5 Afs 77/2015 — Nejvyšší správní soud

22 Af 39/2023- 62 - text  12 22 Af 39/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph. D. ve věci žalobce: Lucky CS GOLD s.r.o. sídlem U Stavu 176/9, 736 01 Havířov zastoupen daňovým poradcem Rambousek a partner a.s. sídlem Křišťanova 4/1544, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2023, č. j. 32781/23/5300-21443-712603 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou dne 12. 12. 2023 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2023, č. j. 32781/23/5300-21443-712603, kterým žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 26. 5. 2017, č.j. 2280050/17/3210-50526-802048, které se týká daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), a to konkrétně nároku na odpočet DPH z nákupu pohonných hmot od tuzemských dodavatelů s místem nakládky v jiném členském státě. 2. V projednávané věci je mezi účastníky sporné zejména to, zda žalovaný správně vyhodnotil okamžik, kdy v dané věci došlo k dodání zboží ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“) a čl. 14 odst. 1 směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty. Správné určení tohoto okamžiku má totiž zásadní význam pro vyhodnocení skutečnosti, zda se jedná o pořízení zboží z jiného členského státu ve smyslu § 16 ZDPH a v této souvislosti, zda žalobce správně uplatnil v této věci nárok na odpočet daně podle § 72 a násl. ZDPH. 3. Krajský soud připomíná, že ve věci již rozhodl, a to rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č.j. 22 Af 13/2019-68, kterým žalobu zamítl. Na základě kasační stížnosti žalobce rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č.j. 8 Afs 114/2020-72, jímž zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak rozhodnutí žalovaného a zavázal žalovaného, aby udělal právní úvahu, z níž bude zřejmé, v návaznosti na jaké právo (právní titul), přešlo na žalobce právo nakládat s pohonnými hmotami jako vlastník. V projednávané věci proto žalovaný rozhodl znovu, a to napadeným rozhodnutím. 4. Žalobce namítá, že žalovaný nesprávně vyhodnotil okamžik dodání zboží, tedy okamžik, kdy mohl žalobce se zbožím nakládat jako vlastník. Podle žalobce žalovaný tento okamžik určil výhradně podle kritéria organizátorství přepravy zboží, což odporuje rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 5 Afs 77/2015 a také početné judikatuře Soudního dvora EU. Žalovaný měl podle žalobce vycházet ze skutečného nabytí vlastnického práva, včetně jeho složek, jak je vymezuje soukromé právo. Naložením pohonných hmot na objednané cisterny tak na žalobce nepřešlo právo nakládat s pohonnými hmotami (dále jen „PHM“) jako vlastník, neboť žalobce musel postupovat podle instrukcí jeho dodavatele. Měl tak pouze postavení detentora. Na podporu svého stanoviska argumentoval žalobce rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 45 Af 13/2013. Dle žalobce žalovaný nepředložil jediný relevantní důkaz o tom, že žalobce mohl se zbožím nakládat jako vlastník v jiném členském státě. 5. Dále žalobce tvrdí, že na něj nepřešlo důkazní břemeno k prokázání místa zdanitelného plnění. Předně žalobce uvedl, že se jedná o otázku právní, ne skutkovou. Dále namítal, že žalovaný vytvořil teorii o tom, že žalobce mohl se zbožím ekonomicky nakládat již v jiném členském státě, aniž by o tom předložil jakýkoliv důkaz. Důkazní návrhy žalobce žalovaný bez relevantního odůvodnění neprovedl. 6. Žalobce dále namítal, že žalovaný neprokázal, že údaje uvedené v nákladním listě vydaném podle čl. 9 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen „Úmluva“) se neshodují se skutečností. Nákladní listy vydané podle čl. 9 odst. 1 Úmluvy (dále jen „nákladní list CMR“) mají podle žalobce obdobnou závaznost jako veřejná listina. 7. Jako čtvrtou žalobní námitku žalobce navrhl krajskému soudu, aby zvážil, zda nebyly naplněny podmínky rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2018, č.j. 2 Afs 239/2017-29, neboť žalovaný vydal platební výměry převážně za účelem prodloužení prekluzivní lhůty. 8. V páté žalobní námitce žalobce uvedl, že jeho návrh na opakovaný výslech svědka, vzhledem ke změně úvah žalovaného po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), nebyl proveden a nepostačuje argument žalovaného, že výpověď svědka byla vyvrácena domněnkou žalovaného. 