1 Afs 111/2009 — Nejvyšší správní soud

45 Af 24/2012- 67 - text - 14 - 45Af 24/2012 – 67 [OBRÁZEK] R ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců JUDr. Dalily Marečkové a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobkyně B. s.r.o., IČ , se sídlem x, zastoupeného JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem Botičská 1936/4, 128 00 Praha 2, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 17. 5. 2012, č. j. 1862/12-1200-203168, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 461,- Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 16. 7. 2012 domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým Finanční ředitelství v Praze zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo rozhodnutí Finančního úřadu v Mladé Boleslavi (dále jen „správce daně“) ze dne 1. 9. 2008, č. j. 125946/08/048912/2231, jímž byla žalobkyni doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004 v částce 2.711.800,- Kč. Dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění zákonů č. 458/2011 Sb. a č. 407/2012 Sb., který ustanovením § 19 odst. 1 zrušil mj. i Finanční ředitelství v Praze. Podle § 20 odst. 2 ve spojení s § 5 odst. 1 a § 7 téhož zákona jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně. Protože podle § 69 s. ř. s. je žalovaným správní orgán, na nějž přešla působnost správního orgánu, který rozhodl v posledním stupni, je žalovaným v této věci ze zákona Odvolací finanční ředitelství namísto Finančního ředitelství v Praze. S ohledem na uvedené, pokud soud v dalším textu hovoří o žalovaném, rozumí jím ve vztahu k okolnostem nastalým před 1. 1. 2013 Finanční ředitelství v Praze. Podstatou sporu je posouzení otázky, zdali žalobkyní přijaté zálohy - úhrady provedené jednotlivými stavebníky, zájemci o výstavbu rodinných domů v souvislosti s budováním rezidenční čtvrti v obci B. u M. B., v celkové částce 7.910.206,12 Kč dle smluv o obstarání věci, jsou zdanitelným výnosem žalobkyně za rok 2004, zda tedy zvyšují její základ daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004. Předmětem uzavřených smluv bylo poskytnutí a zajištění možnosti připojení na inženýrské sítě a komunikace. Žalovaný posoudil obdržené finanční prostředky jako výnos roku 2004, neboť dle jeho názoru došlo v tomto roce k naplnění smluv o obstarání věci a žalobkyni vznikl nárok na úplatu ve smlouvách sjednanou. V průběhu předchozího řízení již rozhodoval tehdy místně příslušný Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 9. 11. 2011, č. j. 10 Ca 129/2009 - 96-100, předchozí rozhodnutí žalovaného zrušil s odůvodněním, že správní orgán rozhodoval na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. Žalobkyně po rekapitulaci předchozího řízení uvedla, že je přesvědčena, že právní názor správce daně i žalovaného je nesprávný a že v důsledku toho došlo ke stanovení daňové povinnosti v nesprávné výši. Žalobkyně popsala, že ve zdaňovacím období roku 2004 pokračovala ve svém dlouhodobém záměru vybudování inženýrských sítí, komunikací a veřejného osvětlení v lokalitě, v níž vlastnila a následně prodávala pozemky konkrétním zájemcům o výstavbu převážně rodinných domů. Zajištění vybudování příslušné infrastruktury žalobkyně od počátku považovala za pouze vedlejší a doplňkovou aktivitu související s prodejem pozemků, přičemž tato činnost neměla vést k dosažení zisku, ale pouze ke krytí nákladů. Žalobkyně nedisponovala ani personálními kapacitami, ani příslušnými oprávněními k provozování sítí, z toho důvodu celou akci pouze organizačně zaštiťovala, aby v okamžiku dobudování sítí byly tyto sítě předány oprávněným provozovatelům. Od samého počátku bylo zřejmé, že převod sítí na budoucí provozovatele může být realizován pouze za symbolickou cenu. Od zájemců o výstavbu tedy žalobkyně vybírala příspěvky na vybudování těchto sítí, které byly určeny výhradně ke krytí nákladů na zajištění jejich vybudování. S ohledem na to, že žalobkyně sama sítě provozovat nechtěla, přála si vymezit se smluvně jako osoba, která připojení na hlavní řady vodovodu, kanalizace, elektřiny a plynu pouze zajišťuje (zprostředkovává), a proto na poskytnutí příspěvku se zájemci uzavírala, ne zcela vhodně, smlouvy o obstarání věci. Žalobkyně poukázala na to, že přijaté příspěvky byly finančním