2 Afs 120/2015 — Nejvyšší správní soud

48 Af 2/2017- 33 - text - 11 - pokračování 48Af 2/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Jitky Zavřelové ve věci žalobce: E. L., s. r. o., IČO: X sídlem T., T. n. L., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství pro Středočeský kraj, sídlem Žitná 12, Praha 2, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1 Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 13. 1. 2017 se žalobce domáhá, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku 256.677 Kč spolu se zákonným úrokem podle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád), za období od 12. 2. 2014 do zaplacení. 2 Žalobce v žalobě uvedl, že mu rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 5. 2016, č. j. 2751013/16/2111-50522-208266, ve spojení s rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 12. 2016, č. j. 55048/16/5300-21442-711359, byl přiznán úrok z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu ve výši 256.677 Kč vzniklého v důsledku vyměření nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Žalovaný mu však přiznaný úrok neuhradil, ač podle přesvědčení žalobce měl povinnost vyplatit úrok z moci úřední. V § 155 odst. 5 daňového řádu sice není uvedeno, že by měl správce daně přeplatek vrátit i bez žádosti. V tomto případě se ale uplatní zvláštní právní úprava obsažená v § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). Pokud se nadměrný odpočet vrací bez žádosti, pak pro jeho příslušenství v podobě úroku podle § 155 odst. 5 daňového řádu platí totéž na základě zásady akcesority podle § 2 odst. 5 daňového řádu. Tato zásada se vztahuje jak na hmotněprávní osud daně, tak i na proces placení. Ke stejnému závěru lze podle žalobce dospět i aplikací rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 6. 10. 2016, č. j. 9 Afs 225/2015 – 72 (dále též „rozsudek Hamaga II“; všechna rozhodnutí NSS citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz), v jehož bodě 42. je uvedeno, že § 155 odst. 5 daňového řádu souvisí s § 105 odst. 1 zákona o DPH, který stanoví lhůtu pro vrácení vratitelného přeplatku na 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu. Žalobce je dále toho názoru, že lze v této věci aplikovat na základě analogie § 254a odst. 4 daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2015, který upravuje vrácení úroku z moci úřední. Chybějící povinnost daňového orgánu vrátit přeplatek na úroku je mezerou v právu, která se má odstranit aplikací typově nejbližšího ustanovení. Ustanovení § 254a daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2015, je bezprostřední reakcí zákonodárce na rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 – 34 (ve znění opravného usnesení ze dne 5. 11. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 – 47), a představuje tak zaplnění této mezery. Jestliže byla dřívější právní úprava deficitní, je namístě aplikovat ve prospěch jednotlivce povinnost vrátit přeplatek na úroku z moci úřední i retroaktivně. K vrácení úroku proto mělo podle žalobce dojít dne 20. 5. 2016, kdy již ustanovení § 254a odst. 4 daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2015, jeho vrácení umožňovalo a ve smyslu zásady enumerace veřejnoprávních pretenzí ukládalo. Žalovaný proto měl za povinnost vydat rozhodnutí o úroku nejpozději do třiceti dnů ode dne vydání platebního výměru ze dne 13. 1. 2014, č. j. 289501/14/2111-24802-201174. Pokud tak neučinil, byl v prodlení a úrok měl uhradit z moci úřední nejpozději dne 12. 2. 2014. 3 Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejprve namítl, že žaloba je z části nepřípustná, pokud jde o požadavek žalobce na zaplacení zákonného úroku z již přiznaného úroku za dobu od 12. 2. 2014 do zaplacení. V této části se totiž může žalobce podle žalovaného domáhat ochrany jinými právními prostředky. 