1 Azs 349/2016 — Nejvyšší správní soud

19 Az 44/2024- 25 - text  7 19 Az 44/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: C.T. L. státní příslušnost Vietnamská socialistická republika t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, 739 51 Vyšní Lhoty 234 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2024 č. j. OAM-1288/VL-17-VL18-PŘZ-2024, ve věci zajištění takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) rozhodnuto, že žalobce je nadále zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců; ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 10. 2. 2025. 2. Žalobce uvedl, že dle článku 9 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013 má být žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn pouze po co nejkratší dobu. Argumentace žalovaného v napadeném rozhodnutí je v rozporu se závěrem, k němuž správní orgán dospěl. Na str. 4 rozhodnutí žalovaný uvedl, že „lze při rozhodování ve věci mezinárodní ochrany předpokládat ukončení řízení ve lhůtě 90 dnů“. Nicméně dále žalovaný stanovuje dobu zajištění na 140 dnů, což je o třetinu déle než předpokládaná doba trvání zajištění. Stanovením maximální délky zajištění se žalovaný fakticky vyhnul povinnosti, kterou ukládá § 46 odst. 10 zákona, podle něhož ministerstvo po dobu platnosti rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění zkoumá, zda důvody zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany trvají. Rozhodnutí správního orgánu je nesprávné a v rozporu se smyslem institutu zajištění. Stanovení trvání zajištění v délce 140 dnů žalobce vnímá jako pokus správního orgánu vyhnout se povinnosti odůvodnit maximální délku zajištění. Proto správní orgán místo 180 dnů stanovil 140 dnů, což je skoro maximální délka zajištění. Správní orgán tak měl v případě svého rozhodování o délce zajištění přistoupit ke stanovení kratší doby a teprve v závislosti na průběhu řízení o žádosti žadatele o mezinárodní ochranu, pravidelně zkoumat, zda důvody zajištění trvají a následně využít institutu prodloužení doby zajištění, nikoliv však dříve. Postup správního orgánu, který určil skoro maximální délku dobu zajištění, tj. 140 dnů je v rozporu se smyslem samotného institutu prodloužení délky zajištění. 3. Žalobce dále namítal, že správní orgán nepřihlédl k tomu, že má pobytové oprávnění v Polsku. Poukázal na doklad z polského úřadu o udělení povolení k zaměstnání ze dne 6. 11. 2024. Na str. 3 napadeného rozhodnutí žalovaný potvrdil, že se nezabýval jeho skutečnou situací a navíc dodal, že se jí zabývat nebude, což je v rozporu s § 46a odst. 10 zákona o azylu. Přitom doložil důkazy k tvrzení, že důvody jeho zajištění nejsou dány. Žalobce odkázal na § 18 písm. d) bod 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a namítal, že žalovaný nezohlednil, že má případně měl pobytové oprávnění v Polsku a že na území České republiky se nacházel ve smyslu citovaného ustanovení zákona o azylu na základě platného pobytového oprávnění. Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť nebylo řádně zhodnoceno, jak dlouhý byl skutečný pobyt žalobce bez platného oprávnění k pobytu. 4. Žalobce rovněž namítal, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Uvedl, že v jeho případě lze účinně uplatnit zvláštní opatření zejména dle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Zdržoval by se v bytě na adrese B. – S., K. X. Potvrzení o ubytování se nachází ve spisových materiálech žalovaného. Po celou dobu zajištění disponoval platným potvrzením o zajištění ubytování, nicméně žalovaný tuto skutečnost nezohlednil. Žalobce vyslovil nesouhlas se závěrem žalovaného, že v případě aplikování zvláštního opatření by mařil výkon správního rozhodnutí. Zdůraznil, že nikdy neporušil žádnou povinnost uloženou mu zvláštním opatřením. Poznamenal, že zajištění je citelným zásahem do základního práva jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby a osobní svobody. Správní orgán přistoupí-li k takovému řešení, musí plně respektovat nejen podmínky stanovené zákonem, ale rovněž ústavní pořádek. K zajištění by správní orgán měl přistoupit pouze