19 Az 5/2025 – Krajský soud v Ostravě

19 Az 5/2025- 37 - text  6 19 Az 5/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: A. B. státní příslušnost Tunisko proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2025 č. j. OAM-1590/ZA-ZA11-LE35-2024, o udělení mezinárodní ochrany takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto, že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. 2. Žalobce namítal, že podklady, ze kterých žalovaný vycházel, obsahují pouze obecné informace o Tuniské republice zpracované žalovaným, ale žádnou informaci od nezávislých orgánů/subjektů. Použitá informace je tak v rozporu s článkem 10 odst. 3 písm. b) tzv. procedurální směrnice. Nedosahuje požadavků kladených judikaturou z hlediska objektivnosti, aktuálnosti, individuálnosti, a lze z ní vyvodit systémovou podjatost ve smyslu správního řádu, neboť tyto informace získávané z různých zdrojů mohou být účelově vyňaty a použity v neprospěch cizinců. V případě nepoužitelnosti této zprávy tak neexistují žádné informace o zemi původu, což je v rozporu s ust. § 23c písm. c) zákona o azylu. V daných souvislostech žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 53 Az 3/2022-22, z něhož citoval. 3. Žalobce rovněž namítal, že žalovanému sdělil skutečnost, která odůvodňuje nutnost posouzení možnosti jeho návratu do země původu. Správní orgán má povinnost respektovat zásadu non- refoulement. Pokud ovšem správní orgán odmítl reagovat na jeho tvrzení a nezabýval se jím, nemůže být tato zásada respektována. Bylo povinností žalovaného zkoumat, zda mu nemůže hrozit vážné nebezpečí. Tvrzené skutečnosti, které nebyly uplatněny v předchozím řízení žalovaný nijak neřešil, čímž nemohl ověřit, zda zásada non-refoulement bude porušena či nikoli. 4. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Námitky ke zprávě OAMP MV ČR, nejsou důvodné. NSS v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č.j. 1 Azs 105/2008-81 uvedl, že „při používání informací o zemích původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné. Tomuto kritériu vyhovuje i zpráva Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR „Hodnocení Tuniska jako bezpečné země původu“ ze dne 23. 9. 2024 a tento dokument byl vypracován v souladu s pokyny Evropské unie pro zpracování informací o zemích původu na základě uznávaných a relevantních veřejně dostupných informací – viz odkazy na zprávy a tento dokument nevyjadřuje postoj České republiky k dané zemi nebo problematice. Podstatné je, že tato zpráva vychází z různých důvěryhodných zdrojů, jak to vyžaduje čl. 10 odst. 3 písm. b) procedurální směrnice. Tyto zdroje daná informace uvádí. Samotná skutečnost, že autorem zprávy je žalovaný, tedy nepředstavuje rozpor s použitelnými předpisy (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2024, č. j. 41 Az 26/2023-25, bod 21). 5. Žalovaný uvedl, že při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce vycházel především z jeho výpovědí učiněných v průběhu současného i předchozího azylového řízení vedeného pod č.j. OAM-621/ZA-ZA11-2024, a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Tunisku. Konkrétně vycházel z informací oddělení zahraničních projektů Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR „Hodnocení Tuniska jako bezpečné země původu“ ze dne 23. 9. 2024. Veškeré uvedené informace jsou součástí spisového materiálu k žádosti jmenovaného o udělení mezinárodní ochrany. V souladu s ustanovením § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, žalobci byla dne 13. 1. 2025 dána možnost se v rámci seznámení s podklady rozhodnutí s výše uvedenými informacemi seznámit, vyjádřit se k nim, navrhnout další podklady rozhodnutí či uvést ještě nějaké skutečnosti nebo nové informace, které by měl vzít správní orgán v úvahu při posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce této možnosti nevyužil, nenavrhl žádné další podklady pro rozhodnutí ve věci žádosti o mezinárodní ochranu a jako další skutečnosti nebo nové informace, které by měl správní orgán vzít v úvahu při posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že dne 25. 1. 