9. Za šesté se dle názoru žalobce žalovaný nevypořádal s požadavkem NSS uvedeným ve zrušujícím rozsudku, aby se zabýval tím, na základě jakého právního titulu přešlo na žalobce právo nakládat s PHM jako vlastník, a také se nevypořádal s argumentem žalobce, že režim podmíněného osvobození od spotřební daně je jednoznačným důkazem o tom, že smluvní strany považovaly za místo dodání Českou republiku. 10. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že žalobce ve vznesených námitkách prakticky nereaguje na novou právní argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí a namísto toho se uchýlil z převážné části k textu žaloby ze dne 6. 3. 2019, která směřovala proti jiné argumentaci žalovaného uvedené v již zrušeném rozhodnutí. K námitce žalobce, že místo plnění bylo posouzeno pouze na základě organizátorství přepravy žalovaný uvedl, že v souladu se závazným názorem NSS v bodech 33. až 65. napadeného rozhodnutí předestřel důvody, z nichž vyplývá, jakým způsobem a kde přešlo na žalobce právo nakládat s PHM jako vlastník. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce toto právo nabyl v jiném členském státě. K námitce týkající se rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 45 Af 13/2013, žalovaný uvedl, že proti výše uvedenému rozsudku byla podána kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem NSS č.j. 5 Afs 77/2015-43 ze dne 25. 11. 2015. Na závěry naposledy uvedeného rozsudku naopak žalovaný odkázal v napadeném rozhodnutí, neboť NSS zde konstatoval, že při posouzení otázky, kterému dodání má být přisouzena přeprava, hraje významnou roli tzv. kritérium organizace přepravy. Je však třeba zabývat se nejen otázkou, která osoba fakticky provádí přepravu, ale taktéž okamžikem převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník. 11. K námitce žalobce týkající se neunesení důkazního břemene žalovaným, žalovaný uvedl, že své důkazní břemeno ve vztahu k otázce místa plnění unesl, když v Seznámení 1 správce daně obeznámil žalobce se svými pochybnostmi stran převodu práva nakládat s PHM jako vlastník. Žalobce tedy byl seznámen s pochybnostmi správce daně a názorem žalovaného a měl možnost na ně reagovat. 12. K námitce žalobce, že dokazování bylo neúplné, neboť správce daně všechny relevantní návrhy žalobce bez náležitého odůvodnění ignoroval, žalovaný uvedl, že vzhledem k nekonkrétnosti žalobce se nemůže blíže vyjádřit. Nicméně připomíná, že v rámci řízení po zrušujícím rozsudku NSS provedl řadu důkazních návrhů žalobce a dokazování považuje za úplné a dostatečné. 13. K námitce týkající se nákladních listů CMR žalovaný uvedl, že tyto nákladní listy nejsou ve smyslu § 94 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) veřejnou listinou, neboť je nevydal orgán veřejné moci a ani samotná Úmluva nákladní listy neoznačuje jako veřejnou listinu. Ohledně vyhodnocení uvedených nákladních listů co do důkazní stránky odkázal žalovaný na své rozhodnutí a zdůraznil, že ze skutkových okolností případu vyplynulo, že smlouvu s dopravci uzavřel žalobce, nikoliv osoba uvedená jako odesílatel na nákladních listech CMR. 14. Žalovaný zásadně nesouhlasil s žalobní námitkou, že platební výměry byly vydány převážně za účelem prodloužení prekluzivní lhůty, neboť jednak nebyly vydány platební výměry, ale žalobou napadené rozhodnutí a nebylo vydáno s „lehce pozměněnou argumentací“, jak tvrdí žalobce, ale se zcela novým posouzením věci s ohledem na závěry zrušujícího rozsudku NSS. 15. K námitce neprovedení opakovaného výslechu svědka žalovaný uvedl, že se jedná o obecnou námitku a pokud má žalobce na mysli opakování výslechu svědka pana Martina Ondry, žalovaný v bodě 57. napadeného rozhodnutí zdůvodnil, proč návrhu žalobce nevyhověl. 16. Žalovaný má za to, že se řídil závazným názorem NSS, v napadeném rozhodnutí provedl nové posouzení věci a v jeho rámci učinil právní úvahu, z níž je zřejmé, v návaznosti na jaké právo (právní titul), přešlo na žalobce právo nakládat s PHM jako vlastník. 17. K vyjádření žalovaného učinil repliku žalobce, v níž namítl, že právní úvaha žalovaného, na základě jakého práva přešlo na žalobce právo nakládat s PHM jako vlastník, je nejasná. Dále namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a rozporuplné, neboť žalovaný se nevyjádřil k a