5 Afs 112/2008 — Nejvyšší správní soud

50 A 4/2013- 55 - text 9 50A 4/2013 – 55 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Olgy Stránské v právní věci navrhovatele: I. C. F., nar. , bytem, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, proti odpůrci: Středočeský kraj, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - Zásad územního rozvoje Středočeského kraje schválených usnesením zastupitelstva Středočeského kraje ze dne 19. 12. 2011, č. 4-20/2011/ZK, v části, jíž se stanovuje „Nadregionální biokoridor K 59“, takto: I. Návrh s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Navrhovatel se návrhem doručeným Městskému soudu v Praze dne 18. 1. 2013 domáhá zrušení opatření obecné povahy - Zásad územního rozvoje Středočeského kraje schválených usnesením zastupitelstva Středočeského kraje ze dne 19. 12. 2011, č. 4-20/2011/ZK (dále též „ZÚR“), v části, jíž se stanovuje „Nadregionální biokoridor K 59“ (dále též „biokoridor“). Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2013, čj. 11 A 11/2013-8, věc postoupil Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. Zdejšímu soudu byl návrh doručen dne 14. 2. 2013. Navrhovatel v návrhu předně konstatuje, že je vlastníkem pozemku parc. č. v k. ú. M., jehož se uvedený biokoridor bezprostředně dotýká. Navrhovatel má za to, že odpůrce při vydávání napadeného opatření obecné povahy překročil meze zákonem vymezené působnosti a napadené opatření obecné povahy je v rozporu se zákonem. Odpůrce dále při vydání napadeného opatření obecné povahy nedodržel zákonem stanovený postup a porušil povinnosti stanovené v § 172 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, krajský úřad přezkoumá soulad návrhu zásad územního rozvoje zejména s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů. V dané věci však krajský úřad nepostupoval v souladu se zákonem. Podle § 59 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o ochraně přírody a krajiny“), k zajištění podmínek pro vytváření systému ekologické stability [biokoridor je ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) citovaného zákona součástí systému ekologické stability] se v dohodě s vlastníkem pozemku uskuteční opatření, projekty a plány podle § 4 odst. 1 citovaného zákona. V daném případě je podle navrhovatele zřejmé, že došlo k předložení materiálu (návrhu ZÚR) zastupitelstvu odpůrce k rozhodnutí, aniž by v rámci jeho vypracování byly dodrženy zákonem stanovené povinnosti. Navrhovatel písemně vyzval odpůrce k nápravě tohoto nezákonného stavu, avšak bezvýsledně. Jelikož navrhovatel je vlastníkem pozemku, jímž vede biokoridor, mělo být ve věci jednáno na základě dohody podle citovaného ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, k čemuž však nedošlo. Pokud odpůrce v reakci na výše uvedenou výzvu navrhovatele odkazuje na zákonnou úpravu tvorby zásad územního rozvoje podle § 36 - 42 stavebního zákona, opomíjí povinnost plynoucí ze shora již citovaného § 40 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Navrhovatel nesouhlasí ani s tvrzením odpůrce, podle něhož zákon o ochraně přírody a krajiny v § 59 odst. 1 stanoví nutnost realizace dohody pouze při případné změně druhu pozemku nebo výsadbě dřevin na dotčených pozemcích (tuto problematiku citovaný předpis upravuje v rámci § 59 odst. 2, avšak v souvislosti s případným nesouhlasem vlastníka pozemku a následné nabídce jiného pozemku ve vlastnictví státu). Podle navrhovatele nelze dále přisvědčit ani tvrzení odpůrce, že rozlišení mapového podkladu, do kterého jsou ZÚR zakresleny, nemá dostatečnou podrobnost, aby z něj bylo možné specifikovat pozemky, jichž se toto opatření týká. Pokud odpůrce učiní jakýkoliv zásah do mapového podkladu v jakémkoliv rozlišení, vždy se takový zásah týká určitého pozemku či souboru pozemků. Navrhovatel současně upozorňuje na to, že zákon přesně nedefinuje, jakým způsobem je možno biokoridor založit. Zákon taktéž nestanoví přesné umístění biokoridorů. Ustanovení § 101 odst. 1 stavebního zákona však zakotvuje možnost předkupního práva pro kraj či obec. Možnost vyvlastnit pozemky určené územním plánem jako biokoridor pak stanoví § 170 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Z uvedeného je tak podle navrhovatele zřejmé, že zmíněným rozhodnutím dochází k nezanedbatelnému zásahu do jeho práv. Závěrem