1 Azs 200/2014 — Nejvyšší správní soud

44 A 37/2015- 25 - text - 8 - Číslo jednací: 44A 37/2015 – 25 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce: S F., nar. x, státní příslušník Kosova, t. č. x, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 04. 2015, č. j. OAM-76/LE-BE02-BE02-PS-2015, o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 04. 2015, č. j. OAM-76/LE-BE02-BE02-PS-2015, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného 28. 04. 2015, č. j. OAM-76/LE-BE02-BE02-PS-2015, jímž mu byla podle § 46a odst. 1 písm. c) a § 46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců v x (dále jen „ZZC“) až do vycestování, maximálně však do 25. 08. 2015. V žalobě žalobce zastoupený pracovnicí Organice pro pomoc uprchlíků uplatňuje čtyři žalobní body. Prvním žalobním bodem namítá, že je zranitelnou osobou, kterou nelze na základě ustanovení § 46a zákona o azylu omezit na osobní svobodě. Touto otázkou se však žalovaný ve svém rozhodnutí podle žalobce vůbec nezabýval, předložené listiny pak odmítl jako neaktuální a neobsahující žádné skutečnosti, které by v současné době vylučovaly pobyt žalobce v ZZC. Žalovaný v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) vůbec nevyšetřil, zda na straně žalobce neexistují skutečnosti, jež by vylučovaly jeho pobyt v ZZC. Žalobce uvádí, že přibližně od roku 2009 se u něj rozvinula duševní porucha (paranoidní schizofrenie – diagnóza F 20.0 podle mezinárodní klasifikace chorob) a že tuto skutečnost žalovanému doložil i několika znaleckými zprávami a znaleckým posudkem ze dne 22. 07. 2014. Světová zdravotnické organizace (WHO) v revizi Mezinárodní klasifikace funkčnosti, postižení a zdraví (ICF) z roku 2001 zahrnuje pod pojem postižení také psychické poruchy lidské osobnosti. Také Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením z roku 2007 vyhlášená pod č. 10/2010 Sb.m.s. ve svém čl. 1 za osoby se zdravotním postižením považuje mj. i osoby s dlouhodobým duševním postižením, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními, přičemž v jejím čl. 14 odst. 2 ve spojení s čl. 5 se státy zavázaly zajistit osobě se zdravotním postižením, jež je zbavena osobní svobody, přiměřená opatření. Podle žalobce jde např. o úpravu režimu, stravy nebo fyzického prostředí podle individuálních potřeb dané osoby, aby mu byla zajištěna možnost uplatňování práv na rovném základě s ostatními. Materiální podmínky a režim v ZZC však podle žalobce nejsou vhodné pro osoby s duševním omezením, neboť zdravotní péče je mu poskytována pouze v rozsahu neodkladné péče podle § 176 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákon o pobytu cizinců“) a není mu poskytována specializovaná psychiatrická péče (před ani po zajištění nebyl psychiatrem vyšetřen), protože v ZZC je přítomna pouze lékařka obecné medicíny a zdravotní sestra. Žalobce pravidelně užívá medikaci, ale zajištění mu způsobuje velký stres a určitě by pro něj bylo vhodnější prostředí specializované psychiatrické léčebny. Žalobci se nedostává ani žádných přiměřených opatření nebo úprav podle jeho specifických potřeb. Je umístěn společně s ostatními dospělými muži v části s mírným režimem zajištění, na pokoji je s dvěma osobami, nemá zde potřebné soukromí a klid. Zajištění zhoršuje jeho zdravotní stav. v zařízení jsou možnosti návštěv omezeny na dvakrát týdně v trvání jedné hodiny a počtu nejvýše 4 osob současně přítomných (§ 144 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Žalobcův kontakt s rodinou a blízkými osobami, jež mu pomáhají se s danou situací vypořádat, je tímto značně omezen. V tomto směru je nepřiměřeně zasahováno i do jeho práva na rodinný a soukromý život, v rozporu s čl. 8 Úmluvy. Druhým žalobním bodem žalobce namítá, že nemůže být považován za osobu nebezpečnou pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, neboť jeho jednání spočívající v předchozím nelegálním pobytu na území ČR nemůže být natolik závažné, aby to odůvodňovalo zbavení jeho osobní svobody na čtyři měsíce. Poukazuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 16. 12. 