8 As 110/2015 — Nejvyšší správní soud

61 A 10/2025- 27 - text  8 61 A 10/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Honusovou v právní věci žalobce: M.C. zastoupený advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou sídlem Husovo náměstí 139, 584 01 Ledeč nad Sázavou proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2025 č. j. MSK 2409/2025, ve věci dopravního přestupku takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 6. 3. 2025 č. j. MSK2409/2025 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 269 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci z tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Rebeky Moťovské Židuliakové, sídlem Husovo náměstí 139, 584 01 Ledeč nad Sázavou. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2025 č. j. MSK 2409/2025, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Opavy, odboru dopravy, oddělení dopravních přestupků ze dne 12. 12. 2024 č. j. MMOP 210081/2024 ve věci přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu a změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se žalobce dopustil tím, že jako zapsaný provozovatel vozidla registrační značky (dále jen „RZ“) X porušil povinnosti stanovené ust. v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, a to v souvislosti s přestupkem nezjištěného řidiče, který se dopustil protiprávního jednání, kdy porušil ustanovení § 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu. 2. Žalobce v žalobě namítl tyto žalobní body: 1) Správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí uvedl jakou právní normu porušil žalobce jako provozovatel vozidla, uvedl datum a čas přestupku a také jaké právní ustanovení a jaké dopravní značení porušil řidič vozidla. Výrok rozhodnutí pojednává o právní kvalifikaci přestupku, avšak absentuje v něm popis samotného jednání. Není tvrzeno ani to, že by řidič s vozidlem na daném místě zastavil, ani že by s ním na daném místě stál. Dle žalobce tak nelze přezkoumat, zda řidič vozidla vskutku porušil § 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu. Žalobce přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále také jen „NSS“) ze dne 18. 4. 2019 č. j. 1 As 26/2019–26. Dle žalobce z uvedené judikatury vyplývá, že je důležité, aby správní orgán rozhodující o vině nejprve řádně popsal jednání, které posuzuje (tzn. např. vymezil, zda se mělo jednat o zastavení nebo o stání); teprve následně může činit úsudek o tom, zda je dané jednání v rozporu s určitou právní normou, příp. je subsumovat pod skutkovou podstatu přestupku. Jednání, které správní orgán posuzoval, nebylo ve výroku popsáno. Výrok rozhodnutí tedy není dle žalobce dostatečný. 2) Správní orgán I. stupně ve výroku uvedl, že k přestupku mělo dojít v čase 14:37–14:47 hodin. Tomuto skutkovému zjištění však nesvědčí podklady rozhodnutí. Správní orgán ke svým zjištěním jen obecně odkázal na „fotodokumentaci pořízenou oznamovatelem v čase a místě zjištění přestupku“. Ta však dle žalobce neposkytuje oporu tomu, že by vozidlo na místě stálo v časovém rozmezí od 14:37 do 14:47. Relevantní fotografie z tvrzeného časového období byly pořízeny ve 14:38 hodin. Nebylo tedy prokázáno, že by vozidlo stálo na daném místě v čase od 14:39 do 14:47 hodin. Spis tomuto závěru neposkytuje žádnou oporu a správní orgán tak rozhodl v rozporu s jeho obsahem. Vycházel-li správní orgán z oznámení přestupku, pak toto není relevantním důkazem. Bylo by jediným důkazem o tom, že vozidlo v místě stálo i od 14:39 do 14:47; takové užití oznámení přestupku není přípustné. Správní orgán tedy neprokázal trvání přestupku od 14:39 do 14:47 hodin. Prokázání délky, po kterou se vozidlo na místě nacházelo (nutno doplnit, že ani správní orgán neučinil jednoznačný úsudek o tom, zda se jednalo o zastavení, nebo o stání), je důležité pro posouzení trestnosti jednání (i stání na dobu nepřesahující tři minuty je legální), případně pro posouzení, zda jednání vykazuje materiální znak přestupku (byla-li by tato doba překročena jen nepatrně, aniž by byl kdokoli jiný omezen). 