2025 uzavře sňatek se svou přítelkyní A. P., nar. X. 6. Žalovaný konstatoval, že posoudil důvody současné žádosti o udělení mezinárodní ochrany výše jmenovaného a následně provedl srovnání s jeho tvrzeními, která učinil v rámci předchozího správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalobce v průběhu správního řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 6. 5. 2024 označil za důvod podání žádosti skutečnost, že má obavu z bývalého společníka a jeho otce, kteří mu měli vyhrožovat a posílat za ním své lidi, kteří mu také vyhrožovali a fyzicky jej napadli, to vše kvůli požadavku na vyšší podíl z prodeje jejich společného podniku. Dalším důvodem žádosti žalobce bylo to, že na území ČR žije jeho bratr. Zmínil také, že má v ČR partnerku, s níž čeká dítě. Správní orgán ve svém rozhodnutí vydaném v rámci tohoto správního řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu konstatoval na základě tvrzení žalobce a dalších podkladů rozhodnutí, že nezjistil žádné skutečnosti svědčící o tom, že by jmenovaný byl nebo by mohl být ve vlasti vystaven pronásledování nebo že by mu hrozila vážná újma ve smyslu ustanovení § 14a zákona o azylu, a uzavřel, že Tunisko je v jeho případě bezpečnou zemí původu, neboť neprokázal, že by v jeho případě Tunisko za takovou zemi nebylo možno považovat. Správní orgán tedy rozhodl o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost dle § 16 odst. 2 zákona o azylu. Správní orgán připomenul, že svou argumentaci v rámci správního řízení o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany zároveň náležitě podložil dostupnými informacemi o situaci v zemi původu žadatele, ať už co do obecné bezpečnostní situace v Tunisku, tak zejména v rámci nezbytného individuálního posouzení případu uvedeného žadatele. Následně správní orgán rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany ve smyslu zákona o azylu jmenovanému o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné. 7. Žalovaný uzavřel, že žalobce tvrdil naprosto stejné důvody své žádosti jako v průběhu správního řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tj. že mu v Tunisku vyhrožují a je tam stále vystaven nebezpečí spojené s jeho společníkem a jeho otcem. Stejně jako v řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu uváděl také to, že má v ČR partnerku. Žalobce výslovně sdělil, že důvody, které uváděl v předchozí žádosti o mezinárodní ochranu, jsou shodné s těmi, které uvádí nyní, a že jiné důvody nemá. 8. Žalovaný vyslovil názor, že se při posuzování žádosti žalobce nedopustil žádné nezákonnosti. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu a správním řádem, a to na základě dostatečných a řádným způsobem opatřených podkladů a netrpí vadou nezákonnosti či nepřezkoumatelnosti. 9. Soud o žalobě rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s), bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce se na výzvu soudu dle § 51 odst. 1 s.ř.s. ve stanovené lhůtě nevyjádřil a nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání soudu nesdělil. 10. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal podle § 75 odst. 2 s.ř.s., v platném znění, v mezích žalobních bodů a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 11. Ze správního spisu vyplývá, že dne 26. 11. 2024 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. V rámci údajů k podané žádosti sdělil, že není členem žádné politické strany či skupiny a nikdy nebyl politicky aktivní. Je svobodný a bezdětný. V České republice má partnerku A.P., státní příslušnici České republiky. Z Tuniska vycestoval naposledy v roce 2023 do Itálie. Tam pobyl ilegálně pět měsíců a poté odcestoval do České republiky. V jiných státech EU nepobýval. Ani v žádném z nich neměl uděleno vízum ani povolení k pobytu. Dále sdělil, že o mezinárodní ochranu požádal již v květnu 2024. Toto je jeho druhá žádost. K důvodům žádosti uvedl, že mu v Tunisku vyhrožují. Jde o stejný důvod, proč v České republice žádal o udělení mezinárodní ochrany poprvé. Je tam stále vystaven nebezpečí a nic nového k tomu nedodává. Žádné jiné důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany nemá. Na dotaz, zda tyto informace sděloval i ve své před