1 Afs 235/2014 — Nejvyšší správní soud

46 Af 21/2016- 36 - text 12 46 Af 21/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., ve věci žalobkyně: Mgr. S. Č. bytem V B., K. zastoupena společností Rambousek a partner a.s. sídlem Křišťanova 4, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2016, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2016, č. j. X, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 19 456 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odeslanou dne 19. 7. 2016, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo dle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 375/2015 Sb. (dále jen „daňový řád“) zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu Středočeského kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 11. 2015, č. j. X (dále jen „rozhodnutí o námitce“). Rozhodnutím o námitce byly dle § 159 odst. 3 daňového řádu zamítnuty námitky žalobkyně a bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 8. 10. 2015, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) o výpočtu úroku z částky, která byla žalobkyní uhrazena na základě zrušeného rozhodnutí nebo v souvislosti s ním. 2. Žalobkyně namítá, že rozhodnutí žalovaného nerespektuje ustálenou judikaturu jak českých soudů, tak Soudního dvora Evropské unie, když je jí odpíráno vyplacení úroku z vratitelného přeplatku vzniklého v důsledku vyměření nadměrného odpočtu, který si žalobkyně vyčíslila v daňovém přiznání podaném dne 12. 11. 2002 ve výši 229 938 Kč. 3. Žalobkyně odkazuje na rozhovor se soudcem Nejvyššího správního soudu, JUDr. K. Š., ve kterém se vyjadřoval k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. X, ve věci K. a poukazoval i na další souladnou judikaturu Nejvyššího správního soudu včetně rozhodnutí jeho rozšířeného senátu s tím, že závěry judikatury jsou jednoznačné. Podle žalobkyně se tedy nepochybně jedná o ustálenou judikaturu, kterou by měl žalovaný respektovat. 4. Podle žalobkyně byly splněny podmínky pro přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu, protože nezákonnost jednání správce daně v dané věci byla konstatována přímo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2015, č. j. X. Toto ustanovení je třeba přitom vykládat teleologicky ve smyslu § 155 odst. 1 daňového řádu tak, že úrok nenáleží žalobkyni pouze ze zaplacené částky, jak tvrdí žalovaný, ale z celého přeplatku, neboť je důležitá absolutní hodnota peněz, se kterou nemohla žalobkyně z důvodu pochybení žalovaného disponovat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně není schopna po 13 letech prokázat škody způsobené jí postupem správce daně, požaduje alespoň úhradu úroků, na něž má právo. 5. Žalobkyně v souvislosti s eurokonformním výkladem dotčených ustanovení daňového řádu odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. X, ze dne 29. 1. 2015, č. j. X, ze dne 22. 4. 2015, č. j. X, ze dne 9. 12. 2015, č. j. X, a na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2017, č. j. X. Dále žalobkyně namítá i rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech X, X, X a X G. M., ve kterém je uvedeno, že úrok náleží daňovému subjektu výslovně od okamžiku, kdy měla být daň vrácena. Že se jedná o ustálenou judikaturu, pak žalobkyně dokládá odkazem na rozsudky téhož soudu v případech X K. v. M., X E. M. I. X D.či na jeho usnesení ve věci X K.. 6. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že setrvává na právním názoru uvedeném v napadeném rozhodnutí a plně odkázal na skutečnosti tam uvedené. V případě žalobkyně nejsou naplněny podmínky pro vznik nároku na vyplacení úroku z neoprávněného jednání správce daně dle ustanovení § 254 odst. 1 daňového řádu v souvislosti s vypořádáním nadměrného odpočtu, neboť dle daného ustanovení vzniká nárok na úrok pouze za situace, kdy dojde ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně. Tento úrok náležel žalobkyni pouze z částky, kterou zaplatila na základě dodatečného platebního výměru, který byl následně soudem zrušen. Na základě této neoprávněně zaplacené částky byly žalobkyni vyčísleny i úroky. Žalovaný dále uvedl, že skutečnost, že žalobkyně není schopna prokázat, že jí vznikla škoda přesahující vyplacenou částku 558 670 Kč, nemůže zakládat důvodnost požadavku na přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně ve vztahu k tvrzenému nadměrnému odpočtu. 