5 As 126/2011 — Nejvyšší správní soud

61 A 7/2025- 40 - text  9 61 A 7/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Honusovou v právní věci žalobce: T. K. zastoupený advokátem JUDr. Petrem Kaustou sídlem Čs. Legií 1719/5, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2025 č. j. MSK 19332/2025, ve věci dopravního přestupku takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2025 č. j. MSK 19332/2025, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Karviné, odboru správního ze dne 10. 1. 2025 č. j. SMK/004699/2025, ve věci přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu a změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). 2. V podané žalobě žalobce uvedl tyto žalobní body: 1) Postup správního orgánu I. stupně, jakož i žalovaného neodpovídá standardům presumpce neviny a z nich plynoucího principu in dubio pro reo. Napadené rozhodnutí je nezákonné pro rozpor s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Hodnocení důkazů správními orgány vykazuje znaky libovůle, kdy tyto byly hodnoceny účelově v neprospěch žalobce a při hodnocení bylo přihlíženo ke skutečnostem, jež nemají oporu v provedeném dokazování. Dle žalobce nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Žalobcova verze, spočívající v tvrzení, že měl při řízení vozidla na rukou černé rukavice určené k této činnosti, je zcela uvěřitelná a nebyla přímo vyloučena žádným důkazem. Dle žalobce policista neměl schopnost za daných pozorovacích podmínek během intervalu trvajícího objektivně méně než vteřinu rozlišit, jaký typ telefonu řidič drží, zda se jedná o telefon nebo jiné zařízení, ani zda se jedná o zařízení nebo rukavici. Podle žalobce mohl policista za daných podmínek a v dané rychlosti objektivně vidět pouze to, že žalobce má u ucha něco tmavé barvy, a tento poznatek následně na základě své profesní zkušenosti vyhodnotil tak, že se jistě jednalo o telefon. Žalovaný tak při posuzování věrohodnosti verze žalobce vycházel pouze z okolností, které nemají oporu v provedeném dokazování. Jedná se o pouhé spekulace, které převzal od správního orgánu I. stupně. K pochybnosti žalovaného ohledně toho, jaké rukavice měl mít žalobce na sobě, ten připomíná, že povinnost úplného zjištění skutkového stavu připadá správnímu orgánu. Pokud kterýkoliv ze správních orgánů měl pochybnost o správném určení rukavic, bylo vhodné, aby k odstranění tohoto rozporu provedl další dokazování. Žalobce navrhl k provedení důkaz výslechem svědka J. T. k prokázání skutečnosti, že žalobce používá při řízení vozidel rukavice, a dále důkaz fotografiemi ze srpna 2024, z nichž je zřejmé, že žalobce v rozhodném období rukavice při řízení používal. 2) Žalobce vyjádřil nesouhlas s vyhodnocením výpovědi policisty prap. Bc. S. jako věrohodné. Obecně hodnocení obou výpovědí (výpověď žalobce a výpověď svědka) nebylo nestranné, což žalobce spatřuje např. v tom, že správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí podotkl, že: „Obecně lze konstatovat, že rozpory mezi svědectvím policistů a verzemi obviněných jsou „pouze“ u bodovaných přestupků.“ Toto tvrzení v žalobci vyvolalo dojem, že správní orgán I. stupně při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi zjevně vycházel z předem pojatého přesvědčení, že žalobce spáchal čin, jenž je mu kladen za vinu a jakákoliv snaha o pravdivý popis skutku byla ze strany žalobce předem marná a nevěrohodná. Žalobce má dále za to, že věrohodnost svědka zpochybňuje jeho vlastní výpověď ohledně okolností pozorování jednání žalobce. Již v odvolání žalobce vyložil, že svědek nesprávně uvedl buď žalobcovu rychlost, čas, po který jednání žalobce pozoroval, nebo dráhu kterou žalobce za tuto dobu ujel. Jediný správný údaj, který svědek určil, byla rychlost jeho vozidla, která činila 50 km/h. Z jednoduchého matematického propočtu údajů sdělených svědkem vyplývá, že pokud žalobce jel rychlostí 50 km/h, pohyboval se rychlostí 13,8 m/s a za jednu sekundu pozorování proto musel ujet více než 10 metrů. Aby údaje o čase pozorování a dráze žalobce odpovídaly, musel by tento jet maximálně rychlostí 5 m/s, tj. 18 km/h. To v žalobci oprávněně vyvolává pochybnosti o věrohodnosti a způsobilosti svědka. Žalovaný sice správně podotkl, že svědek činil pouze přibližný odhad, opomenul však, že odhad svědka, jenž jako policista tuto