2 Afs 37/2013 — Nejvyšší správní soud

48 Af 1/2016- 30 - text pokračování -7- 48 Af 1/2016 48 Af 1/2016 - 30 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobce: S. G., a. s., se sídlem X, zastoupeného Mgr. T. S., obecnou zmocněnkyní, bytem X, adresa pro doručování: X, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 10. 2015, čj. 144490/2015/KUSK, sp. zn. SZ_1444490/2015/KUSK, a ze dne 2. 11. 2015, čj. 145015/2015/KUSK, sp. zn. SZ_145015/2015/KUSK, t a k t o: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2015, čj. 144490/2015/KUSK, sp. zn. SZ_1444490/2015/KUSK, a ze dne 2. 11. 2015, čj. 145015/2015/KUSK, sp. zn. SZ_145015/2015/KUSK, s e z r u š u j í a věci s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 6.000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í: Žalobami samostatně podanými ke zdejšímu soudu se žalobce domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměry Městského úřadu S. (dále též „městský úřad“) ze dne 15. 10. 2012, čj. 37948/2012/FO a čj. 37952/2012/FO. Městský úřad těmito výměry, jejichž zrušení se žalobce taktéž domáhá, uložil žalobci zaplatit dle § 1 písm. g), § 10a a § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o místních poplatcích“) a obecně závazné vyhlášky města S. č. 2/2010 a č. 6/2010 místní poplatek za období 1. 10. 2010 do 31. 12. 2011 za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu ve výši 50.000 Kč, resp. 51.079 Kč. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2016, čj. 48 Af 1/2016-27, spojil řízení o obou uvedených žalobách ke společnému projednání. Žalobce v obou žalobách nejprve shodně namítl, že správní orgány při výkladu předmětu zpoplatnění nezohlednily obecnou právní zásadu in dubio pro libertate, resp. in dubio pro mitius, podle které je v případě existence více možných výkladů nejednoznačné právní úpravy ukládající povinnosti soukromému subjektu [v daném případě § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích] zapotřebí vždy aplikovat výklad ve prospěch soukromého subjektu resp. výklad, který co nejméně zasahuje do jeho práv. V posuzovaném případě je nezpochybnitelné, že právní úprava předmětu zpoplatnění, a zejména zákonem nedefinovaný pojem „jiné technické herní zařízení“, je úpravou nejednoznačnou a terminologicky nepřesnou, dlouhodobě vyvolávající pochybnosti a otázky o výkladu. Ačkoliv žalovaný v napadených rozhodnutích tvrdí, že tento pojem lze přesvědčivě vyložit jediným způsobem, podle žalobce je jiným technickým herním zařízením pouze centrální loterní systém s interaktivními terminály (dále jen „CLS“) coby jeden funkčně nedělitelný celek umožňující realizaci celého sázkového procesu. Tento výklad je zřejmý rovněž z projednávání návrhu zákona č. 300/2011 Sb. (včetně novely zákona o místních poplatcích) v Poslanecké sněmovně. Bez ohledu na skutečnost, zda jím zastávaný výklad bude v konečném důsledku akceptován jako jediný správný, je v posuzovaném případě rozhodující, že výklad žalobce je nejen možný, ale i rozumný a přesvědčivý, což plně postačuje k tomu, aby v oblasti daňového práva (tedy i místních poplatků) byl v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu aplikován v jeho prospěch. Žalobce dodal, že novela zákona o místních poplatcích, která zavedla sporné zpoplatnění provozování jiných technických herních zařízení, byla senátorským „přílepkem“, který nebyl doprovázen důvodovou zprávou, neměl dostatečnou návaznost na úpravu v zákoně č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ani nebyl projednán s Ministerstvem financí či konfrontován s odbornou veřejností nebo podnikateli. Na těchto nedostatcích přitom nic nemění, že Ústavní soud hodnotil tento přílepek jako ústavně konformní. Jelikož si byl zákonodárce svého selhání vědom, přijal další novelu zákona o místních poplatcích v rámci zákona č. 300/2011 Sb., kde pojem jiné technické herní zařízení ze zákona vypustil a nahradil jej úpravou, podle které obce byly nově oprávněny vybírat místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj, koncový interaktivní videoloterní terminál a