2 Aps 1/2005 — Nejvyšší správní soud

48 A 29/2015- 94 - text [OBRÁZEK]48A 29/2015 – 94 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jana Čížka v právní věci žalobce: D. K., nar., bytem x, zastoupený zákonnou zástupkyní R. Z., nar. x, bytem x, a obecnou zmocněnkyní Mgr. E. D., nar.x, adresa pro doručování x, proti žalovanému: Výchovný ústav, střední škola a školní jídelna, Obořiště 1, se sídlem Obořiště 1, Příbram, zastoupený JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Zahradnická 140, Příbram I, o žalobě proti nezákonnému zásahu, t a k t o : I. U r č u j e s e, že umístění žalobce na samostatný a uzamčený pokoj ve Výchovném ústavu, střední škole a školní jídelně, Obořiště 1, v období od 30. 1. 2015 do 4. 2. 2015 bylo n e z á k o n n é. II. Ve zbylé části se žaloba z a m í t á. III. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Žaloba a vyjádření žalovaného Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 7. 4. 2015 u Krajského soudu v Praze se žalobce domáhal určení, že - 2 - jeho umístění na samostatný a uzamčený pokoji ve Výchovném ústavu, střední škole a školní jídelně, Obořiště 1 (dále jen „Výchovný ústav Obořiště“) v období od 30. 1. 2015 do 4. 2. 2015 bylo nezákonné, a dále určení, že podmínky pobytu ve Výchovném ústavu Obořiště v období od 20. 1. 2015 do 4. 2. 2015 a absence vyhodnocení potřeb žalobce a přijetí individuálního plánu pro práci s žalobcem byly nezákonné. Uvedl, že mu byla nařízena ústavní výchova a byl umístěn v období od 20. 1. 2015 do 4. 2. 2015 ve Výchovném ústavu Obořiště. Dne 30. 1. 2015 okolo 22.00 hod. byl napaden a zraněn skupinou ostatních nezletilých. Následujícího dne byl ošetřen v chirurgické ambulanci Oblastní nemocnice Příbram. Napadení bylo oznámeno Policii ČR, která provedla šetření. Od 30. 1. 2015 do 4. 2. 2015 byl umístěn do izolace na zdravotnický pokoj, který se zamykal, a přístup do pokoje měli pouze pedagogičtí pracovníci. Na pokoji neměl vybavení pro aktivní trávení volného času, mobilní telefon mu byl zapůjčen až v 5. den pobytu. Během pobytu na pokoji byl pedagogickými pracovníky navštěvován zpravidla třikrát denně, když mu nosili konvici s čajem a jídlo. Délka návštěvy trvala obvykle zhruba 5 minut, vyjma delšího, asi patnáctiminutového rozhovoru s pedagogickým pracovníkem k okolnostem napadení ve 4. den pobytu. Dne 4. 2. 2015 si ho vyzvedla matka a převzala ho zpět do své péče. Umístění na uzamčený zdravotnický pokoj představuje podle žalobce nezákonné omezení jeho osobní svobody zaručené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). K omezení osobní svobody dítěte s nařízenou ústavní výchovou může vést pouze umístění do oddělené místnosti za podmínek podle § 22 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 109/2002 Sb.“). Podmínky tohoto opatření ovšem nebyly splněny, neboť žalobce nebyl agresivní, naopak se stal obětí a v izolaci strávil nepoměrně delší dobu, než je zákonem stanovená doba pro pobyt v oddělené místnosti. Žalovaný s ohledem na závažnost situace a legitimní zájem na ochraně zdraví žalobce mohl podle § 23 odst. 1 písm. a) nebo c) zákona č. 109/2002 Sb. povolit žalobci pobyt nebo přechodné ubytování mimo zařízení. Žalovaný však za tímto účelem neučinil žádné kroky, aby mohl rozhodnout o pobytu nezletilého u matky, případě na jiném vhodném místě. Žalobce dále spatřuje nezákonný zásah v obecném režimu a chodu výchovného ústavu, jemuž byl v průběhu pobytu vystaven. Z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 22/1991 Sb. (dále jen „Úmluva o právech dítěte“) vyplývá požadavek individuálního přístupu ke všem dětem. To se odráží například v požadavku vyhodnocení potřeb dítěte a jeho rodiny a přijetí individuálního plánu ochrany dítěte v režimu podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zákon č. 359/1999 Sb.