5 Afs 175/2006 — Nejvyšší správní soud

48 Af 35/2014- 41 - text - 8 - 48Af 35/2014 – 41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., v právní věci žalobce: Ing. T. B., bytem x, P. 4, adresa pro doručování: x, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem: Zborovská 11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2014, čj. 059493/2014/KUSK, sp. zn. SZ_188158/2010/KUSK, takto: I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze a postoupenou usnesením městského soudu ze dne 6. 8. 2014, čj. 8 Af 35/2014-9, zdejšímu soudu jako místně příslušnému, se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil platební výměr Městského úřadu Sedlec-Prčice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 4. 2010, čj. 895/2010, JID 1195/2010. Správní orgán I. stupně tímto rozhodnutím uložil žalobci podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 565/1990 Sb.“), a obecně závazné vyhlášky města Sedlec-Prčice č. 3/2006, o místním poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů (dále jen „vyhláška č. 3/2006“), povinnost uhradit místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů za rok 2007 ve výši 500 Kč, neboť žalobce tento poplatek jako vlastník stavby určené nebo sloužící k individuální rekreaci dosud nezaplatil. Žalobce předně namítl, že platební výměr je nezákonný, neboť byla překročena tříletá lhůta pro vyměření poplatku podle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“). Lhůta uplynula dne 31. 12. 2010 a poplatek byl vyměřen až po jejím uplynutí. Odkázal přitom na podnět k přezkoumání rozhodnutí ze dne 1. 6. 2014, který adresoval žalovanému, a přiložil jej k projednávané žalobě. V tomto podání žalobce uvedl, že soudní řízení nemohlo ovlivnit běh dané lhůty, neboť probíhalo až po jejím uplynutí. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalobce dodal, že lhůta k vyměření poplatku nebyla nijak prodloužena či pozastavena (rozhodnutí čj. 2 Afs 52/2005-94), přičemž poplatek bylo nutno v prekluzivní tří leté lhůtě vyměřit pravomocně (rozhodnutí čj. 5 Afs 42/2004-61). Vzhledem k tomu, že správní orgán I. stupně původně zaplacený poplatek vrátil, má se za to, že se ztotožnil s tím, že poplatek se stal přeplatkem a nebude jej možno vyměřit. Na uvedenou skutečnost žalobce žalovaného upozornil již v rámci stížnosti podle § 261 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), ze dne 20. 3. 2014, na kterou žalovaný vůbec nereagoval, přestože zákonná dvouměsíční lhůta na její vyřízení již uplynula. Žalobce dále namítl, že neexistuje žádná skutečnost (hmotněprávní důvod), pro kterou by mohl být platební výměr vystaven a dána povinnost poplatek zaplatit. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného ani městského soudu vysloveným v předchozím řízení, z něhož plyne, že dle § 10b odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb. je poplatníkem tohoto místního poplatku buď fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt, nebo fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba, přičemž takovou stavbou je stavba využívaná osobami (s trvalým pobytem převážně ve městech) k relaxaci a k aktivnímu nebo pasivnímu odpočinku, jež lze zkráceně a stručně nazvat rekreační činností. Jelikož tyto osoby při svém pobytu produkují komunální i ostatní druhy odpadů, a zatěžují tak dle městského soudu obcím zavedený systém nakládání s odpady na jejich území, musí se proto také podílet na financování provozu tohoto systému obdobně jako osoby s trvalým pobytem nebo osoby vlastnící na území obce stavby určené k individuální rekreaci. Jak žalobce upozornil, městský soud doplnil, že pro aplikaci určitého právního pojmu není relevantní, zda vlastník takové nemovitosti činnosti obecně považované za rekreaci, sám za rekreaci nepovažuje, neboť je rozhodné obecné chápání a používání tohoto pojmu. Žalobce tento výklad označil za absurdní, neboť rekonstrukce či oprava stavby za účelem možného budoucího bydlení rozhodně není individuální rekreací. Nadto poukázal na skutečnost, že zatěžování obecního systému nakládání s odpady v daném případě nebylo předmětem dokazování. Rovněž dle žalobce nebylo