1 Afs 55/2004 — Nejvyšší správní soud

45 Af 38/2012- 53 - text - 6 - č. j. 45Af 38/2012 - 53 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Olgy Stránské v právní věci žalobkyně: I. V. J. V., se sídlem x, insolvenční správce dlužníka METAZ, a. s., se sídlem Ing. Fr. Janečka 147, 257 41 Týnec nad Sázavou, zastoupená Auditorskou a daňovou kanceláří, s. r. o., se sídlem Husitská 344/63, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobách proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 26. 11. 2012, čj. 7075/12-1500-200379, a ze dne 17. 12. 2012, čj. 7727/12-1500-200379, takto: I. Žaloby se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se dvěma samostatnými žalobami vedenými pod sp. zn. 45 Af 38/2012 a 46 Af 18/2013 domáhá zrušení výše označených rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, kterými finanční ředitelství zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo rozhodnutí Finančního úřadu v Benešově ze dne 1. 10. 2012, č. j. 163523/12/021912201502, a ze dne 19. 10. 2012, č. j. 168874/12/021912201502. Těmito rozhodnutími finanční úřad nevyhověl požadavku dlužníka na vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty. Soud spojil řízení o obou věcech usnesením ze dne 14. 5. 2013, č. j. 45 Af 38/2012-19 ke společnému projednání pod sp. zn. 45 Af 38/2012. Dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění zákonů č. 458/2011 Sb. a č. 407/2012 Sb., který ustanovením § 19 odst. 1 zrušil mj. i Finanční ředitelství v Praze. Podle § 20 odst. 2 ve spojení s § 5 odst. 1 a § 7 téhož zákona jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně. Protože podle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) je žalovaným správní orgán, na nějž přešla působnost správního orgánu, který rozhodl v posledním stupni, je žalovaným v této věci ze zákona Odvolací finanční ředitelství namísto Finančního ředitelství v Praze. Žalobkyně zaprvé tvrdí nicotnost napadených rozhodnutí podle § 105 odst. 2 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), neboť odvolání proti rozhodnutím finančního úřadu podala žalobkyně (insolvenční správkyně), která je podle § 20 odst. 3 daňového řádu osobou v postavení daňového subjektu. Žalovaný však ve svých rozhodnutích označil za odvolatele METAZ, a.s, IČ 45147841, se sídlem Ing. Fr. Janečka 147, 257 41 Týnec nad Sázavou, což je dlužník, na jehož účet jedná žalobkyně ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“). K tomu žalobkyně odkazuje na komentářovou literaturu. Z opatrnosti pro případ, že vada v označení odvolatele nedosahuje intenzity nicotnosti napadených rozhodnutí, žalobkyně namítá, že vadné označení odvolatele způsobuje nezákonnost napadených rozhodnutí. Zadruhé žalobkyně brojí proti nesprávnému posouzení vlivu usnesení insolvenčního soudu podle § 305 odst. 2 insolvenčního zákona na vznik přeplatku na osobním daňovém účtu. Krajský soud v Ústí nad Labem dne 21. 9. 2012 vydal usnesení č. j. KSUL 44 INS 4653/2010-B-135, ze kterého vyplývá, že nebudou uspokojeny žádné přihlášené pohledávky, pohledávky za majetkovou podstatou ani pohledávky jim naroveň postavené Finančního úřadu v Benešově. Tyto pohledávky byly však v průběhu konkurzu hrazeny žalobkyní anebo finanční úřad použil finanční prostředky náležející do majetkové podstaty na úhradu shora uvedených pohledávek jejich zaúčtováním na úhradu. Pokud usnesení insolvenčního soudu způsobí, že nebude žádná z pohledávek uspokojena, finanční úřad jako správce daně je povinen vrátit všechny prostředky, které v dobé víře nabyl na jejich úhradu, zpět do majetkové podstaty. Dle názoru žalobkyně tak vydáním předmětného usnesení insolvenčního soudu vznikl na účtu žalobkyně (dlužníka) vratitelný přeplatek. Ke vztahu úpadkového a daňového práva žalobkyně poukazuje na nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, a ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02, z nichž vyplývá, že pravidla stanovená úpadkovým právem pro uspokojení věřitelů dlužníka mají přednost. Dle názoru žalobkyně ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona stanoví způsob uspokojení pohledávek, když je tzv. majetková podstata předlužena, tj. výtěžek ze zpeněžení nepostačuje ani na úhradu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených. Činí