dodal, že ZÚR jsou v souladu s § 36 odst. 5 stavebního zákona závazné pro vydávání územních plánů. Tento proces přípravy tvorby územního plánu v dané věci již probíhá a pořizovatel příslušného územního plánu požaduje právě omezení plynoucí z biokoridoru zapracovat do územního plánu městyse Štěchovice a tím omezit možnost využití daného pozemku, což je nepochybně dalším zásahem do práv navrhovatele. Odpůrce navrhl zamítnutí podaného návrhu. Předně odmítá jakoukoliv nezákonnost v procesu pořizování ZÚR. Ty byly řádně projednány, prošly celým procesem pořizování podle všech relevantních předpisů a jako opatření obecné povahy byly vydány zákonem stanoveným způsobem. Navrhovatelem namítané porušení povinností stanovených v § 172 správního řádu odpůrce taktéž odmítá, neboť citované ustanovení upravuje projednání opatření obecné povahy, které bylo u ZÚR dáno zvláštním zákonem, kterým je stavební zákon (především jeho § 39, podle něhož odpůrce postupoval). Navrhovatel se v rámci řízení o ZÚR neúčastnil veřejného jednání a neuplatnil k návrhu ZÚR ani žádné připomínky. Pořizovatel v souladu s § 40 stavebního zákona přezkoumal soulad návrhu ZÚR s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních předpisů. Odpůrce připomněl, že navrhovatel požadoval po Krajském úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostřední a zemědělství, informace o zařazení svého pozemku do nadregionálního biokoridoru a současně zaslal odpůrci dopis, v němž žádal úpravu vedení daného biokoridoru tak, aby nezasahoval na jeho pozemek. Protože navrhovatel nebyl spokojen s reakcí odpůrce na tento jeho dopis a obrátil se na něj se shodným požadavkem znovu, postoupil jej odpůrce i v souladu s požadavkem navrhovatele Ministerstvu pro místní rozvoj jako orgánu příslušnému pro vedení přezkumného řízení ve smyslu § 95 odst. 2 správního řádu. Uvedené ministerstvo neshledalo v postupu odpůrce žádné pochybení, o čemž odpůrce i navrhovatele informovalo. Ministerstvo rovněž v rámci této korespondence podalo svůj informativní výklad § 59 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, který se neliší od výkladu odpůrce. Odpůrce nezpochybňuje vlastnictví pozemku navrhovatele, zdůrazňuje ovšem, že při tvorbě a pořizování jakékoliv územně plánovací dokumentace se nepřihlíží k vlastnictví jednotlivých pozemků u plánovaných záměrů v jakékoliv oblasti. K opakovaně zmiňovanému § 59 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny odpůrce (v souladu se závěry Ministerstva pro místní rozvoj) zopakoval, že proces projednání nástrojů územního plánování je obecně stanoven správním řádem, v konkrétních ustanoveních pak stavebním zákonem, který jako zvláštní právní předpis má před správním řádem přednost. Navrhovatelem uváděný § 59 citovaného zákona se týká zajištění pozemků k vytvoření prvků ekologické stability, které může být provedeno až v následujících správních aktech vedených úřady ochrany přírody. Jak odpůrce dodal, stavební zákon ani jeho prováděcí vyhlášky nepočítají s tím, že by při tvorbě a pořizování územně plánovací dokumentace byly nutné dohody s majiteli pozemků pro jakékoliv záměry. Opačný postup by v podstatě znamenal likvidaci územního plánování jako disciplíny a žádná územně plánovací dokumentace by nemohla vzniknout. V replice k vyjádření odpůrce navrhovatel toliko zopakoval, že podle § 59 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je vyžadována dohoda s vlastníkem předmětného pozemku. V dané věci je však zřejmé, že došlo k předložení materiálu zastupitelstvu odpůrce, aniž by v rámci jeho vypracování byly dodrženy zákonem stanovené povinnosti. Vedle toho navrhovatel zdůraznil, že § 40 odst. 1 písm. d) stavebního zákona ukládá odpůrci povinnost zajistit při tvorbě ZÚR soulad s požadavky zvláštních právních předpisů. Požadovaný souhlas se zákonem o ochraně přírody a krajiny však zcela prokazatelně zajištěn nebyl. Tvrzení odpůrce ve smyslu absence nutnosti dohody s vlastníky dotčených pozemků nelze pokládat za relevantní. Skutečnost, že tyto dohody nejsou v praxi v mnoha případech realizovány, nezakládá právo odpůrce postupovat paušálně v přímém rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o ochraně přírody a krajiny. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2013, čj. 50 A 4/2013-34, návrh zamítl. V tomto rozhodnutí vyšel z toh