prokázáno, že stavba sloužila k individuální rekreaci, poplatková povinnost tak nemohla vůbec vzniknout. Závěrem žalobce uvedl, že pokud mu správní orgán I. stupně neumožnil nahlížet do spisu (pro tuto vadu městský soud v předchozím řízení původní rozhodnutí žalovaného v dané věci zrušil), jedná se o neodstranitelnou vadu, kterou nelze zhojit výzvou k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 požádal o přiznání náhrady nákladů řízení. Ve vyjádření k žalobě předně upozornil na to, že doplnění žaloby je dle jeho názoru další žalobou, která však byla podána po zákonem stanovené lhůtě, a proto k jejímu obsahu nelze přihlížet. K námitce, že platební výměr je nezákonný pro překročení lhůty pro vyměření poplatku, pak uvedl, že poplatek za rok 2007 byl podle čl. 4 vyhlášky č. 3/2006 splatný „do konce měsíce února daného roku“, tedy do 28. 2. 2007. Poplatek bylo tedy možno dle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. vyměřit nebo doměřit do 31. 12. 2010. Žalobci však byl dne 13. 4. 2010 doručen platební výměr, čímž byl nesporně učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, a dle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. počala běžet tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Lhůta by tak skončila 31. 12. 2013. Doplnil, že od 1. 1. 2011 začal platit daňový řád, který v § 264 odst. 4 ponechal běh promlčecí lhůty beze změny. Dne 4. 2. 2011 podal žalobce správní žalobu, čímž pozastavil běh lhůty podle § 148 odst. 4 daňového řádu, resp. podle § 41 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a to po uplynutí 36 dnů z tříleté lhůty. Zbytek promlčecí lhůty počal dobíhat doručením rozsudku městského soudu, a teoreticky by tak marně uplynul až dnem 12. 3. 2016. Lhůta je však opět dnem 30. 7. 2014 stavena. Dne 30. 5. 2014 bylo žalobci doručeno rozhodnutí o odvolání a v důsledku toho platební výměr týkající se sporného poplatku nabyl právní moci. Místní poplatek byl tedy vyměřen v zákonné lhůtě pro vyměření daně v souladu s právními předpisy. K námitce, že neexistuje žádná skutečnost, pro kterou by mohl být platební výměr vystaven, žalovaný uvedl, že o této námitce, resp. vzniku a naplnění poplatkové povinnosti, již soud pravomocně rozhodl v předchozím řízení a neshledal ji důvodnou. V replice k vyjádření žalovaného žalobce zdůraznil, že jeho podání ze dne 24. 9. 2014 není další žalobou, ale doplněním žaloby. Úvaha žalovaného o stanovení lhůty k vyměření poplatku je zcestná, neboť platebním výměrem se daň vyměřuje, nelze jej tedy považovat za úkon směřující k vyměření daně a přerušující běh tříleté lhůty. Aby úkon správce daně byl způsobilý obnovit lhůtu k vyměření a doměření daně, je nutné, aby splnil podmínky dle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. (musí být učiněn v tříleté prekluzivní lhůtě, musí být o něm daňový subjekt zpraven a musí se jednat o úkon směřující k vyměření či doměření daně). Tyto charakteristické znaky musí být naplněny kumulativně, a to již v době jeho učinění, nikoli následně. K přerušení prekluzivní lhůty může dojít též za podmínky, že daný úkon byl učiněn v souladu se zákonem. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalobce zdůraznil, že pokud právo správce daně daň vyměřit či doměřit po uplynutí prekluzivní lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí o vyměření či doměření daně perfektní. Nelze tedy připustit, aby rozhodnutí o vyměření daně, byť bylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě, nabylo právní moci po uplynutí prekluzivní lhůty a proces vyměření či doměření daně byl dovršen až v době, kdy právo daň vyměřit či doměřit správci daně nesvědčí. Odvolací orgán je povinen tříletou prekluzivní lhůtu dodržet vždy bez ohledu na výsledek odvolacího řízení. Závěrem žalobce upozornil na to, že stejný názor má Ministerstvo financí, jehož přípis ze dne 3. 10. 2014, čj. MF-54 381/2014/3903, obdržel i žalovaný, avšak zcela jej ignoruje. V daném případě tedy dle žalobce i Ministerstva financí tříletá lhůta k vyměření poplatku dne 31. 12. 2010 uplynula a znovu běžet nezačala. Krajský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je váz