“) nebo při poskytování sociálních služeb podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu ústavní výchovy však podobný požadavek chybí. Primárním cílem školských zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy je zajištění práva dítěte na výchovu a vzdělání. Tomu odpovídá i pojetí programu rozvoje osobnosti dítěte podle § 5 odst. 3 zákona č. 109/2002 Sb., který je pouze „návrhem specifických a vzdělávacích potřeb podle § 2 odst. 10, stanovených v zájmu rozvoje osobnosti“. Zákon č. 109/2002 Sb. tak formuluje svůj primární cíl v rozporu s účelem ústavní výchovy, který je především sociální, nikoli pedagogický a lze jej definovat jako zajištění přiměřené péče a pomoci dětem, které z nejrůznějších důvodů nemohou vyrůstat ve své vlastní rodině nebo v náhradním rodinném prostředí. Výkon ústavní výchovy má sloužit primárně k poskytování pobytových sociálních služeb, základním požadavkem by - 3 - proto mělo být vyhodnocení potřeb dítěte a vypracování individuálního plánu. Žalobce byl vystaven plošnému restriktivnímu režimu, v jehož rámci např. ani nemohl opustit areál zařízení bez doprovodu pedagogického pracovníka. Individuálním a plánovitým způsobem nebylo přistupováno k trávení jeho volného času v zařízení. Žalobce se domnívá, že v důsledku kumulace výše uvedených skutečností, lze zacházení ze strany žalovaného kvalifikovat také jako špatné zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy. Žalovaný se vyjádřil tak, že žaloba není důvodná a navrhl její zamítnutí. Nesouhlasí s tím, že by žalobce byl podroben režimu výrazně zasahujícímu do jeho osobní svobody z toho důvodu, že bez doprovodu vychovatele nemohl opustit zařízení. Toto tvrzení znamená nepochopení skutečnosti, že každý z chovanců ústavu se musí podřídit režimu vnitřního řádu. Poukázal na skutečnost, že žalobce své zranění vyfotografoval a fotografii zaslal kamarádce, která informovala jeho matku. Matka až na základě této skutečnosti volala druhý den ráno do ústavu. Žalobce měl možnost a povinnost incident nahlásit nočnímu vychovateli, což však neučinil, v čemž žalovaný spatřuje účelové jednání s cílem dosáhnout přemístění mimo ústav. Žalobce byl druhý den dopraven do nemocnice na vyšetření, napadení bylo rovněž oznámeno Policii ČR. Matka žádala, aby byl žalobce propuštěn domů. Zdravotní stav žalobce však nevyžadoval přijetí jakéhokoliv opatření, žalovaný proto respektoval klidový režim a přání matky, aby se nedostal do styku s chovanci ústavu. Žalobce byl bez protestu umístěn na samostatný pokoj v lůžkové části ošetřovny, kde měl možnost kdykoliv zvonkem požádat o kontakt s kýmkoliv z odpovědných osob. Byl navštěvován při zajištění stravy a dále také zdravotnicí. Bylo mu umožněno několik telefonátů, během nichž si nestěžoval. Žalobce tedy na žádost opouštěl lůžkovou část ošetřovny. Proti umístění na pokoji po celou dobu neřekl ani slovo a neprotestoval. Pokud jde o naplnění času, měl různé časopisy, učivo, psací potřeby a sešity. Žalobce nebyl v izolaci z důvodu potrestání a měl vytvořeny nejoptimálnější podmínky, jaké lze v zařízení vytvořit. Po dobu, co se žalobce nacházel v ústavu, nedošlo k porušení vnitřního řádu ústavu a nebylo porušeno žádné z žalobcových práv. Tvrzení o restriktivním režimu a omezení osobní svobody, považuje žalovaný za hrubou pomluvu, která útočí na dlouholetou dobrou pověst ústavu. Žalobce odpověděl replikou, v níž uvedl, že ústavní výchova slouží jako ochrana před ohrožením příznivého vývoje dítěte, nelze-li ho zajistit ve vlastní rodině. Ústavní výchova představuje „umístění do vhodného zařízení péče o děti“ ve smyslu čl. 20 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte. Podle jeho názoru je třeba rozlišovat mezi ústavními zařízeními a rodinnými zařízeními. V zařízeních ústavního typu se vytváří umělé, segregované prostředí, v němž je popřena individualita klientů a důraz je naopak kladen na řádné fungování zařízení a dodržování vnitřních pravidel. Pobytové zařízení je naopak orientováno na individualitu klientů, jejichž potřeby se snaží na individuálním základě zmapovat a soustavně a dynamicky s nimi pracovat. Žalovaný je podle žalobce povinen počínat si tak, aby se co možná nejvíce přiblížil principům fungování pobytového zařízení. Pravidla vnitřního chodu zařízení proto musí dostatečným způsobem zohledňovat individualitu a potřeby jednotlivých dětí a respektovat jejich práva. Dítě s nařízenou ústavní výchovou má právo opustit samostatně se souhlasem pedagogického pracovníka zařízení za účelem vycházky. Tento souhlas nelze chápat jako povolovací režim, žalovaný však plošně vnitřn