5 Afs 77/2015 — Nejvyšší správní soud

46 Af 12/2015- 47 - text - 25 - 46Af 12/2015 – 47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobkyně: J. trans s. r. o., se sídlem x, zastoupena JUDr. Martinem Vychopněm, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2015, čj. 1728/15/5200-20441-708995, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2015, čj. 1728/15/5200-20441-708995, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11.228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Martina Vychopně, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Vymezení věci Žalobkyně napadla žalobou shora označené rozhodnutí žalovaného a domáhá se jeho zrušení. Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) provedl u žalobkyně postupy k odstranění pochybností a na základě jejich výsledků vydal dne 24. 7. 2013 a 7. 10. 2013 celkem 13 platebních výměrů, jimiž žalobkyni vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen a prosinec 2012, leden, únor a březen 2013. Proti platebním výměrům podala žalobkyně odvolání. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím změnil platební výměry, pokud jde o některé ukazatele uváděné v daňovém přiznání, ovšem výši vyměřené daně potvrdil. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že postup k odstranění pochybností byl zahájen v návaznosti na údaje zjištěné ze záznamní povinnosti, a to ve vztahu k obchodním transakcím, u nichž bylo vykázáno místo nakládky zboží mimo území ČR. Jde o významnou okolnost při posuzování zdanění tzv. řetězových plnění spojených pouze s jediným pohybem zboží mezi členskými státy Evropské unie (dále jen „EU“). Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je účast na tzv. řetězových plnění, která spočívají v nákupu pohonných hmot přímo od rafinerie v jiném členském státě EU a jejich dovozu na konkrétní čerpací stanici pohonných hmot na území České republiky. V rámci tohoto řetězce dochází k „přeprodávání“ pohonných hmot mezi více subjekty, ovšem přeprava pohonných hmot probíhá pouze jedna z rafinerie až k čerpací stanici. Podstatné tak v dané věci bylo posoudit, která z těchto řetězících se transakcí je spojena s přepravou pohonných hmot (tj. jejich dovozem do tuzemska), neboť taková transakce je tzv. intrakomunitárním dodáním, přičemž za místo plnění se považuje místo, kde se zboží nacházelo v době zahájení přepravy. Transakce, které se v řetězci nachází před intrakomunitárním plněním (dodáním), mají místo plnění v jiném členském státě EU (ve státě, kde se zboží nacházelo před zahájením přepravy). Transakce, které v řetězci následují po intrakomunitárním dodání, mají místo plnění v tuzemsku, a jsou tak předmětem daně z přidané hodnoty dle českého zákona o DPH [tj. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“ nebo „ZDPH“)]. Daň byla oproti daňovým přiznáním „doměřena“ pouze z těch transakcí, u nichž dovoz zboží do České republiky lze přiřadit přímo žalobkyni nebo subjektu, který v řetězci následoval až po žalobkyni. Jestliže přeprava zboží byla zajištěna a zaplacena přímo žalobkyní, pak je intrakomunitárním plněním transakce mezi dodavatelem žalobkyně a žalobkyní. Místem plnění je dle § 7 odst. 2 ZDPH místo, kde se zboží nacházelo v okamžiku zahájení přepravy. Místo plnění se tedy u těchto transakcí nachází v jiném členském státě EU, přičemž z pohledu českého zákona o DPH je nutno posoudit nákup zboží žalobkyní se zajištěním přepravy zboží na území ČR jako pořízení zboží z jiného členského státu dle § 16 ZDPH. Povinností žalobkyně bylo přiznat daň z pořízení zboží z jiného členského státu dle § 16 odst. 1, popř. odst. 5 písm. a) ZDPH s tím, že v případě splnění podmínek dle § 72 a § 73 ZDPH má žalobkyně nárok na odpočet DPH na vstupu v souvislosti s dalším prodejem tohoto zboží. V případech, kdy lze přepravu pohonných hmot spojit až s transakcí, která se nacházela v řetězci za nákupem pohonných hmot žalobkyní, je místo plnění u nákupů pohonných hmot realizovaných žalobkyní v jiném členském státě EU. V takovém případě nelze daňovou povinnost žalobkyně ani nárok na odpočet DPH posuzovat podle českých právních předpisů. Jelikož však žalobkyně vystavila daňové doklady k prodejům pohonných hmot, v nichž chybně uvedla příslušnou „českou“ daň na výstupu, je povinna podle § 108 odst. 1 