tehdy, jsou-li vyčerpány všechny ostatní mírnější dostupné alternativy a bylo-li správním orgánem řádně zhodnoceno, že zajištění cizince naplňuje současně podmínku nezbytnosti a přiměřenosti. Správní orgán má tedy povinnost zabývat se alternativami k zajištění a přistoupit k němu teprve až poté, co by bylo prokázáno, že nelze uplatnit jiné mírnější opatření. Možností uložení obou alternativ se žalovaný zabýval v napadeném rozhodnutí pouze obecně a formalisticky, přičemž jeho odůvodnění vykazuje znaky mechanického přebírání a šablonovitostí. Žalovaný měl a mohl uplatnit v jeho případě zvláštní opatření podle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, příp. podle ust. § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Z tohoto důvodu nadále nesplňuje podmínky zajištění a měl by tedy být propuštěn bez zbytečného odkladu. 5. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že v něm popsal skutkový stav a vysvětlil, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů shledal naplnění podmínek pro zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců, resp. k nepropuštění ze zařízení pro zajištění cizinců stanovených § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dospěl k závěru, že trvají důvody, pro které je žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a nenastal ani žádný z důvodů dle § 46a odst. 13 zákona o azylu, pro který by zajištění zařízení pro zajištění cizinců muselo být ukončeno. Rovněž doba zajištění byla určena v souladu se zákonem. 6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání, a to v souladu s ust. § 46a odst. 8 zákona o azylu, neboť žalobce nařízení jednání nenavrhl. 7. Ze správního spisu bylo zjištěno, že rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 9. 2024 č. j. OAM-1288/VL-VL12-VL18-PS-2024, které nabylo právní moci dne 27. 9. 2024 byl žalobce zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a to na dobu 140 dnů, tedy do 10. 2. 2025. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji rozsudkem ze dne 23. 10. 2024 č. j. 19 Az 36/2024-26 zamítl. Rozsudek nabyl právní moci 15. 11. 2024. 8. Ze správního spisu se dále podává, že rozhodnutím ze dne 21. 9. 2024 č. j. KRPB-194398-21/ČJ-2024-060022-SVZ bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce, a to na dobu 1 roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace. Správní orgán rozhodl na základě zjištění, že dne 20. 9. 2024 byl žalobce kontrolován hlídkou Policie ČR, Odborem cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Brno na adrese M., U d. X, v OC O. v prostoru asijské restaurace. Na výzvu k prokázání totožnosti a oprávněnosti pobytu na území ČR předložil cestovní pas Vietnamské socialistické republiky, dle kterého byl hodnověrně ztotožněn. Následnou kontrolou cestovního dokladu bylo zjištěno, že v něm má žalobce vylepeno neplatné polské vízum č. X,. typu D, počet vstupů 1 s platností od 22. 7. 2022 do 14. 7. 2023 na dobu 358 dnů. Lustrací v policejních evidencích bylo dále zjištěno, že v současné době nedisponuje žádným vízem či jiným oprávněním, na základě kterého by byl oprávněn pobývat na území ČR. Na základě této skutečnosti byl 20. 9. 2024 v 10:30 hodin zajištěn dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., a eskortován na OPKPE Brno k dalšímu opatření. Bylo provedeno porovnání otisků prstů v databázi AFIS a EURODAC s negativním výsledkem. Ze spisu se dále podává, že dne 21. 9. 2024 pod č. j. KRPB-194398-22/ČJ-2024-060022-SVZ byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů za účelem realizace správního vyhoštění. Do protokolu o podání vysvětlení ze dne 20. 9. 2024 žalobce vypověděl, že naposledy přicestoval do schengenského prostoru letecky 13. 8. 2022, a to do Polska, na polské vízum a za účelem zaměstnání. V Polsku pracoval, avšak před 2 měsíci tam přišel o práci. Své pobytové záležitosti v Polsku svěřil advokátovi a o další se již nestaral. V ČR se zdržuje asi 2 měsíce, ale mezitím navštěvuje i Polsko. Uvedl, že je ženatý, manželka a 3 děti žijí ve Vietnamu, stejně tak i jeho otec a sourozenci, s nimiž je v kontaktu přes sociální sítě. Na dotaz, zda mu