7. Žalovaný dále vyjádřil nesouhlas s možností aplikovat žalobkyní citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejm. rozsudek týkající se případu K., neboť podle žalovaného se Nejvyšší správní soud zabýval primárně aplikací § 155 odst. 5 daňového řádu, tedy oprávněností a vznikem úroku jiného typu, než je úrok podle § 254 daňového řádu, který požaduje žalobkyně. Proto není významná ani citace názoru jednoho ze soudců Nejvyššího správního soudu, který potvrdil, že úrok dle § 155 odst. 5 daňového řádu náleží daňovému subjektu za dobu, po kterou daňová správa zkoumala oprávněnost jeho nároku. Žalovaný má dále za to, že žalobkyně argumentuje rozsudky, které nejsou skutkově ani právně totožné s případem žalobkyně. S ohledem na uvedené proto žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. 8. Žalobkyně v replice vyjádřila nesouhlas se závěry žalovaného a doplnila odkaz na další rozsudky, které dle jejího názoru potvrzují nárok žalobkyně na vyplacení úroku z nadměrného odpočtu. Konstatovala, že se Nejvyšší správní soud ustálil na názoru, že od doby, kdy měla být daň vrácena, do doby vyměření daně přísluší daňovému subjektu úrok podle § 155 odst. 5 daňového řádu. Od doby vyměření daně až do jejího vrácení pak daňovému subjektu náleží úrok ve stejné výši na základě eurokonformně vykládaného ustanovení § 254 daňového řádu. Pojem částky, která byla „uhrazena“, uvedený v tomto ustanovení zahrnuje podle judikatury i případ, kdy plátci nebyl vrácen nadměrný odpočet. Pokud žalovaný k odkazovaným judikátům uvádí, že se jednalo o skutkově odlišné případy, neuvádí podle žalobkyně, v čem by měla jejich odlišnost spočívat. Vyjádření žalovaného proto žalobkyně považuje za účelové a setrvává na požadavku zrušení napadeného rozhodnutí. 9. V průběhu jednání žalobkyně zdůraznila, že žalovaný v daném případě postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou správních soudů a Soudního dvora Evropské unie a v tomto směru soudu předložila tabulku zachycující přehled rozsudků, které na rozsudek ve věci K. navazují a vycházejí ze shodných zásad. Žalobkyně též předložila interní sdělení Generálního finančního ředitelství ze dne 29. 6. 2017, č. j. X, jímž byl vydán metodický pokyn k předepisování úroku ze „zadrženého“ nadměrného odpočtu a úroku z daňového odpočtu, a poukázala tak na to, že i správní praxe žalovaného již v těchto případech úrok přiznává. Žalobkyně tak považovala za překvapivé, že žalovaný nepostupoval v její věci cestou uspokojení a nechal věc dojít až k meritornímu rozhodnutí. Daný postup podle ní představuje jednoznačné pohrdání judikaturou správních soudů. Žalovaný oproti tomu v průběhu jednání pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a své písemné vyjádření a navrhl žalobu zamítnout. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 10. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobkyně uplatnila dne 12. 11. 2002 v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2002 nadměrný odpočet ve výši 229 938 Kč. Dále spis obsahuje platební výměr na daň z přidané hodnoty ze dne 16. 3. 2004, č. j. X (dále jen „platební výměr“), kterým byla žalobkyni namísto nadměrného odpočtu vyměřena daňová povinnost ve výši 238 160 Kč. Dne 30. 11. 2007 vydal správce daně také platební výměr na daňové penále, kterým žalobkyni uložil zaplatit penále ve výši 119 187 Kč. Po sérii soudních řízení byl nakonec platební výměr na daň z přidané hodnoty zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2015, č. j. X, a to z důvodu zániku práva státu na vyměření daně v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty. Dne 17. 8. 2015 zastavila žalovaná rozhodnutím č. j. X řízení o odvolání proti platebnímu výměru, a to z důvodu, že se řízení po zrušení platebního výměru soudem stalo bezpředmětným. 11. Dne 31. 8. 2015 byla správnímu orgánu I. stupně doručena žádost žalobkyně o vrácení rozdílu mezi „nadměrnou povinností“, kterou uvedla v daňovém přiznání, a vyměřenou daní a o vrácení uhrazeného