8 As 61/2013 — Nejvyšší správní soud

65 A 37/2024- 41 - text  10 65 A 37/2024 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobkyně: Š. B. bytem X zastoupená advokátem Mgr. Zdeňkem Vojtáškem sídlem Fibichova 1141/2, 779 00 Olomouc proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje sídlem Jeremenkova 40a, 779 00 Olomouc o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2024, č. j. KUOK 16657/2024 ve věci odstranění stavby, takto: I. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 26. 1. 2024, č. j. KUOK 16657/2024 v rozsahu, v němž bylo zamítnuto odvolání J. K., odmítá. II. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 26. 1. 2024, č. j. KUOK 16657/2024 se zrušuje v rozsahu, v jakém bylo zamítnuto odvolání žalobkyně, a věc se žalovanému v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 13 200 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně, advokáta Mgr. Zdeňka Vojtáška, sídlem Fibichova 1141/2, 779 00 Olomouc. Odůvodnění: A. Vymezení věci a obsahu podání 1. Magistrát města Olomouce (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 24. 7. 2023 rozhodnutí, č. j. SMOL/216062/2023/OS/PS/Kob, jímž podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023, nařídil žalobkyni a panu J. K. odstranění stavby bezbariérového nájezdu na pozemku parc. č. X v k. ú. X. Jednalo se o stavbu v celkové délce 6,8 m a šířce 1,2 m, sestávající z podesty rampy 1,2 m dlouhé, vlastní rampy v délce 5,6 m a 7 ks sloupků, který zpřístupňuje terasu rodinného domu č. p. XA na adrese X, na pozemku parc. č. st. XB. Stavební práce byly provedeny v rozporu s dodatečným povolením stavby ze dne 5. 12. 2007, č. j. OPS/6919/2005/Hra. Žalobkyně i J. K., spoluvlastníci uvedeného rodinného domu, podali proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolání, která zamítl žalovaný shora vymezeným rozhodnutím. 2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Namítá, že správní orgány pochybily, pokud vycházely z toho, že odstranění stavby nelze nařídit jen J. K. jako stavebníkovi z důvodu absence jeho souhlasu. J. K. je právní nástupce původního stavebníka I. Z. a má ve vztahu k odstraňované stavbě postavení stavebníka. S ohledem na sankční charakter daného ustanovení a obecné zásady spravedlnosti zcela postačil souhlas žalobkyně. Smyslem podmínění nařízení odstranění stavby stavebníkovi souhlasem vlastníka je to, aby vlastník rozhodl, zda sankční charakter daného ustanovení dopadne na stavebníka. Odkázala na nález ÚS ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2732/15, který se týká rozumného a spravedlivého výkladu právních norem. Účelem daného ustanovení nebylo umožnit spoluvlastníkovi-stavebníkovi přenést odpovědnost za odstranění stavby na ostatní spoluvlastníky, nejsou-li stavebníky. Takto je nutné dané ustanovení vykládat, jiný výklad by vedl k nespravedlnosti a umožnil by tomu, kdo se dopustil protiprávního jednání, aby zneužil spoluvlastnictví k tíži ostatních spoluvlastníků. J. K. během řízení prohlašoval, že v záměru svých předchůdců pokračoval tak, aby byl v souladu se zákonnými požadavky, stavbu však do souladu s vydaným povolením nedal. Jen v důsledku jeho nečinnosti bylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Žalovaný pominul, že v řízení zahájeném z moci úřední proti vůli osoby, které se odstranění nařizuje, se nevyžaduje souhlas toho, komu má být uložena povinnost. K tomu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 51 A 83/2022-49. 3. Žalobkyně dále namítá, že stavba se nachází na pozemku parc. č. X, který je ve výlučném vlastnictví J. K., přičemž stavbu nelze odstranit bez vstupu na tento pozemek. Správní orgány neměly žalobkyni uložit povinnost odstranit stavbu, aniž by zároveň opatřením podle § 141 odst. 1 stavebního zákona uložily vlastníkovi pozemku umožnění a strpění odstranění stavby. Z řízení bylo patrné, že vlastník pozemku žalobkyni neumožní splnit povinnost dobrovolně. Stavební úřad však nutnost vstupu na pozemek parc. č. X za účelem odstranění stavby neřešil. Žalobkyně odkázala na komentářovou literaturu k ustanovení § 141 a na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2022, č. j. 31 A 33/2022-95. Rozhodnutí správních orgánů jsou vůči žalobkyni nevykonatelná, což způsobuje jejich nicotnost. Správním orgánům muselo být zřejmé, že žalobkyně nemůže uloženou povinnost splnit bez součinnosti J. K. a ve stanovené lhůtě stavbu odstranit. Žalobkyně na tuto skutečnost v odvolání výslovně poukazovala a žalovaný ji ve svém rozhodnutí výslovně potvrdil. Správní orgány nezohledněním rozdílnosti postavení žalobkyně a J. K. založily nerovnováhu v jejich právech a povinnostech, byl porušen princip rovnosti. Žalobkyně nemůže narozdíl od J. K. na pozemek libovolně vstupovat a uloženou povinnost bez omezení splnit. Řízení podle § 141 je řízením zahajovaným ex offo a žalobkyně k jeho zahájení může podat pouze podnět, který není návrhem. 4. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout a zopakoval závěry uvedené v napadeném rozhodnutí. Uvedl, že otázkou, komu má být nařízeno odstranění stavby, se správní orgány dostatečně zabývaly. Ustanovení § 141 odst. 1 stavebního zákona umožňuje stavebnímu úřadu nařídit umožnění provedení prací pouze v taxativně stanovených případech. Citované ustanovení umožňuje stavebnímu úřadu nařídit vlastníkům staveb a pozemků, aby umožnili provedení prací ze svého pozemku či stavby, a nikoliv umožnili přístup ke stavbě na sousedním pozemku z důvodu provádění prací na této stavbě. Podmínkou pro aplikaci tohoto ustanovení je nemožnost dospět mezi zúčastněnými osobami k dohodě a také skutečnost, že provedení prací není možné jinak než ze sousedních pozemků či staveb. K tomu odkázal žalovaný na rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2016, č. j. 9 As 1/2016-50, odst. 20. Aplikace § 141 závisí na správním uvážení. Žalobkyně v odvolání pouze uváděla, že odstranění má být nařízeno jen J. K., k čemuž udělila souhlas. Netvrdila, že by jí nebyl umožněn vstup na pozemek, správní orgány se proto blíže nezabývaly případnou aplikací § 141 stavebního zákona. Ze spisu nebylo zřejmé, že by žalobkyni nebyl umožněn přístup na pozemek, hypotetickou otázkou neumožnění vstupu se žalovaný nezabýval. Pokud by žalobkyni nebylo umožněno splnění povinnosti, mohlo být zahájeno řízení podle § 141 stavebního zákona. Aby žalobkyně mohla nesplnění povinnosti opírat o faktickou nemožnost, musela by se o splnění alespoň pokusit, což neudělala, jak plyne i z žaloby. 5. Žalobkyně v replice uvedla, že žalovaný nedůvodně trvá na zcela formalistickém výkladu práva, přičemž nepřípustnost přepjatého formalismu dovodil ÚS mj. v nálezu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn IV. ÚS 1241/12. Žalobkyně poukázala vývoj právní úpravy od znění § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z r. 1976, kde nebylo možné nařídit odstranění nikomu jinému než vlastníkům. Z § 129 odst. 1 stavebního zákona ve znění od 1. 1. 2013 nevyplývá, zda je nutné vyžadovat i souhlas samotného vlastníka-stavebníka. Nový stavební zákon v § 250 pracuje s pojmy stavebník nebo vlastník, přičemž pojem stavebník je uveden na prvním místě a souhlas vlastníka již není vyžadován. 6. Žalobkyně dále poukázala na nepřiléhavost judikatury citované žalovaným ve vyjádření k žalobě, jelikož ta se týkala zcela jiného případu, kdy NSS dovodil, že oprávnění podle § 141 stavebního zákona nelze rozšiřovat na uložení povinnosti strpět omezení vlastnických práv za účelem řádného užívání sousední stavby v průběhu stavebních prací. Skutečnost, že bourací práce nelze provést jinak než z pozemku J. K., je zjevná a nesporná, vyplývá to ze samotného rozhodnutí stavebního úřadu. Žalobkyně odkázala na Metodické poznámky k aplikaci některých ustanovení stavebního zákona s tím, že stavební úřad měl sám z vlastní iniciativy zjišťovat, zda byla mezi účastníky uzavřena dohoda ohledně vstupu na pozemek. Měl zároveň vzít v úvahu zásadu ekonomie řízení a zásadu rovnosti. K argumentaci žalovaného dále uvedla, že v odvolání výslovně namítala, že splnění povinnosti odstranění stavby z pozemku J. K. považuje bez jeho součinnosti za nevykonatelné. Žalovaný na to v napadeném rozhodnutí reagoval. I kdyby žalobkyně na nesplnitelnost nepoukázala, správní orgány mají podle § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“), povinnost bez návrhu zjišťovat všechny rozhodné skutečnosti. 7. Ohledně tvrzení žalovaného, že se žalobkyně nepokusila o splnění povinnosti, odkázala žalobkyně na § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), s tím, že nepovažovala za nutné uvádět skutečnosti, které nastaly po vydání napadeného rozhodnutí. Žalovaný neuložení opatření podle § 141 stavebního zákona obhajuje údajnou absencí konání, které mělo nastat až následně. Žalobkyně se