zdrojem na vybudování a předání sítí, jejichž vlastníky se stanou jednotliví provozovatelé, ačkoli cenu uvedenou ve smlouvách žalovaný považuje v plném rozsahu za odměnu za obstarání věci. Co se týče vlastního textu smluv o obstarání věci, tento dle názoru žalobkyně není formulován pregnantně. Smlouva, navzdory svému názvu, vykazuje znaky spíše smíšené smlouvy, když o obstaravatelskou činnost jde pouze v jediném ze tří druhů plnění, které mělo být žalobkyní poskytnuto podle těchto smluv. Žalovaný znění smluv interpretuje tendenčně a formulační nekonzistentnost se snaží vykládat v neprospěch žalobkyně, což je v rozporu s ustanovením § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Smlouvy hovoří o „částkách za připojení“, přičemž zavazují žalobkyni, aby provedla vyúčtování poskytnutých záloh. Na odměně za obstarání by dle názoru žalobkyně nebylo co vyúčtovat, stejně tak je v textu smluv použit termín částka za připojení, nikoli odměna za připojení. Současně žalovaný dle názoru žalobkyně postupuje v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 daňového řádu, když nehodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Žalobkyně dále uvedla, že trvá na tom, aby předmětné částky nebyly zahrnuty do výnosů ve zdaňovacím období roku 2004, ale do výnosů v době, kdy měly být splněny veškeré podmínky připojení na inženýrské sítě a komunikace. Žalobkyně je navíc nyní přesvědčena, že tyto částky neměly být zahrnuty do výnosů vůbec, neboť měly snižovat hodnotu investice, a to s ohledem na požadavek zachování věrného a spolehlivého obrazu předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky. Tuto skutečnost žalobkyně dovozuje z ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 280/2004 Sb. (dále jen „zákon o daních z příjmů“), podle kterého pro zjištění základu daně se u poplatníků, kteří účtují v soustavě podvojného účetnictví, vychází z hospodářského výsledku. Pro zjišťování základu daně je tedy rozhodující, jak má být o příslušných částkách účtováno podle zákona o účetnictví. Jedním ze základních principů zákona o účetnictví je princip zahrnování věcně souvisejících nákladů a výnosů do stejného účetního období tak, aby meziročně nedocházelo k nežádoucímu zkreslování hospodářského výsledku. Účetní jednotky účtují podvojnými zápisy o skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví do období, s nímž tyto skutečnosti časově a věcně souvisí a jsou povinny vést účetnictví tak, aby účetní závěrka sestavená na jeho základě podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky. Žalobkyně dále poukázala na ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., zákon o účetnictví, ve znění zákona č. 437/2003 Sb. (dále jen „zákon o účetnictví“), které stanoví, že tam, kde účetní jednotka může volit mezi více možnostmi dané účetní metody a zvolená možnost by zastírala skutečný stav, je účetní jednotka povinna zvolit jinou možnost, která skutečnému stavu odpovídá. Pokud dojde ve výjimečných případech k tomu, že použití účetních metod stanovených prováděcími právními předpisy bude neslučitelné s povinností podle odstavce 1, postupuje účetní jednotka odchylně tak, aby byl podán věrný a poctivý obraz. Žalobkyně je toho názoru, že v takovém případě zákon umožňuje zvolit jinou metodu, která k podání věrného a poctivého obrazu povede. O takovou situaci dle názoru žalobkyně jde v posuzovaném případě, neboť pokud by postupovala způsobem naznačeným žalovaným, dosahovala by v jednotlivých letech po dobu budování sítí účetního i daňového zisku, který by však neměl reálný základ, neboť zisk by vznikal jen proto, že k účtovaným výnosům z titulu přijatých příspěvků na budované sítě by nemohl uplatnit žádné náklady, protože ty by byly účtovány do hodnoty nedokončené investice. V roce dokončení sítí a okamžiku, kdy dojde k převedení sítí na oprávněné subjekty za symbolickou cenu, by pak žalobkyně dosáhla extrémně vysoké ztráty. Navenek by prostřednictvím účetních výkazů ostatní účetní jednotky informovala o několika letech údajně vysoce ziskového hospodaření a následně o mimořádně ztrátovém účetním období. To vše za situace, kdy po celou dobu pracuje prakticky s vyrovnaným rozpočtem. Žalobkyně je proto přesvědčena, že předmětné příspěvky na vybudování sítí by po jejich vyúčt