písm. k) ZDPH tuto daň odvést, ačkoliv správně takové plnění nebylo zatíženo na území ČR daňovou povinností, neboť místo plnění se nenacházelo v tuzemsku, ani nešlo o pořízení zboží z jiného členského státu EU ve smyslu § 16 ZDPH. Přeprava byla přiřazena k transakci, které se účastnila žalobkyně, jestliže žalobkyně zajišťovala a realizovala přepravu. V takovém případě totiž měla právo disponovat se zbožím po dobu jeho přepravy, a fakticky tak mohla ovlivnit, zda k přepravě dojde nebo nikoliv. Přebírání zboží a přeprava se uskutečňovala podle pokynů žalobkyně. Smluvní přepravce společnost J. s. r. o. má navíc shodné sídlo jako žalobkyně a jednatelka žalobkyně Ing. P. K. je obchodním manažerem přepravce, takže informace a pokyny byly udíleny v rámci tohoto propojení. Nebylo přitom zjištěno, že by právo nakládat se zbožím jako vlastník bylo převedeno na odběratele žalobkyně před započetím přepravy. Bylo spolehlivě prokázáno, že přepravu realizovala žalobkyně na své náklady nebo její odběratelé či další subjekty nacházející se v řadě za žalobkyní, nebylo tedy třeba provádět další dokazování podle důkazních návrhů žalobkyně. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Žalobkyně v úvodu žaloby popsala svoji podnikatelskou činnost a způsob obchodování s dodavateli. Žalobkyně se zabývá především obchodováním s pohonnými hmotami. Dopravu pohonných hmot od dodavatelů k žalobkyni zajišťovaly třetí osoby (přepravci). Každý dodavatel žalobkyně vystupoval v právních vztazích jako tuzemský distributor pohonných hmot. Žalobkyně akceptovala jejich nabídku na prodej pohonných hmot a po uzavření rámcové kupní smlouvy od nich nakupovala pohonné hmoty na základě denních objednávek. Odběratelé žalobkyně vždy den předem objednali na obchodním oddělení žalobkyně pohonné hmoty se specifikací druhu, množství, místa a data dodání. Po ověření dostupnosti pohonných hmot u svých dodavatelů vybrala žalobkyně cenově a vzdálenostně nejvýhodnější nabídku a objednala u daného dodavatele požadovaný druh pohonných hmot a množství na daný den. Bylo-li třeba zajistit i dopravu pohonných hmot, pak žalobkyně současně objednala u smluvního přepravce potřebný počet vozidel. Někdy byly náklady na přepravu zahrnuty v ceně zboží, jindy byly hrazeny dodavatelem, a to buď v plné výši, nebo částečně, někdy náklady hradil odběratel žalobkyně. Pokud byly náklady přepravy vyfakturovány žalobkyni, zaplatila je a zahrnula do svého účetnictví. Podle dohody je pak přefakturovala dodavateli nebo odběrateli, což je rovněž zahrnuto v účetnictví. Žalobkyně nikdy nepochybovala o tom, že nakupuje pohonné hmoty od tuzemských dodavatelů, dodavatelé vždy předkládali řádné daňové doklady, žalobkyně si ověřovala jejich daňovou registraci a požadovala předložení potvrzení o bezdlužnosti. Žalobkyně namítla, že v odvoláních proti dodatečným platebním výměrům vznesla odvolací námitky, které pro přehlednost očíslovala římskými číslicemi I. až VII. Žalovaný se však s těmito námitkami nevypořádal. Prvním žalobním bodem žalobkyně namítla, že správce daně neprovedl a nehodnotil důkazní prostředky navržené žalobkyní dne 15. 7. 2013 a dne 24. 9. 2013 (mezinárodní nákladní listy CMR k prokázání zajištění přepravy, přiznání k DPH a související daňová evidence odesílatelů a příjemců uvedených v CMR, daňové doklady odesílatelů a příjemců dle CMR, souhrnné hlášení příjemců dle CMR, to vše k prokázání intrakomunitární či tuzemské povahy plnění, doklady o dopravě z elektronického systému EMCS k prokázání místa zahájení, průběhu a ukončení dopravy vybraných výrobků). Správce daně připustil jako důkazní prostředky pouze doklady mezi žalobkyní a jejími bezprostředními dodavateli a faktury za dopravu zahrnuté v účetnictví žalobkyně. Tyto důkazní prostředky nejsou však dle žalobkyně dostatečné ke zjištění skutkového stavu. Správce daně dospěl k závěru, že faktura za dopravu zahrnutá v účetnictví žalobkyně dokládá dodání zboží, které je spojeno s přepravou v rámci řetězové dodávky. Ostatní důkazní prostředky ovšem nepřipustil, tedy nepřihlédl k ničemu, co vyšlo najevo při správě daní u jiných daňových subjektů, a nedbal o to, aby skutkově shodné případy nebyly posuzovány odlišně. Správce daně tak zavedl nesprávnou rozhodovací praxi, že jedinými podstatnými skutečnostmi, které ved