forma. Z uvedeného dle krajského soudu vyplývá, že „rozhodnutí“ ředitele věznice o zařazení konkrétního odsouzeného na konkrétní pracoviště má toliko organizační charakter a nejedná se o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť takové rozhodnutí nezakládá, nemění, závazně neurčuje ani neruší práva či povinnosti tohoto odsouzeného. 14. Podle § 82 s. ř. s. „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního or