7 Afs 28/2013 — Nejvyšší správní soud

48 Af 14/2015- 48 - text pokračování -13- 48 Af 14/2015 48 Af 14/2015 – 48 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobkyně: K. P.Ch. s. r. o., se sídlem X, zastoupena Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 25, Liberec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2015, č. j. 8128/15/5200-20445-706986, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2015, č. j. 8128/15/5200-20445-706986, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15.342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Davida Hejzlara, advokáta. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), soudu zaslanou dne 20. 5. 2015, domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2015, č. j. 8128/15/5200-20445-706986 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „finanční úřad“) ze dne 20. 12. 2013, č. j. 3987786/13/2115-24802-708661, č. j. 3987870/13/2115-24802-708661, č. j. 3987900/13/2115-24802-708661, č. j. 3987928/13/2115-24802-708661, č. j. 3987973/13/2115-24802-708661, č. j. 3988016/13/2115-24802-708661 a č. j. 3988068/13/2115-24802-708661, a tato rozhodnutí byla potvrzena. Uvedenými platebními výměry finanční úřad žalobci doměřil za zdaňovací období srpen 2010, září 2010, říjen 2010, duben 2011, květen 2011, červen 2011 a srpen 2011 daň z přidané hodnoty ve výši 20.000 Kč za každé z uvedených zdaňovacích období a zároveň rozhodl o povinnosti uhradit penále ve výši 4.000 Kč z každé takto doměřené daně. Žalobkyně v žalobě navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejících rozhodnutí finančního úřadu. Uvedla, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Žalobkyně byla podrobena doměření daně, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Podle žalobkyně žalovaný vyloučil daňový odpočet nikoliv z důvodu, že by pochyboval o realizaci služeb, nýbrž proto, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně předmětné služby přijala od deklarovaného dodavatele – společnosti V. S. s. r. o., IČO x (dále jen „společnost V.“). Žalovaný se zejména při provádění a hodnocení důkazů dopustil závažných procesních pochybení. K důkazům přistoupil jednostranným a neobjektivním způsobem, který je v rozporu s daňovým řádem a judikaturou, například s principem zákazu předběžné selekce důkazů v daňovém řízení. Závěr, že žalobkyni nepřijala zdanitelná plnění od společnosti V., je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Provedené důkazy svědčí o tom, že reklamní služby byly poskytovány společností V. Bylo prokázáno, že mnohé další subjekty přijaly v souvislosti s golfovými turnaji V. golf tour 2010 a Ch. a T. golf tour 2011 obdobné služby od společnosti V., aniž by měly pochybnost o způsobu jednání této společnosti či výhrady k rozsahu a kvalitě poskytnutých služeb. Neexistuje žádná relevantní okolnost, ze které by mělo vyplývat, že by žalobkyně nebyla při sjednávání spolupráce se společností V. dostatečně obezřetná a že měla na její straně vzniknout pochybnost o způsobu jednání uvedené společnosti. Nelze dovodit, že by měla žalobkyně jednání společnosti V. považovat za jakkoli nestandardní. Žalovaný dává žalobkyni k tíži skutečnosti, o kterých se finanční úřad dozvěděl až následně a které žalobkyni nebyly a ani nemohly být v době uzavření a realizace předmětné smlouvy známy. Svědek P. potvrdil, že pro společnost V. zajišťoval pořádání golfových turnajů; svědek U. potvrdil organizaci golfových turnajů společností V. včetně činnosti svědka P.; svědci P., H., P. a H. potvrdili spolupráci se společností V. Výpovědi osvědčily tvrzení žalobkyně týkající se aktivit společnosti V. Žalovaný však výpovědi odmítl vyložit v její prospěch a setrval na závěru, že činnost společnosti V. ve vztahu k předmětným reklamním službám nebyla prokázána. Jestliže žalovaný popírá skutečnosti, které potvrdili svědci, byl povinen ohledně svého stanoviska unést důkazní břemeno. Žalovaný se však omezil na tvrzení, že výslechy nelze považovat za směrodatné, neboť smluvní vztahy byly povětšinou uzavírány korespondenčním způsobem. Ten je však v obchodních vztazích obvyklý. K tomu výpovědi svědků prokázaly skutečnosti týkající se činnosti společnosti V. a jejího vztahu k pořádaným golfovým turnajům. Z výpovědí vyplynulo, že služby společnosti V. byly žalobkyni poskytovány touto společností, a z dokazování nebylo možné dovodit, že by tyto služby poskytoval jiný subjekt. Důkazní povinnost žalobkyně byla splněna (výslechy svědků, relevantními daňovými doklady a smlouvami či čestným prohlášením jednatele společnosti V.). Žalovaný byl povinen ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), seznámit žalobkyni s důkazními prostředky, které by tyto skutečnosti vyvracely, což neučinil. Žalobkyně k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 1. 3. 2010, č. j. 5 Afs 74/2009-111. Žalovaný svoji důkazní povinnost nesplnil. Nepostačuje, aby žalovaný vycházel pouze ze svých pochybností, ale bylo na něm, aby své pochybnosti podepřel konkrétními a zcela jednoznačnými důkazními prostředky, které by prokazovaly opak. Nutno konstatovat, že žalovaný ani finanční úřad žádné relevantní skutečnosti a důkazy neuvedli. Žalovaný tak byl povinen vycházet ze skutečnosti, že předmětné služby byly žalobkyní přijaty od společnosti V. Závěr, že za společnost V. nejednala osoba k tomu oprávněná, z provedeného dokazování nevyplývá. Svědek P. jednoznačně vypověděl, že za společnost V. oprávněně jednal, a to ve vztahu k šetřeným aktivitám týkajícím se pořádaných golfových turnajů. Pokud žalovaný navzdory tomu tvrdí, že svědek P. toto oprávnění neměl, jedná se o nepodloženou spekulaci. Žalovaný navíc připouští, že většina z oslovených subjektů potvrdila spolupráci se společností V. Nelze tak dovodit, že by společnost V. aktivity v souvislosti s příslušnými golfovými akcemi nevykonávala. Žalobkyně se odvolávala na princip ochrany dobré víry, avšak žalovaný se s touto námitkou v odvolacím rozhodnutí dostatečně nevypořádal. Napadené rozhodnutí je s tímto principem v rozporu. Ohledně činnosti společnosti V. neexistovaly žádné pochybnosti a její služby byly realizovány bez výhrad. Výslechy potvrdily, že také jiné subjekty jednaly o reklamních službách se společností V., přičemž za ni vystupoval svědek P. Finanční úřad, ani žalovaný nevyvrátili svědectví svědka P., ani nevysvětlili, proč by nemohl za společnost V. jednat. Žalovaný nesprávně vyhodnotil též předložené čestné prohlášení jednatele společnosti V. Z rozsudku NSS z 31. 5. 2005, sp. zn. 6 Afs 19/2003, vyplývá, že lze jako důkazních prostředků užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Proto prohlášení jednatele společnosti V. splňuje veškeré podmínky a znaky důkazního prostředku a žalovaný jednal v rozporu se zákonem, když předložené čestné prohlášení jednatele společnosti V. odmítl vyhodnotit jako důkazní prostředek. Žalobkyně dále odmítla, že by jednala se značnou neobezřetností, když smlouvu se společností V. uzavírala, aniž by se osobně setkala s jednatelem společnosti. Uzavírání obchodních smluv korespondenčním způsobem je zcela standardní a za nestandardní nelze považovat ani, že se žalobkyně nesetkala s jednatelem. Podle žalobkyně většina soukromoprávních smluv je uzavírána prostřednictvím pověřeného zástupce společnosti. Hodnota smlouvy, která je vedle toho velmi subjektivní hledisko, na tom nemůže nic změnit. Žalobkyně je společností, která dosahuje obratu v řádu stovek milionů korun českých, a projednávané náklady nelze považovat za nepřiměřené. Tato částka nemůže nutit žalobkyni, aby pro uzavření příslušné smlouvy kladla jako podmínku bezprostřední osobní jednání s jednatelem poskytovatele služeb. Žalobkyně předložila veškeré doklady a smlouvy, které se k daným plněním vztahovaly. Uplatnění práva na odvolání nemůže být negativním kritériem při posuzování důvěryhodnosti jednání žalobkyně v projednávané věci. Žalobkyně podala odvolání nejen z ekonomických, ale též principiálních důvodů. Není zřejmé, jak se skutečnost, že společnost V. neměla ve sbírce listin obchodního rejstříku účetní závěrku, může dotýkat smlouvy mezi žalobkyní a společností V. Subjektů, které nemají zveřejněnu účetní závěrku, je v obchodním rejstříku řada a orgány finanční správy nemohou tvrd