2 As 188/2018 — Nejvyšší správní soud

25 Af 19/2024- 33 - text  16 25 Af 19/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Daniela Spratka, Ph. D. a JUDr. Bc. Jany Zonkové, ve věci žalobce: RANDORI s.r.o., IČ 286 55 451 sídlem Těšínská 288, 739 34 Šenov zastoupená advokátem JUDr. Ing. Radanem Tesařem sídlem Chodská 1366/9, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2024, č. j. 14604/24/5300-21444-713385 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobní námitky a stanovisko žalovaného 1. Žalobou ze dne 22. 7. 2024 došlou soudu dne 22. 7. 2024 domáhal se žalobce, aby soud vydal rozhodnutí, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 5. 2024, č.j. 14604/24/5300-21444-713385 a věc byla vrácena k dalšímu řízení. 2. Žalobu odůvodnil tím, že dne 20. 5. 2024 bylo žalobci (dále též „daňový subjekt“) doručeno napadené rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný zamítl odvolání daňového subjektu a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále též „správce daně“) ze dne 31. 10. 2023, č.j. 4158703/23/3201-51524-802512 (dále též „rozhodnutí správce daně“), kterým byl zamítnut návrh daňového subjektu na obnovu daňového řízení ve věci daně z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2018 až červenec 2019 v rozsahu přijatých zdanitelných plnění. 3. Žalobce toto rozhodnutí napadá, zejména (i) pro jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., (ii) pro rozpor skutkového stavu věci, který vzal správní orgán za základ rozhodování, se spisy, resp. z důvodu, že skutkový stav nemá oporu ve spisu dle ust. § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s., (iii) pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které dle přesvědčení žalobce má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, (iv) pro nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, a (v) pro nesprávné právní posouzení skutkového stavu věci. 4. Podstatou sporu mezi žalobcem a žalovaným je posouzení, zda byly naplněny podmínky pro povolení obnovy daňových řízení, a to na základě zjištění nových důkazů. Žalobce je totiž přesvědčen, že byly naplněny podmínky dle § 117 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), pro povolení obnovy řízení, jelikož existují nové důkazy. Konkrétně pak žalobce předložil řadu listinných důkazů, a to především daňové doklady, smlouvy o finančním leasingu a splátkové kalendáře. 5. Rozhodnutí správce daně a napadené rozhodnutí pak přes řadu uplatněných relevantních námitek žalobce stojí na názoru, že žalobce mohl tyto listinné důkazy navrhnout dříve, tudíž nejsou splněny podmínky pro nařízení obnovy řízení ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu. 6. Proti tomuto názoru přitom žalobce v odvolání proti rozhodnutí správce daně uplatnil řadu odvolacích námitek. Žalobce především namítal, že tento závěr je spekulativní. Správce daně totiž založil svoji argumentaci na spekulaci, podle které byla řada předložených dokladů dříve žalobcem uvedena v různých evidencích. Jak však už v odvolání namítal žalobce, uvedení identifikace listiny v evidenci nic nevypovídá o tom, zda žalobce mohl předložit danou písemnost. 7. Správce daně nad rámec toho naznačoval, že pokud by žalobce řádně plnil své povinnosti (a měl tak dané písemnosti k dispozici během daňové kontroly), mohl by dané listiny předložit už při daňové kontrole. K tomu žalobce namítal, že taková interpretace vyprazdňuje smysl institutu obnovy řízení: odkazem na povinnost daňového subjektu unést své břemeno v (řádném) daňovém řízení by totiž bylo možné paušálně odmítnout zahájení obnovy řízení v každém myslitelném případě. 8. Nad to žalobce namítal, že správce daně v rámci svých úvah už „jakoby“ prováděl samotné obnovené řízené, protože samotné předložené důkazní prostředky obsáhle hodnotil. Tento postup přitom při rozhodování o samotném rozhodnutí o obnově řízení není přípustný. 