1 As 51/2010 — Nejvyšší správní soud

65 Af 4/2022- 43 - text  7 65 Af 4/2022 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců JUDr. Markéty Fialové a JUDr. Michala Jantoše ve věci žalobce: J. B., IČO X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Jakubem Havlíčkem sídlem Jana Koziny 1295/2a, 500 03 Hradec Králové proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2022, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) dvěma dodatečnými platebními výměry ze dne 14. 11. 2016 a 15. 11. 2016 doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob (dále jen „DPFO“) za zdaňovací období let 2012 a 2013 včetně penále, a dále šestnácti dodatečnými platebními výměry ze dne 14. 11. 2016 daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období I. – IV. čtvrtletí roku 2012 a měsíce leden až prosinec 2013 včetně penále. Rozhodnutími ze dne 24. 11. a 19. 12. 2017 žalovaný zamítl odvolání žalobce a všechny dodatečné platební výměry potvrdil. Krajský soud ale rozsudky ze dne 21. 8. 2019, č. j. 65 Af 15/2018-49 a 65 Af 9/2018-54, obě rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Následně žalovaný čtyřmi rozhodnutími ze dne 27. 7. 2020 sice doměřené daně (z velké většiny) výrazně snížil, avšak krajský soud rozsudky ze dne 29. 4. 2022, č. j. 65 Af 57/2020-43 a 65 Af 56/2020-48 i tato rozhodnutí zrušil a vrátil žalovanému věc k dalšímu řízení. 2. Jelikož žalobce doměřené daně a s nimi související penále i úroky z prodlení zaplatil, vrátil mu správce daně vratitelné přeplatky a dvanácti rozhodnutími ze dne 28. 8. 2020 následně přiznal žalobci také úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020. 3. Proti těmto dvanácti rozhodnutím podal žalobce odvolání, neboť nesouhlasil s tím, od jakého data mu správce daně předmětný úrok přiznal. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a všechna rozhodnutí potvrdil, neboť shodně se správcem daně dospěl k závěru, že žalobci náležel úrok z neoprávněného jednání správce daně až ode dne následujícího po splatnosti nesprávně stanovené daně, tj. od 13. 12. 2017 v případě DPH a od 5. 1. 2018 v případě DPFO, a nikoli již od 23. 11. 2016, resp. od 9. 12. 2016, kdy žalobce doměřené daně a penále fakticky zaplatil. II. Obsah podání účastníků Žaloba 4. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného a všech dvanácti rozhodnutí správce daně ze dne 28. 8. 2020, neboť byla podle něj výše úroku stanovena nezákonně. Uvedl, že dodatečné platební výměry obsahovaly jednak konstatování, že je žalobce povinen uhradit doměřenou daň v náhradní lhůtě 15 dnů ode dne právní moci dodatečného platebního výměru, a současně, že odvolání proti nim nemá odkladný účinek, z čehož legitimně dovozoval, že povinnost uhradit doměřené daně existuje nezávisle na podaném odvolání, neboť odkladným účinkem je zpravidla „odkládána“ právní moc a vykonatelnost rozhodnutí (viz např. § 206 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Aby se tedy vyhnul exekučnímu vymáhání, zaplatil doměřené daně již v listopadu 2016 a v prosinci 2016 došlo i k úhradě penále. O odvolání ale bylo pravomocně rozhodnuto až po více než roce, takže náhradní splatnost daně nastala až v prosinci 2017 (DPH), resp. v lednu 2018 (DPFO). 5. Podle žalobce nelze v § 103 ani § 111 daňového řádu nalézt jednoznačnou odpověď na otázku, kdy nabývá právní moci rozhodnutí, proti kterému bylo podáno odvolání a o něm rozhodnuto odvolacím orgánem. Zákonná konstrukce je podle žalobce pro adresáty norem nepřehledná, neboť výslovně uvádí, že odvolání odkladný účinek nemá, ale je-li splatnost daně navázána na právní moc, kterou v důsledku podání odvolání rozhodnutí nenabývá, je situace shodná, jako by odvolání odkladný účinek mělo. NSS sice v rozsudku ze dne 18. 9. 2018, č. j. 9 Afs 192/2017-41 uvedl, že orgány finanční správy ani soudy nemohou stávající legislativní stav napravovat, avšak zmíněná nepřehlednost nemůže jít k tíži daňových subjektů. Správce daně měl tudíž povinnost vést daňové řízení tak, aby neměl žalobce o svém právním postavení pochybnost, např. přidáním dovětku k poučení, v němž by faktické účinky podaného odvolání vysvětlil, což navrhuje i odborná literatura. Na tuto povinnost ale správce daně rezignoval a poučení v dodatečných platebních výměrech tak bylo materiálně nesprávné, resp. zmatečné. V důsledku toho byl žalobce předčasnou úhradou zbaven možnosti disponovat se svými prostředky, jimiž naopak mohl disponovat správce daně bez právního důvodu, aniž na to žalobce upozornil. 