8 Afs 21/2009 — Nejvyšší správní soud

60 Af 17/2021- 47 - text  14 60 Af 17/2021 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců JUDr. Michala Jantoše a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobkyně: H. s., a. s., IČO X sídlem nám. D. E. B. 25, X H. zastoupená advokátem JUDr. Tomášem Vymazalem sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12372-4/2021-900000-314 takto: I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12372-4/2021-900000-314, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Vymazala, advokáta se sídlem Wellnerova 1322/3c, Olomouc. Odůvodnění: A) Vymezení věci 1. Krajský soud v projednávané věci řešil již potřetí případ sankcionování žalobkyně za skladování 5 650 litrů ethanolu k výrobě sirupů pro slazené minerální vody, který se stal v důsledku zániku zvláštního povolení žalobkyně k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně neznačeným lihem. 2. Celní úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „celní úřad“) rozhodnutím ze dne 2. 8. 2017 uznal žalobkyni vinnou spácháním správního deliktu podle § 59 odst. 1 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění účinném do 30. 6. 2017, jehož se měla dopustit porušením povinnosti stanovené v § 15 odst. 1 téhož zákona tak, že v období od 1. 1. 2016 do 28. 1. 2016 poté, co jí dne 31. 12. 2015 pozbylo platnosti zvláštní povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně ze dne 13. 11. 2014, vydané Celním úřadem pro Zlínský kraj, skladovala žalobkyně v obci H. M. v areálu společnosti H. k. s. r o. nejméně 5 650 litrů 96 % lihu v nádrži o objemu 10 016 l, tj. nakládala způsobem uvedeným v § 15 odst. 2 písm. c) zákona o povinném značení lihu s neznačeným lihem. Za tento delikt celní úřad uložil žalobkyni podle § 35 písm. d) a § 48 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“) a podle § 65 zákona o povinném značení lihu správní trest propadnutí věci – 5 650 l 96 % lihu, a rozhodl o tom, že vlastníkem vybraných výrobků se podle § 48 odst. 4 zákona o přestupcích stává stát. Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 9. 2017 zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí správce daně potvrdil. 3. Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, č. j. 65 Af 76/2017-60 rozhodnutí žalovaného zrušil. Na rozdíl od žalovaného dospěl soud k závěru, že od uložení správního trestu propadnutí věci podle § 65 zákona o povinném značení lihu lze upustit, a uložil žalovanému povinnost zabývat se okolnostmi, které dle žalobkyně takové upuštění odůvodňují. Kasační stížnost žalovaného zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2020, č. j. 7 Afs 112/2019-35. 4. Podruhé zamítl žalovaný odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 23. 4. 2019, v němž setrval na závěru, že s ohledem na typovou závažnost takového přestupku a nutnost zabránit nakládání s neznačeným lihem v budoucnu nelze od uložení správního trestu propadnutí věci upustit. Krajský soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 65 Af 12/2019-56, rozhodnutí žalovaného zrušil pro nerespektování závazného názoru soudu. I tentokrát kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud zamítl, a to rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 9 Afs 177/2020-48. 5. Ve výroku tohoto rozsudku specifikovaným rozhodnutím napotřetí žalovaný změnil rozhodnutí celního úřadu tak, že od uložení správného trestu ve smyslu § 43 odst. 2 zákona o přestupcích sice upustil, avšak současně rozhodl podle § 53 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích a podle § 66 zákona o povinném značení lihu, ve znění účinném od 1. 7. 2017, o zabrání předmětného lihu s odůvodněním, že to vyžaduje obecný zájem. B) Žaloba a vyjádření žalovaného 6. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného. Žalobní body soud shrnuje takto: a) žalovaný v rozporu s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), neseznámil žalobkyni před vydáním nového rozhodnutí s podklady, nově prováděnými důkazy a změnou právní kvalifikace (zabrání místo propadnutí); b) žalovaný rozhodl o zabrání věci v rozporu s § 53 odst. 4 zákona o přestupcích, tj. po uplynutí 5 let od jednání majícího znaky přestupku, neboť k jednání došlo od 1. do 28. 1. 