3) Postup správního orgánu před zahájením řízení proti žalobci byl nezákonný. Žalobce správnímu orgánu I. stupně sdělil údaj o totožnosti řidiče vozidla a tento správní orgán zahájil proti tvrzenému řidiči přestupkové řízení. V rámci zahájeného přestupkového řízení řidič vozidla nejen, že nezpochybňoval, že vozidlo řídil, ale k jeho řízení se dokonce výslovně doznal. Správní orgán však přestupkové řízení zastavil proto, že považoval doznání za nedostatečné. V nyní napadaném rozhodnutí je přitom uvedeno, že doznání učinil řidič e-mailem opatřeným elektronickým podpisem. Žalovaný však takové doznání nepovažoval za dostatečné proto, že nebylo řidičem učiněno osobně u správního orgánu. Na podporu své teze žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2020 č. j. 3 As 79/2018–18. Žalovaný tento rozsudek dezinterpretoval. Ve skutečnosti uvedl NSS následující: „Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že zástupce vystupuje jménem zastoupeného a že z jeho úkonů vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Z tohoto pravidla však nelze učinit závěr, že se zástupce může jménem svého klienta k činu doznat. Doznání má totiž stejně jako výslech obviněného nezastupitelnou povahu, proto je nemůže učinit nikdo jiný, nežli obviněný osobně.“. NSS tedy uvedl, že doznání je nezastupitelný úkon, proto jej nemůže obviněný učinit prostřednictvím zástupce, ale musí jej učinit osobně. Pojem osobně v kontextu rozsudku má zjevně význam takový, že doznání musí učinit obviněný sám, nikoliv že doznání musí obviněný učinit u správního orgánu. V rozhodnutí je výslovně uvedeno, že doznání učinil řidič podáním se zaručeným elektronickým podpisem. Správní orgány již neuvedly, zda provedly kontrolu, zda sériové číslo tohoto elektronického podpisu měl obviněný řidič zaneseno též v registru obyvatel. Pokud ano, pak by na tento podpis bylo hleděno dokonce jako na úředně ověřený vlastnoruční podpis. Žalobce nevidí jediný důvod, proč by doznání učiněné písemně a opatřené ověřeným podpisem nemělo být dostatečným podkladem pro rozhodnutí o vině za situace, kdy neexistovala jediná indicie, která by dávala naznat opaku; to za situace, kdy dokazování ve správním řízení je prováděno jen v rozsahu skutečností, o nichž existují důvodné pochybnosti. Splnil-li žalobce svou povinnost a označil řidiče vozidla, který spáchání přestupku nejen nesporoval, ale dokonce výslovně doznal podáním elektronicky podepsaným, bylo vydání usnesení o zastavení řízení proti řidiči nezákonné a účelové a nemohlo zakládat legální důvod k zahájení řízení proti žalobci. Trvání na osobní účasti řidiče je svého druhu sekundárním trestem, který pro řidiče reálně může představovat vyšší náklad, než je samotná pokuta za protiprávní jednání. Typicky vyžaduje půldenní uvolnění ze zaměstnání, vynaložení cestovních nákladů, případně další náklady. Neexistuje ospravedlnitelný důvod k tomu, aby správní orgán dogmaticky trval na osobní účasti řidiče, od nějž potřebuje toliko potvrdit své podezření, že vozidlo řídil. Správní orgán neuvedl, jakou další relevantní skutečnost potřeboval výslechem řidiče zjistit. Požadavek správního orgánu byl za daných okolností zcela nadbytečný a zastavení řízení proti řidiči bylo nezákonné. Následně bylo nezákonné, přenesl-li správní orgán odpovědnost za přestupek na žalobce jako provozovatele vozidla. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby a uvedl, že výrok prvostupňového rozhodnutí je určitý a srozumitelný. Žalobce byl uznán vinným z přestupku spočívajícího v tom, že jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla byla dodržena povinnost řidiče uvedená v § 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu, tedy nesmět zastavit a stát na vyhrazeném parkovišti označeném dopravními značkami uvedenými ve výroku rozhodnutí, a to v místě a čase ve výroku uvedeném. Přestože ve výroku není výslovně uvedeno, že řidič v daném místě s vozidlem „zastavil a stál“, lze to bez jakýchkoliv pochybností dovodit z celého kontextu popisu skutku. Žalovaný má za to, že jen z tohoto důvodu není rozhodnutí nezákonné. Pokud jde o případ řešený rozsudkem NSS ze dne 18. 4. 2019 čj. 1 As 26/2019-26, v oné věci soud spatřoval pochybení v tom, že „Z takto formulované skutkové věty není patrné, zda řidič vozidla měl porušit povinnost vyplývající z dopravní značky a už vůbec ne, o jakou dopravní značku mělo jít.“ V nyní projednávané věci je však jednoznačně zřejmé, že řidič porušil povinnost vyplývající z dopravní značky, a tato povinnost i dopravní značka jsou ve výroku nezaměnitelně popsány.