4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

25 Af 13/2022- 84 - text  14 25 Af 13/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., ve věci žalobce: M. L. zastoupen JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem sídlem Českobratrská 1403/2, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2022 č. j. 10038/22/5200-10422-711919 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobní námitky a stanovisko žalovaného: 1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 23. 5. 2022 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2022 č. j. 10038/22/5200-10422-711919, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a byly potvrzeny dodatečné platební výměry na daň z příjmů fyzických osob z 11. 3. 2021, kterým byla žalobci doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2014, 2015 a 2016. Důvodem doměření daně žalobci bylo neprokázání oprávněnosti uplatněné odčitatelné položky na podporu výzkumu a vývoje v deseti uplatněných projektech, šesti za zdaňovací období roku 2014, dvou za zdaňovací období roku 2015 a dvou za zdaňovací období roku 2016. Žalovaný se zcela ztotožnil se závěry správce daně, když uzavřel, že žalobce nesplnil formální požadavky, které na projekt výzkumu a vývoje vyplývají z ustanovení § 34 odst. 4 a § 34a až 34c, zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění do 31. 12. 2013 a po 1. 1. 2014 (dále jen „zákon o daních z příjmů“). 2. Žalobce v žalobě namítl porušení ustanovení § 145 odst. 1 (pozn. soudu správně odst. 2) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) tím, že správce daně nevyzval žalobce k podání dodatečného daňového přiznání před zahájením daňové kontroly. 3. Žalobce tvrdil, že žalovaný neunesl své důkazní břemeno ke zpochybnění účetnictví žalobce. 4. Dále namítl, že správce daně nedostatečně provedl dokazování. Správce daně se vypořádal s navrženým důkazem výslechem svědků neuspokojivě a žalovaný se s odpovídající žalobní námitkou vypořádal nepřezkoumatelně. Daňové orgány postupovaly nesprávně v tom, že nebyl zpracován znalecký posudek za účelem stanovení stáří listin. Důkazy přitom směřují k prokázání tvrzení, že projekt byl zpracován před zahájením řešení projektu. 5. Podle žalobce daňové orgány provedené důkazy hodnotily nedostatečně. 6. Žalobce namítl přepjatý formalismus správce daně a žalovaného. Formální požadavky na uplatnění výdajů na výzkum a vývoj byly v následujícím období zákonodárcem novelizovány, což svědčí o tom, že i zákonodárce si byl vědom odrazujícího vlivu přehnaně přísného náhledu na formální stránku uplatnění této odčitatelné položky. Žalobce zdůraznil, že k výzkumu došlo. Daňové orgány se přesto fakticitou výzkumu z důvodu formalistního přístupu nijak nezabývaly. 7. Žalobce definoval jednotlivé důvody, které podle něj daňové orgány vedly k neuznání uplatněné odčitatelné položky, a k nim uvedl výhrady. 8. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí; odkázal na argumentaci v napadeném rozhodnutí, kterou dílem rozvedl. 9. U nařízeného jednání oba účastníci na svých skutkových i právních stanoviscích zcela setrvali. Zjištění z daňového spisu: 10. Z daňového spisu krajský soud zjistil, že žalobce v předmětných obdobích roku 2014, 2015 a 2016 podnikal v předmětu výroba, instalace, opravy elektrických strojů a přístrojů, elektronických a telekomunikačních zařízení a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 – 3 živnostenského zákona. Za roky 2014, 2015 a 2016 podal řádná daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob, ve kterých uplatnil odčitatelné položky na podporu výzkumu a vývoje. Dne 6. 4. 2018 správce daně zahájil u žalobce daňovou kontrolu zaměřenou na kontrolu oprávněnosti a správnosti této uplatněné odčitatelné položky. Daňová kontrola byla ukončena zprávou o daňové kontrole z 1. 3. 2021, ve které správce daně dospěl k závěru o tom, že žalobce neprokázal oprávněnost a správnost výše této, a to z důvodu nesplnění formálních požadavků vyplývající z § 34 odst. 4, § 34a až § 34c zákona o daních z příjmů, a to zejména povinnost vypracovat písemný projekt, jež obsahuje povinné náležitosti stanovené v § 34c zákona o daních z příjmů, a povinnost evidovat odděleně výdaje (náklady) na výzkum a vývoj od ostatních výdajů (nákladů) poplatníka, přičemž tato dělená evidence musí splňovat požadavek přehlednosti a prokazatelnosti. Nejsou-li splněny tyto formální podmínky, je nadbytečné se zabývat otázkou splnění požadavků věcných. 