4 Dále žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že zákon nestanoví povinnost vyplatit úrok přiznaný podle § 155 daňového řádu z úřední povinnosti. Žalovaný úrok nevyplatil, neboť žalobce o tento vratitelný přeplatek nepožádal. Pokud jde o závěry uvedené v bodu 42. rozsudku Hamaga II uvedl, že NSS poukázal na souvislost § 155 odst. 5 daňového řádu a § 105 odst. 1 zákona o DPH pouze v tom, že stanoví lhůtu pro vrácení nadměrného rozpočtu, resp. vratitelného přeplatku. Příslušenství sleduje osud daně pouze v hmotněprávní rovině, pokud by úrok sledoval osud daně i v rovině placení, bylo by nadbytečné, aby § 254a odst. 4 daňového řádu upravoval povinnost správce daně vyplácet úrok z daňového odpočtu z úřední povinnosti. Ustanovení § 254a daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2015, kterého se žalobce dovolává, se stalo účinným až dne 1. 1. 2015. Žalovaný přitom vrátil nadměrný odpočet již dne 24. 1. 2014. Přechodná ustanovení zákona č. 267/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 267/2014 Sb.“), kterým bylo toto ustanovení do zákona doplněno, nestanoví, že by měl správce daně při vyplacení úroku z daňového odpočtu vzniklého před 1. 1. 2015 postupovat podle novější právní úpravy a přiznaný úrok vyplatit dodatečně z úřední povinnosti. Pokud by tak žalovaný postupoval, překročil by své oprávnění při nakládání s prostředky státního rozpočtu. 5 Podáním ze dne 9. 8. 2017 žalobce (§ 64 s. ř. s. ve spojení s § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) změnil žalobní návrh tak, že se domáhá pouze uhrazení částky 256.677 Kč, nikoli již úroku z této částky podle § 155 odst. 5 daňového řádu za období od 12. 2. 2014 do zaplacení. Soud tuto změnu žalobního petitu před zahájením jednání ve věci samé připustil. 6 Během ústního jednání setrvali účastníci řízení na svých dosavadních stanoviscích. 7 Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci: 8 Žalobce podal dne 30. 11. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce října roku 2012, ve kterém vykázal nadměrný odpočet ve výši 4.929.029 Kč. Správce daně zahájil výzvou ze dne 17. 12. 2012, č. j. 198021/12/034912201174, postup k odstranění pochybností, na základě jehož výsledků byl žalobci platebním výměrem ze dne 13. 1. 2014, č. j. 289501/14/2111-24802-201174, vyměřen za zdaňovací období října roku 2012 nadměrný odpočet ve výši 1.883.644 Kč, který byl žalobci vyplacen dne 24. 1. 2014. 9 Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 5. 2016, č. j. 2751013/16/2111-50522-208266, byl žalobci přiznán úrok z vratitelného přeplatku ve výši 238.550 Kč. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 7. 12. 2016, č. j. 55048/16/5300-21442-711359, změnilo napadené prvostupňové rozhodnutí, tak že žalobci byl přiznán úrok z vratitelného přeplatku ve výši 256.677 Kč. 10 Žalobce podal dne 8. 12. 2016 k Odvolacímu finančnímu ředitelství podnět na ochranu před nečinností žalovaného podle § 38 daňového řádu. Domáhal se toho, aby Odvolací finanční ředitelství přikázalo žalovanému uhradit žalobci přeplatek, tj. rozhodnutím přiznaný úrok, a to společně s úrokem podle § 155 odst. 5 daňového řádu. Odvolací finanční ředitelství vyrozumělo žalobce přípisem ze dne 5. 1. 2017, č. j. 248/17/5300-21442-711359, o odložení podnětu podle § 38 odst. 4 daňového řádu. Konstatovalo, že pro vrácení příslušenství daně platí obecné principy vracení daňového přeplatku uvedené v § 155 odst. 2 daňového řádu, tedy že správce daně je povinen vrátit přeplatek z úřední povinnosti pouze, pokud to stanoví daňový řád či jiný daňový zákon. Z § 105 odst. 1 zákona o DPH nevyplývá, že povinnost vrátit nadměrný odpočet, který se stal vratitelným přeplatkem, z moci úřední ve lhůtě 30 dnů zahrnuje též povinnost vrátit úrok podle § 155 odst. 5 daňového řádu. Úrok, pokud představuje vratitelný přeplatek, je správce daně oprávněn vrátit pouze na žádost daňového subjektu. Povinnost vrátit úrok z vratitelného přeplatku by tak správce daně stíhala pouze v případě, pokud by žalobce o vrácení úroku požádal, což však neučinil. Správce daně tudíž podle Odvolacího finančního ředitelství nebyl nečinný. 11 Před vlastním meritorním posouzením věci se soud zabýval přípustností podané žaloby. Žalovaný v tomto případě namítal, že žaloba je nepřípustná v části, v níž se žalobce domáhal zákonného úroku z již přiznaného úroku ve výši 256.677 Kč. Vzhledem ke změně žalobního návrhu se tato námitka stala nepřípadnou, nicméně soud zkoumal přípustnost i ve vztahu k zbylé části žaloby. 12 Podle § 85 s. ř. s. je žaloba nepřípustná, „lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředk