65 Af 31/2023 – Krajský soud v Ostravě

65 Af 31/2023- 89 - text  18 65 Af 31/2023 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobkyně: R. s.r.o., IČO X sídlem V. 294, X V. zastoupena advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským sídlem Palackého 151/10, 796 01 Prostějov proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2023, č. j. 29148/23/5200-11434-707700 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: A) Vymezení věci 1. Finanční úřad pro Olomoucký kraj dodatečným platebním výměrem ze dne 22. 2. 2019, č. j. 312540/19/3102-50524-804929 doměřil žalobkyni daň z příjmu právnických osob ve výši 2 349 540 Kč za zdaňovací období roku 2013 a stanovil penále ve výši 469 908 Kč. Dle zprávy o daňové kontrole vedla k doměření daně mj. následující kontrolní zjištění: - neoprávněné zahrnutí nákladů na opravu skladové haly v obci V. do daňově účinných nákladů ve výši 7 034 586,47 Kč – podle správce daně neprováděla žalobkyně opravu haly, nýbrž vystavěla halu novou, tj. pořídila hmotný majetek, přičemž výdaje vynaložené na pořízení hmotného majetku nelze uplatňovat v rámci nákladů ve smyslu § 24 odst. 1 ve spojení s § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „ZDP“), nýbrž jedině v rámci odpisů dle § 24 odst. 2 písm. b) ZDP (zjištění č. 1); - neoprávněné zahrnutí úroků z dluhopisů emitovaných v roce 2012 do daňově účinných nákladů ve výši 833 333 Kč – podle správce daně žalobkyně použila prostředky získané emisí dluhopisů na pořízení dlouhodobého majetku (výrobní haly v obci V.), nikoliv na financování provozních záležitostí, přičemž žalobkyně si sama stanovila, že úroky vzniklé během pořizování dlouhodobého majetku jsou součástí pořizovací ceny; proto takové úroky nemohou být uplatněny jako náklad ve smyslu § 24 odst. 1 ve spojení s § 25 odst. 1 písm. b) ZDP, nýbrž jedině jako odpis dle § 24 odst. 2 písm. b) ZDP (zjištění č. 2); - neoprávněné zahrnutí nákladů za nákup služeb od dodavatele T. S. (dále „T.“) do daňově účinných nákladů ve výši 4 490 630 Kč [žalobkyně měla dodat společnosti K. R. a. s. (dále „K.“) čerpadlo do budované jaderné elektrárny M. včetně průvodní technické dokumentace (dále jen „PTD“), přičemž si podle faktur měla nechat tuto dokumentaci zpracovat společností T.] – podle správce daně nebylo prokázáno, že by předmětné plnění žalobkyni společnost T. poskytla (zjištění č. 4); 2. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 2. 2020 zamítl a platební výměr potvrdil. Toto rozhodnutí žalovaného ale zdejší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 65 Af 23/2020-170, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť shledal důvodným žalobní bod týkající odmítnutí snížení základu daně žalobkyně o částku 1 824 036,75 Kč, odpovídající nesprávně zaúčtované dohadné položce aktivní na zbývající část ceny z kupních smluv uzavřených s Č. P. D., a. s. v roce 2012 (zjištění č. 6). 3. Žalovaný následně vydal žalobou napadené rozhodnutí, jímž na základě závěru soudu částečně vyhověl odvolání žalobkyně tak, že jí požadovaným způsobem snížil základ daně za předmětné zdaňovací období o uvedenou dohadnou položku aktivní, a tudíž platebním výměrem doměřenou daň snížil na částku 2 002 980 Kč, a penále na částku 400 596 Kč. B) Shrnutí obsahu podání účastníků 4. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného. Uplatněné žalobní body soud stručně shrnuje takto: a) Rozhodnutí žalovaného je nezákonné z důvodu prekluze práva stanovit daň, neboť jednak byla daňová kontrola zahájena měsíc před koncem lhůty, aniž poté bezprostředně následovaly kontrolní úkony, takže šlo o účelový úkon nezpůsobilý přerušit běh prekluzivní lhůty podle § 148 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a dále byl nesprávně vypočten konec prekluzivní lhůty z důvodu nepřiléhavé aplikace § 38r odst. 2 ZDP, jehož smyslem je poskytnout správci daně dostatečný časový prostor pro kontrolu splnění podmínek pro uplatnění daňové ztráty, avšak žalobkyně daňovou ztrátu za rok 2011 v plném rozsahu uplatnila v roce 2012, takže nebyl dán důvod pro prodlužování prekluzivní lhůty za rok 2013 podle uvedeného ustanovení. b) Závěr žalovaného, že žalobkyně neprováděla na nemovitosti ve V. opravu, ale pořídila novou stavbu, je nesprávný a nemá oporu v dokazování. Žalobkyně odstranila všechny svislé stěny původní haly proto, aby mohla provést nutnou opravu základové desky, jež ale odstraněna nebyla, nýbrž byly jen technicky, staticky či jinak nevyhovující části základů vyměněny s ohledem na technologický pokrok v oblasti stavebních materiálů. Nešlo tedy o demolici. Daňové orgány pochybily, pokud neuznaly žádné žalobkyní vynaložené náklady. Žalobkyně výslovně žádala, aby správce daně stanovil, v jakých případech se jedná o náklady na opravu, což ale tento neučinil a žalovaný nenapravil. c) Nebyl důvod vyloučit úroky z dluhopisů z daňově účinných výdajů, neboť žalobkyně prokázala, že splnila podmínky § 24 odst. 1 ZDP, a naopak daňové orgány své důkazní břemeno neunesly. Výzvy správce daně z 20. 