činnost vykonává pravidelně, je oproti skutečnému stavu více než dvojnásobný. Žalobce má za to, že sama tato skutečnost je způsobilá vyvolat důvodné pochybnosti o pravdivosti a věrohodnosti svědecké výpovědi. Minimálně však činí zcela nevěrohodným zbytek údajů, které svědek o pozorování sdělil. Pokud svědek není schopen určit alespoň přibližně správně dráhu a čas, nelze mu ani věřit, že jednání poškozeného pozoroval na vzdálenost 5 metrů. Žalobce k podpoře svých tvrzení navrhl, aby byl jako důkaz proveden znalecký posudek z oboru doprava, odvětí doprava silniční a také vyšetřovací pokus. K věrohodnosti svědka žalobce dále uvedl, že stejně jako prap. B., je i svědek prap. Bc. S. policistou a je pravděpodobně obeznámen s obsahem dozorčí činnosti, tzn. je schopen tuto činnost označit přesně, takže by sdělil správnímu orgánu, že kolega prováděl dozorčí činnost, nikoliv že něco sepisoval. Z výpovědi svědka je zřejmé že, ač policisté provádí hlídkovou činnost standardně v obdobném personálním složení, a ač vykonávají hlídkovou činnost zpravidla minimálně ve dvoučlenných hlídkách, nepamatuje si svědek prap. Bc. S. totožnost policisty, se kterým měl hlídkovou činnost konat, kdy tvrdí, že tuto konal sám. Minimálně tato část výpovědi svědka se dle žalobce musí jevit objektivně jako zcela účelová. 3) Žalobce brojil také proti tomu, že žalovaný při svém rozhodování vycházel z důkazu, který byl proveden v rozporu s procesními předpisy, když k telefonickému sdělení předvolaného prap. B. přistoupil de facto jako k výpovědi svědka. Svědek byl k výslechu řádně předvolán a pokud telefonicky správnímu orgánu sděloval cokoliv o tom, že se na místě hlídky nenacházel, měl jej správní orgán i za těchto okolností řádně vyslechnout. Žalobce pak měl dle § 82 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v platném znění, právo klást svědkovi otázky, což nebylo zachováno. Postup správního orgánu tak byl v rozporu s čl. 40 odst. 3 Listiny a bylo jím zasaženo právo žalobce na obhajobu. Žalovaný k vyjádření policisty prap. B. v odůvodnění napadeného rozhodnutí přihlížel (bod Ad 4. napadeného rozhodnutí), ač se nejednalo o svědeckou výpověď a odůvodnil jím věrohodnost výpovědi svědka S. Tímto postupem bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny. Správní orgány nezjistily dostatečně skutkový stav, rezignovaly na zjištění přesného složení policejní hlídky a okolnosti skutku domýšlí bez opory v dokazování. Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhl vyslechnout jako svědka npor. Mgr. M. B., vedoucího Obvodního oddělení Policie ČR Dětmarovice (dále jen „OO PČR Dětmarovice“), aby bylo objasněno, zda mají policisté interně povoleno provádět jednočlennou hlídkovou činnost, nebo zda měl daného dne svědek prap. Bc. S. tuto činnost výjimečně povolenou. 3. Žalovaný ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žalobce setrval na námitkách, které vznášel již v průběhu řízení a se kterými se správní orgány vypořádaly. Přestupek byl žalobci prokázán výpovědí svědka prap. Bc. R. S. ve spojení s videozáznamem z kamery umístěné ve služebním vozidle, který je objektivním důkazem zejména o výhledových poměrech a povětrnostních podmínkách, které byly příznivé a za kterých jednoznačně bylo možné, aby svědek držení mobilního telefonu žalobcem viděl. Věrohodnost svědka nebyla relevantně zpochybněna, jeho vyjádření o vzdálenostech a časech jsou pouhými odhady, jejich zpochybňování žalobcem je tedy bezpředmětné, neboť je zřejmé, že na základě těchto nepřesných údajů nelze dovozovat závěr o nepravdivosti svědkových tvrzení, resp. nemožnosti vidět přestupek. Vzdálenost kamery od vozidla žalobce i rychlost projíždějícího vozidla jsou zachyceny na videozáznamu. Možnost lidského oka se liší od možností kamery (možnost zaostření, natočení hlavy pozorujícího atd.), tudíž z toho, že kamera nezachytila prostor uvnitř vozidla, nelze dovozovat, že jej nemohlo zachytit oko svědka. K námitkám zpochybňujícím možnost svědka vidět držení telefonu v ruce řidiče žalovaný uvádí, že úchop mobilního telefonu u ucha je natolik typický, že je v zásadě nemožné si jej splést s jiným gestem (tím méně s rukou, ve které řidič nedrží nic, byť by šlo o ruku oblečenou v rukavici), současně je notorietou, že toto gesto lze spatřit a identifikovat v podstatě „ve vteřině