2016 a žalovaný rozhodl až v březnu 2021, a dále i v rozporu s § 53 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť uložení tohoto ochranného opatření nevyžadovala bezpečnost osob nebo majetku nebo jiný obdobný obecný zájem – šlo o líh zdravotně nezávadný, nabytý v souladu se zákonem, s nímž žalobkyně nakládala v souladu s povolením a zdaněný; c) absentuje materiální stránka přestupku - při zdůvodnění upuštění od potrestání žalovaný uvedl, že škodlivost jednání žalobkyně je minimální a zásadně se odlišuje od typického jednání předpokládaného danou skutkovou podstatou, tudíž není zřejmé, v čem tedy vlastně společenská škodlivost jednání spočívá; d) žalovaný nesprávně vyhodnotil skutečnosti významné pro posouzení liberace, zejm. telefonát svědkyně P. a absenci součinnosti celního úřadu; e) žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že nedošlo k porušení zásady ne bis in idem - ochranné opatření je v širším hledisku třeba považovat za sankci, a tudíž mělo být řízení zastaveno podle § 86 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích. Jako trest je v tomto případě třeba vnímat i vyměření daně, neboť je zjevné, že žalovaný nikdy nehodlal žalobkyni vrátit zdaněný líh k užívání; f) žalobkyně nenaplnila skutkovou podstatu správního deliktu - nedopustila se nakládání s neznačeným lihem, neboť nebyla povinna předmětný líh značit, jelikož jí žádným zákonem předvídaným způsobem neskončilo osvobození od daně. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl, přičemž odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a k jednotlivým žalobním bodům shrnul argumenty v něm uvedené. Zdůraznil, že ve věci se nepoužije § 115 odst. 2 daňového řádu, nýbrž správní řád, jehož § 36 odst. 3 s. ř. žalovaný neporušil. Před vydáním napadeného rozhodnutí vycházel z podkladů, s nimiž žalobkyni seznámil již celní úřad, žádné nové relevantní podklady neshromáždil a nešlo tak o překvapivé rozhodnutí. Možnost zabrání avizoval žalovaný již v druhém rozhodnutí o odvolání ze dne 23. 4. 2019. Pokud prověřoval osud nového povolení žalobkyně k přijímání a užívání výrobků osvobozených od daně (vydaného dne 25. 5. 2016 a zrušeného dne 25. 10. 2019), činil tak proto, že mu tuto povinnost uložil Nejvyšší správní soud, avšak výsledek tohoto prověřování neměl vliv na výsledné rozhodnutí. O zabrání zajištěných vybraných výrobků by žalovaný rozhodl i v případě, pokud by žalobkyně novým povolením stále disponovala, neboť předmětný zajištěný líh již nebyl lihem osvobozeným od daně, což v rozhodnutí uvedl. Zabrání věci bylo dle žalovaného v posuzované věci namístě, neboť nakládání s neznačeným lihem (který zůstává neznačeným i po zaplacení spotřební daně) zakazuje § 15 odst. 1 zákona o povinném značení lihu, a tudíž je v zájmu společnosti, aby na daňovém území ČR s takovém lihem nebylo nakládáno a je třeba takovou komoditu vyloučit z hospodářského oběhu. Omezující časové podmínky pro rozhodnutí o zabrání věci si je žalovaný vědom, avšak nelze odhlédnout od úpravy promlčecí doby, která podle § 68 zákona o povinném značení lihu v platném znění činí 5 let s tím, že přerušením počíná běžet lhůta nová a v takovém případě odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději do 8 let od jeho spáchání. K přerušení promlčení doby přitom došlo dle § 32 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích vydáním prvostupňového rozhodnutí dne 2. 8. 2017, tudíž by promlčecí doba uplynula až 2. 8. 2022. Pokud tedy před vydáním napadeného rozhodnutí promlčecí lhůta neuplynula, byl žalovaný oprávněn přestupek projednat a uložit za něj správní trest a v případě upuštění od něj také rozhodnout o zabrání. Vrácením neznačeného lihu žalobkyni by tato dle žalovaného okamžitě znovu začala páchat přestupek. Dále žalovaný odkázal také na úpravu promlčecí doby dle § 71 odst. 3 zákona o povinném značení lihu ve znění účinném do 30. 6. 2017 a na institut stavení promlčení po dobu soudního řízení dle § 41 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a propočítal, že v případě jejich aplikace by promlčecí doba uplynula až 21. 4. 2024. Instituty přerušení a stavení promlčecí doby je dle žalovaného třeba aplikovat také na lhůtu upravenou v § 53 odst. 4 zákona o přestupcích, neboť správnímu orgánu je po dobu soudního řízení odejmut předmět řízení z dispozice. Ve vztahu ke zbylým žalobním námitkám odkázal žalovaný na napadené rozhodnutí a na rozsudky, v nichž se již soudy s těmito vypořádaly. 8. Žalobkyně v replice ze dne 7. 7. 2021 uvedla, že jí mě