4 As 102/2023 — Nejvyšší správní soud

19 A 10/2024- 54 - text  9 19 A 10/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou ve věci žalobce: M. A. zastoupen Mgr. Tomášem Krásným, advokátem, sídlem 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava, Milíčova 1386/8 proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 702 18 Ostrava, 28. října 117 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2024 č. j. MSK 17621/2024, o přestupcích takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl o jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Bruntál ze dne 16. 9. 2021 č. j. MUBR/63657-21/mor-SO-7723/2020/mor ve věci pěti přestupků dle § 125c odst. 1 písm. k), dále o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7, o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. i) bod 1 a o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. i) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu). Žalovaný k odvolání žalobce uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že z výrokové části rozhodnutí správního orgánu I. stupně vypustil text pod bodem 4, dále vypustil text pod bodem 5 písm. c) a písm. d) a dále změnil napadené rozhodnutí tak, že snížil pokutu ve výši 5 000 Kč na 1 000 Kč a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalovaný tak rozhodl poté, co rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2023 č. j. 4 As 102/2023-25 byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2022 č. j. 19 A 2/2022-67 a předmětné rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2021 č. j. MSK 130431/2021, jímž žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti předmětnému rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále. Nejvyšší správní soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 2. Žalobce uvedl, že si je samozřejmě vědom právního názoru Nejvyššího správního soudu, že materiální stránka přestupku uvedeného pod bodem 1 rozhodnutí správního orgánu I. stupně naplněna byla, přesto však i nadále bude s takovým právním názorem polemizovat. Okolnosti, za kterých totiž k vytýkanému jednání došlo, absolutně neznačí, že by se dopustil jednání, jež by měla mít státní moc ambice postihovat. Jednalo se o jednání, které z jeho pohledu nebylo jakkoliv společensky škodlivé. Pokud jel u levého okraje komunikace, tak po velmi krátkou dobu a po velmi krátkém úseku, to vše v situaci, kdy nebyl žádný provoz. O tom, že by někoho omezil či ohrozil nemůže být vůbec řeč. Takto formalistické pojetí přestupkového práva by znamenalo, že by se musela postihovat tisíce jednání denně. Z jeho pohledu se tedy jedná o bagatelní záležitost, kdy ani není zájmem společnosti, aby se jí správní orgány působící na úseku přestupků v dopravě zabývaly. 3. Co se týká přestupku ve výroku pod bodem 2 žalobce namítal, že důrazně protestuje a absolutně se neztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu. Konstatoval, že zákonná úprava nezná definici chodníku a právní praxe tak vychází z toho, jak chodník definovala judikatura NSS. Chodníkem se tedy obecně rozumí ta část pozemní komunikace, která je nějakým způsobem v terénu zřetelně oddělená od té části komunikace, která je určena pro motorová vozidla. Mám však za to, že závěry žalovaného opřené o závěry NSS před judikaturou NSS neobstojí. Vedou jej k tomuto následující závěry. 4. V dané věci se jedná o užití tzv. uličky spojující ulice Chelčického a Myslivecká. Nemůže souhlasit s tím, že by tato ulička byla v terénu zřetelně oddělená od zbylé části komunikace. Pokud bylo odkazováno na dvojitou řadu dlažby, tak se rozhodně nejedná o takové zřetelné oddělení, že by bylo účastníkovi provozu zřejmé, že se jedná již o chodník. Jde totiž o to, že velmi podobně je oddělena i část pozemní komunikace na samotné ulici Chelčického před zatáčkou. Absolutně tedy není zřetelný úmysl vlastníka pozemní komunikace či jeho správce účastníkům provozu sdělit, že ona ulička je jen chodníkem. Skutkový závěr o tom, že je tato ulička zřetelně v terénu oddělena od komunikace pro vozidla, je nesprávná a nemá oporu v provedeném dokazování. 