9. Podle názoru žalobce pak tyto námitky žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal. Omezil se totiž na opakování závěrů správce daně. To je přitom jistě přípustný postup, pokud jsou odvolací námitky málo konkrétní nebo zjevně vybočující z předmětu řízení. V daném případě však šlo o zcela konkrétní odvolací námitky uvedené výše. Žalovaný přitom stejně jako správce daně nijak nevysvětlil, proč se domnívá, že žalobce mohl předložit dané listiny už v řádném daňovém řízení. V tomto směru uvedl pouze spekulaci, že jestliže žalobce evidoval listiny, musel je mít k dispozici. V bodech 14 a 19 napadeného rozhodnutí pak žalovaný uvádí, že žalobce „lakonicky“ tvrdil, že se o existenci těchto písemností dozvěděl v červenci 2023. Žalobce nerozumí, co je na uvedení této skutečnosti „lakonické“. Žalovaný totiž kromě spekulací nenabízí žádné vysvětlení, proč by tato skutečnost měla být nepravdivá. Napadené rozhodnutí je tedy dle názoru žalobce nepřezkoumatelné jak pro nevypořádání odvolacích námitek, tak pro absenci důvodů rozhodnutí. 10. Pro případ, že by se soud neztotožnil s žalobními námitkami ohledně nepřezkoumatelnosti, žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Žalovaný totiž uvádí zcela nezákonné důvody pro odepření obnovy řízení. Jak už žalobce rekapituloval výše, žalovaný pouze zcela spekulativně dovozuje, že žalobce mohl dané listiny předložit dříve. Pro tento závěr ale nejsou žádné relevantní důvody. K tomu si žalobce dovoluje zdůraznit, že v dané věci není mezi žalobcem a žalovaným sporu o tom, že nové důkazy existují. Vede se tak spor pouze o naplnění dalších, „vedlejších“ podmínek pro rozhodnutí o obnově řízení. 11. Vedle výše uvedeného také žalovaný porušil zákon, když hodnotil předložené důkazní návrhy už při rozhodování o samotném zahájení obnovy řízení. Tímto postupem došel k závěr, že se o „nové“ důkazy nejedná. Při bližším pohledu však žalovaný „novost“ předložených důkazů ani neposuzoval, zaměřil se totiž už na jejich obsahové hodnocení. Tento postup není přípustný. Jak žalobce upozorňoval už v odvolání, podle odborné literatury „v řízení o povolení obnovy správce daně nezkoumá, zda rozhodnutí vydané v daňovém řízení je v souladu se zákonem, včetně posouzení, zda rozhodnutí předcházelo úplné zjištění skutkového stavu věci. Tyto skutečnosti jsou pro povolení obnovy řízení zcela bez významu. Řízení o obnově řízení se rozpadá do dvou fází. Zatímco v první fázi (§ 118 až 119 DŘ) má správce daně povinnost zkoumání pouze, zda jsou splněny podmínky pro otevření řízení, ve druhé fázi (§ 120 DŘ) meritorně přezkoumává rozhodnutí. Platí tak, že samotné rozhodnutí se podrobně přezkoumává teprve ve druhé fázi, přičemž pro naplnění podmínek otevření řízení není vyžadována jistota, leč stačí pouhá pochybnost o skutkovém stavu tak, jak byl zjištěn v předchozím řízení“. Lichnovský, O., Ondrýsek, R. a kolektiv. Daňový řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, 938 s. ISBN 978 80-7400-604-3, s. 467. 12. Jak už pak žalobce rovněž zdůrazňoval již v odvolacím řízení, stejný závěr vyplývá i z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, co do nezbytnost rozlišení mezi obnovovacím a obnoveným řízením žalobce odkazoval na rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2018, č.j. 2 As 188/2018 – 19. 13. Přitom pojem „nové skutečnosti“ je nutno chápat tak, že může jít jen o skutečnosti v době rozhodování již existující, které nově vyšly najevo a v době rozhodování i přes svoji existenci nebyly známy poplatníkovi, ani správci daně, a proto nemohly být žádným způsobem využity. Mohly však vyjít najevo i nové důkazy, které subjekt neměl v rozhodné době k dispozici, které však potvrzují, nebo mohou prokazovat jím uváděné skutečnosti. Musí se však jednat o takový nový důkaz, který dodatečně umožňuje prokázat již dříve tvrzené skutečnosti.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2006, č. j. 1 Afs 36/2006 – 86, ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Afs 64/2009 – 64) […] Řízení o povolení či nařízení obnovy podle § 117 a násl. daňového řádu je tedy, na rozdíl od řízení o prohlášení nicotnosti podle § 105 daňového řádu, řízením, které nemá úzkou souvislost s původním řízením. Jeho „předmětem“ není přezkoumávané rozhodnutí v úzkém slova smyslu, jak je tomu u zkoumání, zda takové rozhodnutí je, či není nicotné, nýbrž to, zda jsou dány důvody k opětovnému „otevření“ řešení věci původním rozhodnutím již vyřešené. Správce daně, který rozhodoval v původním řízení v posledním stupni (§ 119 odst. 1 daňového řádu), totiž zkoumá v řízení o povolení či nařízení obnovy, zda jsou splněny podmínky pro povolení či nařízení obnovy podle § 117 odst. 1 daňového řádu, či ne. Tento správce daně však nerozhoduje o věci samé, o níž se jednalo v onom původním řízení.“ 14. Nad to žalobce zdůraznil, že je nesporná sku