herní místo lokálního herního systém. Pokud by předchozí právní úprava byla jasná a nevzbuzovala by interpretační a aplikační problémy (existoval by jediný obhajitelný výklad), pak by zákonodárce předmětnou novelizaci dozajista nepřijímal. Žalobce dále v obou žalobách namítl, že napadená rozhodnutí, jakož i jim předcházející platební výměry, vyměřují místní poplatky za období, za které poplatkovou povinnost nebylo možné žalobci uložit z důvodu prekluze. Připomněl, že § 12 zákona o místních poplatcích pro zpoplatnění jiných technických herních zařízení za období do konce roku 2010 jasně stanovuje tříletou prekluzivní lhůtu, po jejímž uplynutí již místní poplatek nelze vyměřit. Tato úprava prekluze poplatkové povinnosti je speciální ve vztahu k obecné právní úpravě obsažené v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“). Okamžik vzniku poplatkové povinnosti upravují jednotlivé obecně závazné vyhlášky obcí, v jejichž obvodu jsou herní zařízení provozována. Žalobce pak v této souvislosti poukázal na závěry Ústavního soudu, podle něhož lhůtu k vyměření daně nelze prodlužovat bez racionálního vysvětlení důvodu, proč nebyla věc vyřízena v základní tříleté lhůtě (nález sp. zn. I. ÚS 1611/07). Z uvedeného tedy podle žalobce vyplývá, že místní poplatek za provozování herních zařízení v období roku 2010 je třeba pravomocně vyměřit nejpozději do 31. 12. 2013, jinak se poplatková povinnost prekluduje. Na této skutečnosti pak nemůže nic změnit ani nová právní úprava daňového řízení obsažená v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), neboť přechodná ustanovení tohoto zákona nedopadají na zákon o místních poplatcích. V dané věci žalobce provedl ohlášení a poté platil místní poplatek vždy ve výši, která se zakládala na jeho právním názoru, přičemž s městským úřadem plně spolupracoval. Žalobce dodal, že dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu z hlediska běhu prekluzivní lhůty dle § 47 zákona č. 337/1992 Sb. (kde byla prekluze konstruována obdobně jako ve speciální právní úpravě v § 12 zákona o místních poplatcích) je rozhodné až pravomocné vyměření. V případech, kdy probíhá odvolací řízení, je tedy rozhodný až okamžik doručení rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru. Poukázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 79/2012-49, podle něhož platební výměr je úkonem, kterým je daň vyměřena, ne úkonem směřujícím k jejímu vyměření, a tudíž nepřetrhává běh prekluzivní lhůty. Žalobce uzavřel, že v daném případě ve vztahu k poplatkové povinnosti za období roku 2010 došlo k pravomocnému vyměření poplatkové povinnosti až dnem doručení napadených rozhodnutí jeho zástupci (tj. dnem 4. 11. 2015, resp. 6. 11. 2015), tedy až po uplynutí prekluzivní lhůty dle § 12 zákona o místních poplatcích. Žalovaný proto pochybil, neboť potvrdil platební výměry i v části týkající se vyměření místního poplatku za jiná technická herní zařízení v roce 2010, přestože tato poplatková povinnosti je již prekludovaná. Žalovaný ve vyjádření k oběma žalobám shodně navrhl jejich zamítnutí. Uvedl, že město Slaný v rámci své pravomoci a věcné působnosti upravit vybírání místních poplatků vydalo na základě zákonného zmocnění obecně závaznou vyhlášku č. 2/2010, kterou upravilo poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Vyhláška byla schválena na zasedání zastupitelstva, vyhlášena vyvěšením na úřední desce obce a stanovila účinnost 15. dnem po vyvěšení. Formální stránka obecně závazné vyhlášky tak byla dodržena. Město využilo své působnosti svěřené mu § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích a podrobně stanovilo konkrétní sazbu poplatku pro jednotlivé poplatníky v rozsahu daném zákonem. I materiální stránka obecně závazné vyhlášky tedy byla dodržena. Žalovaný dále shrnul dosavadní průběh řízení a v podrobnostech odkázal na obsah správního spisu a napadené rozhodnutí. Krajský soud v Praze na základě včas podané a přípustné žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Z předložených správních spisů soud ověřil, že žalobce podal dne 7. 10.