2013, č. j. 5 Azs 17/2013-22, a namítá nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se soustředilo na neoprávněný vstup žalobce na území ČR a naopak pominulo zkoumání osobních a rodinných poměrů, věku a délky pobytu žalobce na území. Nebyl tak řádně zdůvodněn závěr o přiměřenosti zbavení osobní svobody žalobce. Žalobce připomenul, že je mladý člověk, který při výslechu policie a při podání žádosti o mezinárodní ochranu deklaroval, že do ČR přicestoval jako dítě se svou rodinou. Na území ČR má oba rodiče a dvě mladší sestry, kteří mu velmi pomáhají zvládat duševní poruchu i ostatní každodenní záležitosti. V zařízení ho pravidelně navštěvuje jeho sestra F.. V průběhu řízení o mezinárodní jsou mu schopní zajistit ubytování i dostatečnou zdravotní péči. Žalovaný však tyto skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce (nízký věk, zajištění v době legálního pobytu na území, rodinné vazby na území) vůbec nezohlednil a ani je nezjišťoval. Tvrzení v odůvodnění, že žalobce měl v minulosti žádat o mezinárodní ochranu v Rakousku, se pak vůbec nezakládá na pravdě. Žalobce byl jako dítě se svými sestrami a matkou žadatelem o mezinárodní ochranu ve Spolkové republice Německo a do ČR se přestěhovali, neboť zde žil jeho otec. Určité nesrovnalosti v jeho výpovědích mohou být vyvolány především jeho duševní poruchou. Zatřetí má žalobce za to, že žalovaný zneužil správní úvahu při stanovení maximální délky povinnosti setrvat v ZZC na 120 dnů. Pokud žalovaný argumentoval tím, že řízení o žádosti o mezinárodní ochranu bude s vysokou pravděpodobností vyřízeno jako zjevně nedůvodné ve lhůtě 30 dnů a žaloba nebude mít odkladný účinek, resp. pokud předpokládá trvání řízení o mezinárodní ochraně v délce 90 dnů, není žalobci vůbec jasné, proč bylo přistoupeno ke zbavení jeho osobní svobody na 120 dnů. Nároky na odůvodnění jsou podle žalobce tím spíše oprávněné, jestliže stanovení doby trvání zajištění podléhá správnímu uvážení, při jehož výkonu se bere v úvahu zejména předpokládaná složitost přípravy výkonu správního vyhoštění, ale rovněž další meze vlastní pro výkon veřejné moci v právním státě, jako je zákaz libovůle, zákaz diskriminace, příkaz zachovávat lidskou důstojnost, respekt principu proporcionality a rovnosti atd. Správní uvážení přitom musí proto nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby soud mohl přezkoumat, zda správní orgán nezneužil správní uvážení nebo nepřekročil jeho meze. Tyto nároky však podle žalobce napadené rozhodnutí nesplňuje, když z odůvodnění nelze vyrozumět, proč nestačí k naplnění účelu zajištění kratší doba zajištění, a mělo by proto být zrušeno pro zneužití správní úvahy podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a pro nepřezkoumatelnost podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Konečně žalobce namítal rozpor napadeného rozhodnutí s čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva“), když stanovením maximální doby setrvání v ZZC znemožňuje vykonávat periodickou kontrolu zákonnosti zbavení osobní svobody, jejiž potřebu konstatoval i Evropský soud pro lidská práva, např. v rozsudku ze dne 09. 01. 2003, č. 38822/97 Chichkov v. Bulharsko, odst. 88. Zajištěním žalobce na 120 dnů žalovaný de facto určil, že další soudní kontrola zákonnosti zajištění již neproběhne. Absence periodicity soudní kontroly tak vede k nezákonnosti, resp. i neústavnosti zajištění jako takového (nález Ústavního soudu ČR ze dne 02. 06. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 29/98). Žalobce též brojí proti tomu, že § 46a zákona o azylu neobsahuje žádné alternativy k zásahu do osobní svobody, jako je tomu např. u § 123b zákona o pobytu cizinců, což odporuje zásadě subsidiarity a čl. 5 Úmluvy. S ohledem na uvedené tedy žalobce navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil jako nezákonné a nepřezkoumatelné. Ve věci požadoval nařídit jednání a navrhl jako svědka vyslechnout jeho sestru F.. K žalobě přiložil též shora zmíněné lékařské zprávy a znalecký posudek. Žalovaný se bránil konstatováním, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno pouze z důvodu nelegálního pobytu žalobce v ČR a že ve svém