7 As 60/2007 — Nejvyšší správní soud

48 A 57/2015- 63 - text - 10 - 48A 57/2015 – 63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a JUDr. Věry Šimůnkové ve věci žalobce M. F., bytem x, zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem ve společnosti KŠD LEGAL advokátní kancelář s.r.o. se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, proti žalovanému Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Na Baních 1535, 156 00 Praha 5 - Zbraslav, o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu žalovaného spočívajícímu ve výzvě k podrobení se identifikačním úkonům podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii ČR“), t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu třetího zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 17. 6. 2015 domáhá ochrany proti nezákonnému zásahu žalovaného, který spatřuje v postupu žalovaného směřujícím k tomu, aby se žalobce podrobil provedení identifikačních úkonů dle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o Policii ČR v návaznosti na usnesení žalovaného ze dne 13. 1. 2015, č. j. KRPS-33751-467/TČ-2011-010082, jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“) zčásti dokonaný, zčásti ve stádiu pokusu, jejž se měl dopustit jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 129 trestního zákoníku tím, že v devíti různých případech ve spolupráci s dalšími třemi spolupachateli prostřednictvím za tímto účelem založených obchodních společností F. B. G. s.r.o. a F. & E. C. s.r.o. vyhledávali osoby ve finanční tísni ohrožené exekucí, pod záminkou vyřešení finančních problémů jim nabídli krátkodobou finanční půjčku a následně tyto osoby dostali do situace, kdy nemohly splácet své závazky, díky čemuž obvinění získávali finanční prospěch v podobě smluvních pokut, poplatků a především výnosu z prodeje nemovitostí poškozených. Žalobce byl konkrétně vyzván výzvou žalovaného ze dne 27. 5. 2015, č. j. KRPS-33751-582/TČ-2011-010082, aby se dne 10. 6. 2015 v 9:00 hodin dostavil k provedení identifikačních úkonů, z tohoto termínu se však podáním ze dne 9. 6. 2015 omluvil a současně proti požadavku na provedení identifikačních údajů vznesl námitku. Na telefonický dotaz mu bylo sděleno, že identifikační úkony budou spočívat v odběru otisků prstů, bukálních stěrů za účelem získání a následného uchování vzorku DNA žalobce a v jeho fotografování a že takto je policejní orgán povinen postupovat na základě neveřejného pokynu policejního prezidenta č. 250/2013, o identifikačních úkonech, ze dne 3. 12. 2013. Žalobce považuje případné provedení identifikačních úkonů i postup policejního orgánu k tomu směřující za nezákonný zásah, proti němuž nemá možnost se bránit jinak, než podáním této žaloby. Podotýká, že zasláním vyrozumění vznikla žalobci povinnost dostavit se k žalovanému a podrobit se identifikačním úkonům, jinak by žalobci hrozilo předvedení či překonání jeho odporu podle ustanovení § 65 odst. 2 a 3 zákona o Policii ČR. Uvádí též, že z dosavadního chování žalovaného neplyne, že by hodlal od provedení identifikačních úkonů ustoupit a že by tedy zásah byl ukončen. Skutečnost, že ochranu v tomto případě poskytují soudy ve správním soudnictví, dokládá odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 23. 11. 2011, č. j. 6 Aps 3/2011-63, publikovaný pod č. 2603/2012 Sb. NSS, a na usnesení Ústavního soudu ČR (dále jen „ÚS“) ze dne 4. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3721/12, ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1202/14 a ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 2661/13, publikované ve Sb. n. u., sv. 7, str. 70. Ze závěrů citované judikatury navíc plyne, že postup žalovaného je zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. V žalobě je odkázáno na ustanovení § 11 písm. c) zákona o Policii ČR, podle kterého je policista povinen postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem. Podle žalobce je zřejmé, že účelem identifikačních úkonů je případná budoucí identifikace při recidivě pachatele takových trestných činů, u nichž lze identifikaci dle biologických vzorků či otisků prstů předpokládat a skutečně využít, což se týká především pachatelů závažné násilné trestné činnosti. Naplnění tohoto účelu však nelze očekávat u žalobce