6. Podle žalobce je úlohou soudu vykládat právo tak, aby legislativní nedostatky nešly k tíži daňových subjektů, ale státu, který je jejím původcem, přičemž má-li úrok z neoprávněného jednání správce daně skutečně představovat sankci za nezákonné doměření daně, je třeba přijmout takový výklad, který v co nejširší míře odčiní následky vyvolané u žalobce nezákonným postupem správce daně zahrnujícím i materiálně nesprávné poučení. 7. Dále žalobce uvedl, že po úhradě doměřených daní podal žádost o povolení splátek penále, aby si zachoval dostatek finančních prostředků, na což mu správce daně telefonicky sdělil, že tuto žádost zamítne, pokud žalobce nedoloží konkrétní okolnosti svědčící o ohrožení jeho podnikání, a vyzval jej ke zpětvzetí této žádosti, což žalobce následně učinil. Správce daně měl podle žalobce popsané situace využít k tomu, aby mu alespoň neformálně sdělil, že odvolání sice nemá odkladný účinek, ale fakticky jeho povinnost zaplatit penále oddálí, a také jej upozornit, že uhradil dosud nesplatnou daň. Takové sdělení by podle žalobce nepředstavovalo právní poradenství, nýbrž postup v souladu se zásadou dobré správy, kterou je nutno chápat i tak, že jednání správního orgánu má být činěno primárně ve prospěch osoby dotčené, tak jak plyne z pojetí činnosti správce daně, jakožto služby veřejnosti. Z rozsudku NSS ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010-214 lze podle žalobce analogicky dovodit, že správce daně má povinnost poučit daňový subjekt o „de facto“ odkladném účinku odvolání, pokud je z jeho jednání zřejmý, byť náznak jeho vůle oddálit úhradu penále. 8. Závěrem žalobce uvedl, že postupem orgánů finanční správy bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že aprobace takového postupu soudem by představovalo taktéž porušení jeho práva na spravedlivý proces, včetně práva na ochranu před nezákonností rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 Listiny. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný požadoval zamítnutí žaloby. Zdůraznil, že žalobce dobrovolně uhradil doměřenou před datem splatnosti odvíjející se od právní moci odvoláním napadených dodatečných platebních výměrů. Okamžik nabytí právní moci rozhodnutí napadeného odvoláním není podle žalovaného předmětem odborných diskusí, neboť jednoznačně vyplývá z textu § 103 odst. 1 ve spojení s § 116 odst. 4 daňového řádu. Odkladný účinek má podle žalovaného vliv toliko na vykonatelnost, nikoliv na právní moc rozhodnutí, a tudíž se může projevit pouze u rozhodnutí, která jsou předčasně vykonatelná, tj. u nich vykonatelnost předchází právní moci, což ale není případ dodatečného platebního výměru. Správce daně podle žalovaného postupoval v souladu s § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu, pokud převzal do poučení text příslušného ustanovení zákona. Dále poukázal žalovaný na to, že se nejedná o novou právní úpravu, že byl žalobce po celé řízení zastoupen advokátem i na jím nevyužitou možnost dotázat se správce daně, zda musí doměřenou daň uhradit před rozhodnutím o odvolání. Povinnost poučit žalobce o „de facto“ odkladném účinku správce daně podle žalovaného neměl, přičemž v době, kdy s žalobcem komunikoval (před zpětvzetím žádosti o posečkání úhrady daně 9. 12. 2016), nemohl ani „de facto“ odkladný účinek vzniklý podáním odvolání zohlednit, neboť žalobce podal odvolání až 13. 12. 2016. Konečně žalovaný poukázal také na skutečnost, že lhůta splatnosti představuje pouze nejzazší možný termín úhrady daně, přičemž úhrada doměřené daně přede dnem její splatnosti neznamená, že by správce daně disponoval uhrazenou částkou bez právního důvodu. Ostatně žalobce mohl podle žalovaného zaplatit doměřenou daň ještě před datem splatnosti ve snaze minimalizovat případný úrok z prodlení, který nabíhá za každý den od původního data splatnosti daně. Správce daně je povinen platbu daně přijmout bez ohledu na stav osobního daňového účtu, přičemž při nakládání s platbou od daňového subjektu je vázán zákonnou úpravou pořadí úhrady daně a nakládání s přeplatky. Žalobce měl přitom možnost v případě vzniku vratitelného přeplatku požádat o jeho vrácení. Jednání 10. Při jednání soudu setrvali účastníci na svých stanoviscích.