11. Proti dodatečným platebním výměrům vydaným na základě této zprávy o daňové kontrole podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl žalovaný nyní napadeným rozhodnutím, ve kterém se se shora uvedenými závěry správce daně obsaženým ve zprávě o daňové kontrole zcela ztotožnil. K jednotlivým žalobním námitkám: I. 12. Žalobce tvrdil, že správce daně porušil ust. § 145 odst. 2 daňového řádu, neboť jej nezákonně nevyzval k podání dodatečných daňových přiznání a na místo toho zahájil daňovou kontrolu, čímž neminimalizoval autoritativní zásahy do autonomní sféry žalobce, a procesní postup se stal vůči žalobci nepřiměřeným a porušujícím právo na informační autonomii žalobce. 13. Žalobce uplatnil tuto námitku též jako námitku odvolací. Žalovaný ji v napadeném rozhodnutí vypořádal tak, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by v době zahájení daňové kontroly měl správce daně takové indicie, které by nasvědčovaly tomu, že by daňovému subjektu měla být doměřena daň. Nebyl tak dán žádný důvod postupovat podle ust. § 145 odst. 2 daňového řádu. Ostatně ani v odvolání nebyla daňovým subjektem existence takových konkrétních indicií tvrzena (bod 152 napadeného rozhodnutí). 14. Podle § 145 odst. 2 daňového řádu, pokud lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, může správce daně vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení a stanovit náhradní lhůtu. Nevyhoví-li daňový subjekt této výzvě ve stanovené lhůtě, může správce daně doměřit daň podle pomůcek. 15. Podle § 143 odst. 1 daňového řádu, daň lze doměřit na základě dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování, nebo z moci úřední. Právní moc dosavadních rozhodnutí o stanovení daně není jejímu doměření na překážku. Podle odstavce třetího téhož ustanovení, k doměření z moci úřední může dojít pouze na základě výsledku daňové kontroly. Zjistí-li správce daně nové skutečnosti nebo důkazy mimo daňovou kontrolu, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, postupuje podle § 145 odst. 2. 16. Krajský soud předně poukazuje na to, že soudní řízení správní je ovládáno dispoziční zásadou zakotvenou mj. v § 75 odst. 2 větě první zákona č. 150/2002 Sb., (dále jen „s. ř. s.“), podle které soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Je tedy zřejmé, že v případě, kdy žalobce uplatní pouze obecné námitky, bude se ve stejné rovině pohybovat též posouzení věci soudem. Obsah a kvalita žaloby zásadně předurčuje obsah a kvalitu rozsudku (viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008-78). Předmětem přezkumu je přitom napadené rozhodnutí. Pokud žalobce pouze zopakuje odvolací námitky, aniž by reagoval na argumentaci užitou žalovaným v napadeném rozhodnutí, podstatně tím snižuje své šance na úspěch (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2019, č.j. 9 Afs 356/2018-50, bod 16). Opakování odvolacích námitek nemůže nahradit vlastní žalobní argumentaci, protože až ta je předmětem soudního přezkumu (např. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005-74, ze dne 29. 2. 2008, č. j. 8 Afs 98/2007-73, a ze dne 9. 7. 2019, č. j. 7 Afs 161/2018 – 28, bod 13). 17. Napadené rozhodnutí je vystavěno na závěru, že podmínkou pro výzvu k podání dodatečného daňového přiznání je zjištění skutečností, na základě kterých lze důvodně předpokládat, že daň bude doměřena, které správce daně před zahájením daňové kontroly neměl. Žalobce v žalobě na argumentaci žalovaného nijak nereagoval, tedy neuvedl, v čem se žalovaný mýlí a proč má za to, že zde byly důvody k podání výzvy k dodatečnému daňovému přiznání. 18. Již ze samotného textu citovaného zákona vyplývá, že předpokladem pro to, aby správce daně vyzval daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení, je existence důvodného předpokladu, že daň bude doměřena, což potvrdila i konstantní judikatura (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016 č. j. 1 Afs 183/2014-55). Žalovaný se proto správně zabýval tím, zda zde takové skutečnosti jsou, a neshledal – li je, je jeho posouzení postupu správce daně v souladu s § 145 odst. 2 daňového řádu a § 143 odst. 1 a 3 daňového řádu. Žalobce ani v žalobě žádné takové skutečnosti netvrdil. Žalobní námitka tedy není důvodná. 19. Pro úplnost krajský soud poukazuje na