2 As 130/2011 — Nejvyšší správní soud

72 A 33/2023- 35 - text  10 72 A 33/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Martinou Rýznarovou (dříve Radkovou) ve věci žalobce: Ing. M. K. bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje sídlem třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2023, č. j. KUZLO 63318/2023, ve věci přestupku takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Spor byl o to, jestli žalobce byl v době výzvy k dechové zkoušce řidičem a jestli se odmítl podrobit dechové zkoušce o ovlivnění alkoholem, když výzvě vyhověl asi až po hodině. 2. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Vsetín (dále jen „městský úřad“) z 15. 5. 2023, č. j. MUVS-S 24894/2021/OSA/Vt, kterým městský úřad uznal žalobce vinným ze spáchání dvou přestupků. 3. Žalobce se měl úmyslně dopustit prvního přestupku tím, že 28. 11. 2021 v 9.15 h v katastru obce H. na místní komunikaci v místní části N. M. u domu č. p. X ve směru jízdy k hotelu T. se jako řidič motorového vozidla Škoda Fabia RZ X (dále jen „vozidlo“) na výzvu policisty odmítl podrobit vyšetření, zda byl při řízení vozidla ovlivněn alkoholem. Tím žalobce porušil § 5 odst. 1 písm. f) zákona o zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o silničním provozu“), a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) téhož zákona. 4. Žalobce se měl z nedbalosti dopustit druhého přestupku tím, že v uvedeném čase a místě řídil vozidlo, které nemělo za jízdy rozsvícena obrysová a potkávací světla nebo světla pro denní svícení. Tím žalobce porušil § 32 odst. 1 zákona o silničním provozu a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. 5. Městský úřad uložil žalobci za oba přestupky pokutu 25 000 Kč, zákaz řízení motorových vozidel na dvanáct měsíců a náhradu nákladů správního řízení v paušální výši 1 000 Kč. 6. Žalobce v žalobě namítal, že se neodmítl podrobit dechové zkoušce, jestli byl jako řidič ovlivněn alkoholem. Žalobce se totiž v rámci jednoho policejního úkonu dechové zkoušce podrobil, i když to bylo po hodině od zahájení silniční kontroly a po diskusi s policisty. 7. Žalobce dále popíral, že před silniční kontrolou řídil vozidlo. To řídila V. N. (dále také „spolujezdkyně“ nebo „svědkyně“), jak vyplývá z její svědecké výpovědi. Podle žalovaného se žalobce a spolujezdkyně před silniční kontrolou vyměnili a prokazuje to videozáznam. Ten však nic takového nezachytil. Kamera lhát nemůže. 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na to, že žalobní námitky jsou stejné jako odvolací. Ke zrušení napadeného rozhodnutí není žádný důvod. Správní orgány dostatečně zdokumentovaly přestupek žalobce a jeho vinu prokázaly tak, že o ní nemohou být žádné důvodné pochybnosti. 9. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. 10. Z rozhodnutí městského úřadu o přestupku plyne, že podle videozáznamu ze silniční kontroly žalobce policistům vysvětloval, že byl vzadu u zavazadlového prostoru, protože šel kontrolovat zadní světla vozidla a nikoli proto, že si přesedal na místo spolujezdce. Žalobce před podrobením se dechové zkoušce po policistech žádal důkaz, že byl řidičem. Výstup z kamery policejního vozidla nebyl na místě z technických důvodů možný. Žalobce podstoupil dechovou zkoušku asi po 45 minutách a až poté, co policisté vypsali všechny tiskopisy. Ty si žalobce ofotil a později na žádost obdržel kopie videozáznamů. Výpovědi policistů jako svědků jsou věrohodné a v souladu navzájem a s podklady rozhodnutí. Policisté prováděli výkon svého povolání, jsou zmocnění k dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu a je nepravděpodobné, že záměrně uváděli nepravdivé údaje a vystavili se postihu za křivé obvinění (přestupek nebo trestný čin) nebo zneužití pravomoci veřejného činitele. Policisté se nemohli splést v osobě řidiče. Jejich výpovědi jsou v souladu s videozáznamem, podle kterého žalobce nasedl na místo spolujezdce, ale nevysedal z něho. Policisté viděli vozidlo ze vzdálenosti 10-15 m. Následná dechová zkouška prokázala, že výzva v 9.41 h byla důvodná a žalobce byl ovlivněn alkoholem. Podrobení se dechové zkoušce po 45 minutách od výzvy policisty a taktizování žalobce ve snaze oddálit dechovou zkoušku není podrobení se výzvě. Městský úřad posoudil výpověď spolujezdkyně jako účelovou, aby se žalobce vyhnul sankcím. 11. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání považoval za klíčový důkaz videozáznam z kamery služebního vozidla policie. Ten prokázal, že není pravdivá verze, že vozidlo stálo na místě delší dobu, protože na záznamu je vidět, jak se vozidlo vynořilo zpoza obzoru a zakrylo tmavou stěnu roubenky, před kterou předtím žádný pohyb nebyl. Oba policisté měli přímý výhled na čelní sklo vozidla asi po dobu deseti vteřin. Oba uvedli, že na místě řidiče seděl muž a spolujezdkyní byla žena ve výrazné růžovofialové bundě. Oba policisté neměli výhled na místo řidiče a jemu nejbližší dveře až poté, co odbočili, aby umožnili vozidlu průjezd. Policista B. viděl po celou dobu na místo řidiče, jak vystoupil a šel k zavazadlovému prostoru a spolujezdkyně přesedla na jeho místo. Na záznamu z kamery je nezřetelně vidět přesun ženy na místo řidiče. Videozáznam jasně dokládá výhledové podmínky policistů, vzdálenost policejního vozidla od vozidla žalobce, rychlost jeho vozidla, počasí, světelné podmínky a déšť se sněhem. Rozlišovací schopnosti lidského oka jsou lepší než u kamery, která nezaznamenává skutečné velikosti a detaily, jako barva bundy spolujezdkyně. Není důvod policistům nevěřit, zvláště když přesednutí osádky vozidla je ze záznamu viditelné. Není významné, že výpovědi svědků se mírně lišily. Vnímání každého člověka je jiné. Naopak, rozdíly zvyšují věrohodnost výpovědi, protože každý pospal, jak situaci vnímal a nepřejímal závěry druhého. Výpovědi policistů jsou plné detailů, na rozdíl od výpovědi spolujezdkyně, která se tím jeví i nepravdivá. 12. Výzva policisty k dechové zkoušce je neopakovatelným a neodkladným úkonem a žalobce se jí byl povinen podrobit, i když ještě nebylo prokázáno, že byl řidičem. Žalobce svým chováním jevil známky opilosti. Výzva policisty k dechové zkoušce byla opodstatněná a nikoli bezdůvodná. Žalobce podle jeho chování pochopil, co po něm policisté chtěli. Uvedená výzva je charakteristická svou neformálností a fakticitou a nemusí nutně odpovídat vnitřním předpisům, aby vyvolala následky spojené s jejím odmítnutím. Žalobce policistům neposkytl potřebnou součinnost potřebnou k provedení dechové zkoušky, a to ihned po první výzvě, což bylo fakticky odmítnutím výzvy - srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) č. j. 5 As 353/2019-15. Žalobce svým chováním při silniční kontrole výrazně ztížil zjištění skutečné hladiny alkoholu v jeho krvi v době řízení vozidla. Hladina alkoholu v těle řidiče v průběhu času klesá. Zjištění konkrétní hodnoty alkoholu v dechu či v krvi je důležité pro posouzení, jestli se jedná o přestupek nebo trestný čin a podle zjištěné hladiny alkoholu se zapisují body v bodovém hodnocení řidiče. Zákonem chráněným zájmem je v daném případě zájem na hladkém průběhu kontroly včetně vyloučení toho, že řidič není ovlivněn alkoholem či jinou návykovou látkou (viz rozsudek NSS č. j. 5 As 319/2019-36). 13. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 14. Spornými otázkami bylo, jestli bylo možné považovat žalobce za řidiče a jestli se odmítl podrobit zkoušce, zda byl při řízení vozidla ovlivněný alkoholem. 15. Soud se nejdříve zabýval otázkou, jestli žalobce byl povinen jako řidič vozidla podrobit se dechové zkoušce o ovlivnění alkoholem, tj. jestli bylo možné ho v posuzované věci v době výzvy k dechové zkoušce považovat ještě za řidiče, když už neřídil. Touto otázkou se soudy opakovaně zabývaly a dospěly k závěru, že k zákonnosti výzvy k podrobení se dechové zkoušce o ovlivnění alkoholem je třeba, aby k výzvě došlo v souvislosti s řízením vozidla a není třeba, aby řidič seděl těsně před výzvou nebo v době výzvy na místě řidiče vozidla, tzv. „za volantem“ (srov. např. rozsudek NSS č. j. 3 As 7/2017-28, bod 30 a 31). 16. Opačný závěr by v obecné rovině mj. zvýhodňoval ty řidiče, kteří svoji účast v provozu na pozemních komunikacích popírají (a například při dopravní nehodě „řeší“ opuštěním místa nehody) ve snaze zbavit se odpovědnosti za takové jednání v naději, že nebudou dopadeni. 17. Dále NSS v rozsudku č. j. 2 As 130/2011-63 vyložil, že řidičem není pouze osoba, která právě řídí vozidlo či tramvaj (či jede na zvířeti). V takovém případě by na