11. 2017 a 25. 1. 2018, aby žalobkyně prokázala, že veškeré úroky z dluhopisů jsou náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neobsahují konkrétní důvody zpochybňující daňovou účinnost úroků z dluhopisů vyžadované ustanovením § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, tudíž správce daně neunesl své důkazní břemeno a nedošlo k aktivaci důkazního břemene žalobkyně. Žalobkyně v daňovém řízení vysvětlila racionální ekonomické důvody emise dluhopisů – potřeba finančních prostředků pro krytí provozních výdajů z důvodu nárůstu počtu zakázek náročných na financování výrobní činnosti, přičemž kontokorentní úvěr od U. B. byl již vyčerpán, současně byla financována oprava budovy ve V. a plánována výplata podílu na zisku společníkům, z čehož je zřejmé že na konci roku 2012 čelila zvýšené potřebě finančních prostředků, pročež musela využívat cizích zdrojů. „Pochybnosti“ žalovaného vzešlé z vyjádření jednatele žalobkyně ze dne 15. 9. 2017 a údajné změny argumentace žalobkyně po změně právního zástupce jsou účelové, neboť na uvedení nepřesné informace o účelu využití finančních prostředků jednatelem s odstupem pěti let a bez přípravy není nic zvláštního. Ze zdůvodnění závěru žalovaného o tom, že žalobkyně disponovala dostatečnými vlastními či cizími zdroji pro financování provozních potřeb, není zřejmé, jaké důkazy žalovaný hodnotil (z jakých údajů a k jakému datu vyšel), přičemž sám potvrdil, že cash flow žalobkyně v lednu a únoru 2013 bylo v záporné výši. Daňové orgány nebyly oprávněny hodnotit finanční situaci žalobkyně s přihlédnutím k ex post (až v červnu a červenci 2013) nastalým skutečnostem, které nebyla žalobkyně s to v době emise dluhopisů predikovat. Žalovaný dovodil, že žalobkyně měla dostatek prostředků ke krytí provozních výdajů, aniž provedl jakoukoli analýzu jejích disponibilních zdrojů v době emise dluhopisů. Z analýzy pozitivního vymezení použití finančních prostředků přitom vyplývá, že 78,2 % podílu příjmu z emise dluhopisů bylo použito na zajištění financování provozních výdajů žalobkyně a jen 21,8 % na krytí investičních výdajů, a to jen po přechodnou dobu, tj. do poskytnutí úvěru na financování stavebních prací, což žalobkyně doložila smlouvou o úvěru ze dne 18. 10. 2013. Žalovaný ale veškeré důkazy nepodporující jeho verzi upozadil a nehodnotil ve vzájemných souvislostech. Z hlediska splnění podmínky § 24 odst. 1 ZDP není nutné prokazovat přímou úměru mezi příjmem a výdajem, takže úrokové náklady z emise dluhopisů měly být akceptovány v plné výši a nikoli jen částečně. Způsob financování podnikatelské činnosti spadá do podnikatelské strategie, takže správce daně nebyl oprávněn zpětně žalobkyni určovat, jak měla při financování své činnosti postupovat, tj. že měla odložit výplaty podílů na zisku. Správce daně nemůže po společnících spravedlivě požadovat, aby do společnosti pouze investovali vlastní kapitál, aniž by jejich investice byla zhodnocena ve formě podílu na zisku, popř. aby ve společnosti bez jakékoliv náhrady ponechávali finanční prostředky z titulu nevyplaceného zisku. Rovněž správce daně nesprávně interpretoval účetní závěrku žalobkyně v otázce aktivace úroků a dalších finančních výdajů vyskytujících se během pořizování dlouhodobého majetku – žalobkyně deklarovala jen možnost, nikoli nutnost takto postupovat. Žalovaným vyzdvihovaný způsob zaúčtování nákladů souvisejících s investičním úvěrem nijak nesouvisí s úroky z dluhopisů, úvahy žalovaného v tomto směru jsou zmatečné. d) Nebyl důvod vyloučit výdaj na služby realizované společností T. z daňově účinných nákladů. Z výzvy správce daně, ať žalobkyně prokáže, že se jednalo o výdaje ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP nebylo seznatelné, c