74 Az 11/2025 – Krajský soud v Ostravě

74 Az 11/2025- 37 - text 8 74 Az 11/2025 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Fialovou ve věci žalobce: A. D. státní příslušník Turecké republiky t. č. zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty 234 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2025, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a ani § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. 2. Žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 18. 8. 2025 poté, co byl dne 16. 8. 2025 rozhodnutím ze dne 16. 8. 2025, č. j. X Krajským ředitelstvím policie kraje Vysočina zajištěn a následně rozhodnutím ze dne 16. 8. 2025 pod č. j. X bylo žalobci týž orgánem uloženo správní vyhoštění na dobu 3 let podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů z důvodu pobývání na území ČR bez platného cestovního dokladu a bez platného povolení k pobytu (zajištění žalobce soud přezkoumal ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 74 Az 10/2025). 3. Žalobce uvedl dva důvody, pro které žádal o mezinárodní ochranu. Uvedl, že je kurdské národnosti a byl řadovým členem prokurdské politické strany HDP. Dle jeho tvrzení všem členům HDP hrozí zatčení, má tudíž obavy, že by mohl být zatčen. Druhým důvodem je obava z krevní msty ze strany rodiny jeho přítelkyně. Když šel žádat o její ruku, rodiče ho odmítli, a protože ji následně unesl a přítelkyně byla zavražděna svými staršími bratry, hrozí mu z jejich strany nebezpečí. II. Podání účastníků 4. Žalobce úvodem namítl, že byl zkrácen na svých právech, když žalovaný v předcházejícím řízení postupoval v rozporu s § 2 odst. 4, § 3 a § 50 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), dále s § 12 písm. a) a b) a § 14a zákona o azylu a také s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidský práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). 5. Žalobce následně uvedl dva hlavní důvody, pro které se nemůže vrátit do Turecka. Prvním důvodem byla hrozící krevní msta ze strany rodiny jeho přítelkyně, kterou podle svého tvrzení unesl od její rodiny, a kterou měli následně zavraždit její bratři. Druhým důvodem pak byla jeho obava z pronásledování kvůli členství v prokurdské straně HDP, na jejíž členy byl v Turecku vydán zatykač. Ve vztahu k hrozící krevní mstě žalobce namítl, že si žalovaný pro své rozhodnutí neobstaral jediný zdroj informací, týkající se této problematiky, ani žádný nestranný zdroj, týkající se možnosti využití vnitrostátní ochrany. Hrozba krevní msty od soukromých osob přitom podle žalobce může naplnit „důvody“ pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Tato skutečnost pak může podle žalobce nastat ve spojení s nemožností domoci se ochrany v zemi svého původu. Žalobce v tomto ohledu odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003-36, ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004-48, ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004-37, ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005-54, ze dne 11. 1. 2007, č. j. 7 Azs 65/2007-47, ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008-57, a také na rozsudek NSS sp. zn. 7 Azs 240/2020, ke kterému neuvedl konkrétní datum a číslo jednací. Dále žalobce konstatoval, že pokud vyvstane v průběhu řízení otázka o možnosti, dostupnosti a účinnosti vnitrostátní ochrany, je povinností správních orgánů zjišťovat v souladu s § 3 správního řádu stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Tomuto požadavku přitom žalovaný podle žalobce nedostál. 6. Stran své příslušnosti ke Kurdské národnosti a ke straně HDP žalobce uvedl, že rozhodnutí žalovaného je jako celek nepřezkoumatelné. Žalovaný posoudil důvody podání žádosti zcela nedostatečným způsobem, a to jak jednotlivě, tak i ve svém souhrnu. Dále žalobce namítl, že žalovaný neprovedl dostatečně individuální posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR. V důsledku těchto pochybení došlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 12 a § 14a zákona o azylu. K tvrzení žalovaného, že z podkladů získaných pro vydání rozhodnutí nijak nevyplývá, že by Kurdové byli v zemi jeho původu pronásledováni, žalobce uvedl, že žalovaný nepřihlédl ke všem relevantním informacím o kurdské menšině v Turecku. Kurdové podle žalobce čelí diskriminaci a nenávistným útokům ze strany většinové společnosti, a to včetně fyzického násilí a etnicky motivovaných vražd. Výše uvedené ještě umocnila kriminalizace aktivit strany HDP, a také skutečnost, že k represím Kurdů má docházet i ze strany policie, což lze zjistit mj. i ze zpráv organizace Human Rights Watch. Žalobce stran výše uvedeného namítl, že žalovaný se touto skutečností detailním způsobem nezabýval a nezhodnotil, zda by skutečně v jeho případě byla ochrana státními orgány zajištěna. V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek NSS ze dne 9. 