tak zejména z důvodu, aby byl v prvé řadě uspokojen insolvenční správce, protože k jeho tíži by šly všechny náklady na jeho osobní výkon funkce, což by bylo možné chápat jako nucenou práci. Zadruhé pak aby byly uspokojeny pohledávky věřitelů, kteří poskytli finanční prostředky na zachování provozu podniku upadnuvšího dlužníka, protože kdyby tito věřitelé neměli garantovánu návratnost svých finančních prostředků, nebylo by ve většině případů možné, aby insolvenční správce provozoval podnik. To by zejména u reorganizací vedlo k jejich praktické neproveditelnosti. Žalovaný však přímo uvedený způsob uspokojení pohledávek popírá, protože odmítá vrátit, co již na jejich úhradu vybral. Tím fakticky maří zdárný průběh konkurzu a privileguje sebe coby věřitele na úkor jiných věřitelů, protože si z majetkové podstaty přisvojuje víc, než na kolik má podle předmětného usnesení insolvenčního soudu nárok. Z těchto dvou důvodů žalobkyně navrhla napadená zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k podaným žalobám k první žalobní námitce uvedl, že jednání insolvenčního správce je upraveno v § 40 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka, pokud na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Dispoziční oprávnění k majetkové podstatě je upraveno v § 229 insolvenčního zákona, kdy v souladu s § 229 odst. 3 písm. b) insolvenčního zákona je osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě v době od prohlášení konkursu insolvenční správce. Nakládáním s majetkovou podstatou se rozumí v souladu s § 228 písm. i) insolvenčního zákona i plnění povinností podle předpisů o daních, poplatcích a clech, jakož i podle předpisů o sociálním zabezpečení a veřejném zdravotním pojištění. Z uvedené úpravy postavení a jednání insolvenčního správce v insolvenčním zákone tedy dle žalovaného vyplývá, že insolvenční správce není zástupcem dlužníka ani jeho věřitelů, je zvláštním procesním subjektem a má samostatné postavení jak vůči dlužníkovi, tak i vůči jeho věřitelům. Insolvenční správce nemá hmotněprávní postavení statutárního orgánu nebo orgánu společnosti a při výkonu hmotných i procesních práv dlužníka jedná s následky pro dlužníka, tedy nikoliv na vlastní účet. Dlužník tedy neztrácí právní subjektivitu a je nadále účastníkem hmotněprávních vztahů. Daňové řízení se podle § 266 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona prohlášením konkursu nepřerušuje. Obdobná úprava je i v § 243 odst. 1 daňového řádu. Na hmotněprávní pozici dlužníka v procesním postavení daňového subjektu tedy zahájení insolvenčního řízení, ale ani prohlášení konkursu a přechod dispozičního oprávnění s majetkovou podstatou na insolvenčního správce nic nemění, zůstává v daňovém řízení daňovým subjektem v souladu s § 20 odst. 1 daňového řádu. Je tím subjektem, kterému je v daňovém řízení ukládána povinnost nebo přiznáváno právo anebo prohlášeno právo nebo povinnost stanovená zákonem, takže v souladu s § 101 odst. 3 daňového řádu je úpadce v insolvenčním řízení při souběhu s daňovým řízením daňovým subjektem a příjemcem rozhodnutí. K druhému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na speciální právní úpravu započtení a nakládání s vratitelným přeplatkem při souběhu daňového a insolvenčního řízení v daňovém řádu. V § 154 daňového řádu je definován přeplatek a vratitelný přeplatek, v § 242 daňového řádu je pro potřebu souběhu daňového a insolvenčního řízení definován pojem pohledávky za majetkovou podstatou a jsou upraveny zákonné možnosti započtení vzniklého přeplatku. Dle § 242 odst. 1 daňového řádu pohledávkou za majetkovou podstatou jsou daňové pohledávky, které vznikly v důsledku daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení. Pro potřebu insolvenčního řízení je za majetek daňového subjektu považován vratitelný přeplatek (§ 242 odst. 2 daňového řádu). Přeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku, se použije pouze na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou – § 242 odst. 3 daňového řádu. Dle názoru žalovaného z výše uvedené dikce zákonných ustanovení vyplývá nezpochybnitelný skutkový i právní závěr, že správce daně i odvolací orgán postupovaly v souladu s právní úpravou v § 242 daňového zákon