5. Pokud jde o onen úmysl vlastníka či správce komunikace, tak o tomto ledacos vypovídá dopravní situace na druhém konci této uličky. Je totiž zcela patrné, že na druhém konci není v terénu vidno žádné zřetelné oddělení. Ulička pouze volně navazuje na část komunikace, o které žalovaný i NSS uvádí, že slouží pro vozidla. Je tedy na místě se ptát, jak tedy účastník provozu pozná, že se jedná o chodník? Bylo by přece absurdní, pokud pro účastníky provozu z jednoho směru by se jednalo o chodník a pro ty z druhého směru nikoliv. Záměr vlastníka či správce této komunikace vymezit tuto uličku jako chodník tedy nebyl nikdy realizován. Vlastníkem této komunikace je město Vrbno pod Pradědem, které je velmi dobře spraveno o tom, jak se ulička užívá. Pokud by měl vlastník důvod si myslet, že se jedná o chodník, učinil by taková dopravní opatření, aby dal jasně najevo účastníkům provozu, že se jedná o chodník a je zapovězeno jiné užívání této komunikace. Ona ulička i z tohoto pohledu nemůže být chodníkem. Podpůrně je pak možné argumentovat tím, že i uznávaný mapový server www.mapy.cz vymezují onu uličku jako komunikaci a nikoliv jako chodník, o čemž vypovídá tohle grafické znázornění. Dle žalobce nelze také opomíjet další kritérium, které NSS ve svých rozhodnutích zmiňuje. Je totiž uváděno, že chodník je nutné chápat shodně jako v běžném životě. Pokud bychom aplikovali tento závěr na předmětnou uličku, tak tuto uličku nikdo z tzv. místních jako chodník nevnímá. Bylo tedy zcela na místě doplnit dokazováni o navržené výslechy svědků. Jedině tak by bylo objasněno, za co místní účastníci provozu uličku považují. Trvá totiž na tom, že od nepaměti je tato ulička užívána jako cesta, po které se jezdí na jízdním kole, děti jezdí na koloběžce apod. Argument žalované, že pokud se po ni takto jezdí od nepaměti, tak to neznamená, že není porušen zákon, je nesprávný. Analogicky je možné totiž poukázat na právní posouzení toho, jestli se jedná o účelovou komunikaci ve smyslu § 7 zákona č. 13/1997 Sb., kdy při tomto posouzení vzniku či existence této komunikace je právě podstatné i užívání od nepaměti. Má tedy za to, že pokud by se prokázalo, že onu uličku užívají uživatelé této komunikace od nepaměti k jízdě na jízdním kole, nemůže se z povahy věci jednat o chodník. Tím, že dokazování nebylo provedeno, zatížil tím žalovaný řízení vadou, která způsobuje nezákonnost vydaného rozhodnutí. 6. Vzhledem k výše uvedené argumentaci má za to, že je na místě revidovat závěry o existenci chodníku, a to i přes vyslovený právní názor NSS. Dle jeho soudu totiž NSS nedomyslel všechny souvislosti a dosavadní skutková zjištění nebyla úplná. 7. K přestupku uvedenému pod bodem 3 rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalobce konstatoval, že je postihován za to, že jel přes vyznačené dopravní značení V13 – šikmé rovnoběžné čáry. S tímto se také nemůže ztotožnit. Brojí především proti skutkovým závěrům, že se takového jednání dopustil. Jediným podkladem pro takový závěr byl totiž videozáznam, který sám dodal správnímu orgánu. Z něj však není možné takový závěr bez dalšího učinit. Když tedy pomine, že dopravní značení bylo špatně viditelné a zjevně za hranicí své životnosti, tak především napadá, že kamerový záznam je zaznamenán pod určitým úhlem. Z videozáznamu tak není vůbec patrné, zdali po tomto vodorovném značení jel, jak je mu kladeno za vinu, byť se z důvodu onoho zkreslení může jevit, že se tak stalo. 8. K přestupku uvedenému pod bodem 5 písm. a) rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalobce namítal, že již samotný výrok o vině shledává nesmyslným. Za vinu je mu totiž kladeno, že předjížděl před ním stojící vozidlo. Pokud vozidlo stojí, nemůže se jednat o předjíždění, nýbrž objíždění ve smyslu § 16 zákona č. 361/2000 Sb. Jelikož není sporu o tom, že vozidlo, které zprava objel tvořilo pevnou stacionární překážku. Z videozáznamu je patrné, že vozidlo před přechodem pro chodce zabrzdilo a zastavilo (nelze sice vyloučit, že se pohybovalo rychlostí blížící se 0 km/h, avšak pro účely aplikace § 16 zákona č. 361/2000 Sb., stálo). Z videozáznamu lze dále zjistit, že ono vozidlo začal objíždět zprava, když jel při samém pravém kraji vozovky tak, jak správně má, a když byl již přední částí svého jízdního kola vedle pravé zadní části vozidla, tak řidič zapnul signalizaci o změně směru jízdy. Následně začal odbočovat doprava. Na tento manévr již nemohl nijak reagovat. V každém případě platí, že zákon cyklistovi nenařizuje objíždět vozidla pouze zleva, což tedy značí, že je povoleno objíždět vozidla i zprava. 9. Dle § 57 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., platí, že na pozemní komunikaci se na jízdním kole jezdí při pravém okraji vozovky, smí se jet i po pravé krajnici. Dle odst. 4 téhož § pak platí, že pohybují-li se pomalu nebo