vzhledem k charakteru údajné trestné činnosti popsané v usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, u níž pachatele fakticky nelze usvědčovat otisky prstů či vzorky DNA odebranými na místě činu. S ohledem na uvedené není provedení identifikačních údajů v případě žalobce úkonem nezbytným k dosažení účelu, který je předmětným úkonem sledován, tedy jde o úkon nepřiměřený a tedy odporující ustanovení § 11 písm. c) zákona o Policii ČR. Vedle toho žalobce poukazuje na to, že odběr otisků prstů a zejména biologických vzorků (DNA), podle nichž může být žalobce identifikován, a to včetně mnoha zcela osobních informací v DNA obsažených, je neodůvodněným a přitom podstatným zásahem do jeho soukromí, který koliduje se zárukami danými čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva“). Poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 4. 12. 2008 ve věci S. a Marper proti Spojenému království (stížnosti č. 30562/04 a 30566/04), v němž ESLP ve vztahu k praxi v Anglii a Walesu uvedl, že „ochrana, kterou poskytuje čl. 8 Úmluvy, by byla nepřijatelně oslabena, pokud by použití moderních vědeckých technik v systému trestního soudnictví bylo povoleno za jakoukoliv cenu a bez pečlivého vyvážení potenciálních výhod extenzivního použití těchto technik a důležitých zájmů soukromého života. (…) Soud shledal, že obecný a nerozlišující charakter pravomoci uchovávat otisky prstů, buněčné vzorky a profily DNA osob podezřelých, které nebyly odsouzeny za spáchání trestných činů, aplikovaný v případě stěžovatelů nedokáže nastolit přiměřenou rovnováhu mezi vzájemně si konkurujícími veřejnými a soukromými zájmy a že žalovaný stát v tomto ohledu překročil přijatelný rámec diskreční pravomoci.“ Česká právní úprava provádění identifikačních úkonů je podle žalobce obdobná právní úpravě Velké Británie vzhledem k možnosti odběru vzorků dle volné úvahy Policie ČR bez ohledu na závažnost a charakter údajné trestné činnosti a osobu obviněného a vzhledem k velmi omezené možnosti domáhat se odstranění vzorků z příslušné databáze. Oprávnění Policie ČR podle § 65 zákona o Policii ČR považuje žalobce za zcela nepřiměřeně široké a toto ustanovení je podle něj buď v rozporu s čl. 8 Úmluvy a s ústavním pořádkem, anebo jej nelze vykládat izolovaně jako neomezenou možnost Policie ČR provádět identifikační úkony vůči jakémukoliv obviněnému z úmyslného trestného činu bez ohledu na závažnost a povahu takového činu a je nutné přistupovat k jeho aplikaci jen v případech, kdy lze očekávat skutečnou využitelnost odebraných vzorků. K tomu však v tomto případě nedošlo, protože žalovaný tyto důvody vůbec neposuzoval a žalobce pouze odkázal na svou povinnost takový úkon vykonat podle pokynu policejního prezidenta č. 250/2013. V této souvislosti žalobce namítá, že do jeho práv může být zasahováno pouze na základě a v mezích zákona, který v dané věci provedení identifikačních úkonů neumožňuje. Povinnost vymezená podzákonným předpisem, za nějž žalobce pokyn policejního prezidenta označuje, provedení identifikačních úkonů odůvodnit nemůže. Tento pokyn je navíc v rozporu se zásadami právního státu neveřejný, takže se s ním žalobce ani nemůže seznámit. Konečně žalobce zmiňuje zcela nedostatečnou právní úpravu nakládání s odebranými vzorky, jež není obsažena v zákoně, ale pouze v neveřejných vnitřních pokynech Policie ČR, v důsledku čehož žalobce nemá jakoukoliv možnost zjistit, jak bude se vzorky nesoucími citlivé informace o jeho osobě nakládáno, které osoby a za jakých podmínek k nim budou mít přístup, jakým způsobem mohou být využity atd. Odběrem a zcela netransparentním nakládáním se vzorky by tak žalobci zjevně vznikla další závažná újma na jeho osobnostních právech. S ohledem na uvedené tedy žalobce navrhl, aby soud vyslovil nezákonnost postupu směřujícího k realizaci identifikačních úkonů proti žalobci v trestním řízení vedeném pod č. j. KRPS-33751-467/TČ-2011-010082 a uložil žalovanému se těchto úkonů v souvislosti se zmíněným trestním řízením vůči žalobci zdržet. Pro případ, že by před rozhodnutím soudu byly identifikační úkony provedeny, žalobce navrhl, aby soud vyslovil nezákonnost jejich provedení a uložil žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku zlikvidovat veškeré vzorky a osobní údaje