2. 2010, č. j. 6 Azs 74/2009-51. 7. Obdobně se žalobce vyjádřil i k namítanému porušení § 14a zákona o azylu ze strany žalovaného a uvedl, že fyzické násilí, kterému by mohl po návratu do Turecka čelit ze strany policie či soukromých osob, by mohlo dosahovat intenzity mučení. I v tomto případě se přitom žalovaný dostatečně nezabýval jeho tvrzeními. Žalovaný rovněž nedostatečně odůvodnil, proč nebylo možné žalobci udělit doplňkovou ochranu podle ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. 8. Žalobce dále k žalovaným učiněnému výkladu čl. 3 Úmluvy namítal, že ačkoli žalovaný výslovně neuvedl, na základě jakého rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) interpretoval pojem „nelidské nebo ponižující zacházení nebo trest“, podle žalobce se jednalo o rozsudek ESLP ze dne 25. 3. 1993 ve věci Costello-Roberts proti Spojenému království. Závěr učiněný v tomto rozsudku přitom nelze na případ žalobce aplikovat, což dokládá žalobcem citovaná pasáž blíže nespecifikovaného „komentáře k zákonu o azylu z roku 2010“. Žalobce v tomto ohledu zopakoval, že ochrana zajišťovaná státem není v jeho případě dostačující, a že by mu v případě návratu do Turecka reálně hrozilo, že bude vystaven zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy. 9. Závěrem žalobce vyjádřil přesvědčení, že naplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany. V případě návratu do Turecka by mu totiž hrozilo, že bude pronásledován, a že by mu mohla být způsobena vážná újma na jeho životě či zdraví. Takový návrat by podle žalobce byl v rozporu s principem non-refoulement, a tedy i s čl. 3 a 5 Úmluvy. 10. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Poukázal zejm. na skutečnost, že žalobní námitky nedokládají namítaná pochybení z jeho strany, že žalobce uváděl v průběhu řízení rozdílné údaje stran svého členství ve straně HDP, a že nepatřil do žádné rizikové skupiny, aby mohl být pronásledován pro svou kurdskou příslušnost. Žalovaný rovněž upozornil na to, že i sám žalobce v průběhu pohovoru uvedl, že se rozhodl Turecko opustit, aniž by se pokoušel obrátit na policii, což svědčí proti jeho tvrzení, že by ochrana právě ze strany policie byla nedostatečná nebo že by k ní neměl přístup. Místo toho žalobce odcestoval do ČR, aniž by se jakkoli pokusil o napravení svých potíží. Sám žalobce navíc podle žalovaného výslovně uvedl, že mu v zemi původu nehrozí žádné mučení, trest smrti, ani nelidské či ponižující zacházení nebo jiný trest. Žalobci tak nebylo na místě udělit mezinárodní ochranu podle ustanovení § 12, příp. § 14a zákona o azylu. III. Posouzení věci krajským soudem 11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), s korekcí podle § 32 odst. 9 zákona o azylu. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl soud ve věci bez jednání. 12. V projednávané věci šlo o řádné posouzení obavy žalobce z pronásledování pro jeho členství v politické straně HDP a z pronásledování soukromými osobami z důvodu údajné krevní msty. Žalovaný mj. i po shledání určitých rozporů v tvrzeních žalobce dospěl k závěru o nevěrohodnosti jeho tvrzení, pročež nebyly naplněny podmínky pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany. Dle žalovaného žalobce nebyl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod a nebyl u něj shledán při návratu do vlasti odůvodněný strach z pronásledování. Žalovaný nabyl přesvědčení, že důvody žalobce jsou ve skutečnosti jiné než jím v azylovém řízení proklamované. Krajský soud s posouzením žalovaného souhlasí. 13. Předně soud považuje za nutné vyjádřit se ke kvalitě podané žaloby. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí