2 Afs 239/2015 — Nejvyšší správní soud

48 Af 23/2016- 74 - text 9 48 Af 23/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Tomáše Kocourka, PhD., ve věci žalobkyně: M., IČO X sídlem X zastoupena advokátkou Mgr. Michaelou Miklášovou sídlem V Zahradách 1874, 266 01 Beroun proti žalovanému: Finanční úřad pro Středočeský kraj sídlem Žitná 12, 120 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2016, č. j. 3435460/16/2101-00540-209047, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2016, č. j. 3435460/16/2101-00540-209047, se zrušuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13 200 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně Mgr. Michaely Miklášové, advokátky. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odeslanou dne 25. 7. 2016, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí – exekučního příkazu žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný nařídil k vymožení nedoplatku ve výši 1 298 954 Kč daňovou exekuci prodejem nemovitých věcí žalobkyně. Předmětem exekuce měl být pozemek (zastavěná plocha a nádvoří) st. X, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. X, a pozemek (orná půda) p. č. X, vše v katastrálním území Š. Exekučními tituly byly zajišťovací příkazy žalovaného ze dne 14. 7. 2016, č. j. 3396270/16/2101/00540-209047, č. j. 3396813/16/2101-00540-209047, č. j. 3396954/16/2101-00540-209047, č. j. 3397687/16/2101-00540-209047, č. j. 3397507/16/2101-00540-209047 a č. j. 3397186/16/2101-00540-209047. 2. Žalobkyně předně konstatuje, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 7 Afs 131/2015-32 (dostupným stejně jako ostatní rozhodnutí správních soudů na www.nssoud.cz), nebyla povinna ani oprávněna využít opravné prostředky v daňovém řízení, a tak brojí přímo proti napadenému rozhodnutí. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje v prvé řadě v tom, že žalovaný vydal napadené rozhodnutí v tentýž den jako exekuční tituly, a tedy nedal žalobkyni žádný prostor k tomu, aby splnila svou povinnost dobrovolně. Protože nebyly splněny podmínky dle § 251 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 139/2015 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), je napadené rozhodnutí nezákonné. Ve vztahu k exekučním titulům žalobkyně konstatuje, že současně s jejich vydáním byl žalovaný povinen učinit pokus vyrozumět žalobkyni vhodným způsobem o jejich vydání a sepsat o tom úřední záznam. Protože tak neučinil, nenabyly exekuční tituly účinnosti. Nezákonnost napadeného rozhodnutí tak spočívá i v tom, že bylo vydáno při absenci vykonatelné pohledávky. 3. Dále žalobkyně namítá, že žalovaný zvolil nepřiměřený a nevhodný způsob provádění exekuce. Zásadu přiměřenosti výkonu rozhodnutí žalobkyně označuje za jednu z tradičních a klíčových zásad a připomíná, že nevhodnost výkonu rozhodnutí bývá v soudní praxi spatřována především v poměru (míněno patrně nepoměru – pozn. soudu) mezi vymáhanou částkou a cenou předmětu výkonu rozhodnutí. Před prodejem nemovitosti je třeba zvažovat, zda v daném případě existuje i jiný, srovnatelně efektivní způsob výkonu rozhodnutí. Navrhuje-li oprávněný více způsobů provedení exekuce, pak by mělo být také posouzeno, zda některý ze současně navrhovaných způsobů provedení exekuce zřejmě povede v přiměřené době k uspokojení jeho pohledávky. Nařízení exekuce všemi způsoby, které navrhne oprávněný, se může jevit jako šikana povinného. Žalobkyně také zmiňuje názor Ústavního soudu, podle něhož je zákonná ochrana majetku povinného v rozsahu převyšujícím vymáhanou pohledávku s příslušenstvím jedním ze základních principů exekučního řízení. 4. Z odůvodnění zajišťovacích příkazů je dle žalobkyně zřejmé, že žalovaný si byl vědom toho, že žalobkyně vlastnila pohledávky a movité věci milionové hodnoty – automobily M., B. a P.. Rovněž mu bylo známo, že exekvovaná nemovitá věc je neprodejná, neboť žalobkyni patří pouze spoluvlastnický podíl ve výši 13/16, přičemž sám žalovaný konstatoval, že tento podíl může být v exekuci neprodejný, z čehož plyne, že nařízení daňové exekuce prodejem nemovitých věcí nebylo vhodné. Bylo taktéž třeba zkoumat poměr exekvované částky k hodnotě nemovitých věcí. Podle znaleckého posudku ze dne 23. 7. 2016 činila obvyklá cena nemovitostí 14 000 000 Kč. Cena spoluvlastnického podílu žalobkyně tudíž dosahovala částky 11 375 000 Kč, z čehož vymáhaný dluh ve výši 1 298 954 Kč představoval jen 11,4 %. Nevhodnost exekučního prodeje nemovitých věcí je patrná z nepoměru mezi vymáhanou částkou a cenou nemovitostí. Žalovaný si nadto byl vědom toho, že jednatel žalobkyně užívá exekvovanou nemovitou věc ke svému rodinnému bydlení. Zvolený způsob exekuce tedy nebyl vhodný i proto, že by se jednatel žalobkyně ocitl v důsledku jeho realizace bez domova. 5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že zajišťovací příkazy byly vydány v souladu se zákonnými podmínkami, počítaje v to i hrozící nebezpečí z prodlení. Za dané situace by vybrání daně běžnými prostředky, které měl žalovaný k dispozici, nemuselo být dostatečně účinné a mohlo by dojít k úplnému zmaření výběru daně. Otálení se zahájením daňové exekuce by odporovalo smyslu zajištění daně. Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že zajišťovací příkazy nenabyly účinnosti a nebyly vykonatelné. Zajišťovací příkazy byly doručeny a vyzvednuty z datové schránky ještě před tím, než se žalovaný pokusil o neformální vyrozumění o jejich vydání. K doručení došlo ve 12:18 hodin a již ve 12:25 hodin účetní žalobkyně telefonicky oznámila žalovanému, že jí byly zajišťovací příkazy předány ze strany jednatele žalobkyně. Za této situace žalovaný upustil od dalších pokusů o vyrozumění o vydání zajišťovacích příkazů. Žalovaný rozporuje také názor o nevhodnosti a nepřiměřenosti zvoleného způsobu exekuce. Žalovaný v prvé řadě zvolil jako méně zatěžující způsob vymožení úhrady přikázáním pohledávky ze dvou účtů žalobkyně, a to exekučním příkazem ze dne 19. 7. 2016. Zůstatky na těchto účtech však byly jen minimální a nedosahovaly výše zajišťované daně. K exekuci motorových vozidel žalovaný nepřistoupil, neboť mu nebyl znám jejich aktuální výskyt. Žalovanému tak nezbylo nic jiného, než postihnout exekucí nemovité věci. Proto nemůže obstát ani žalobní argumentace o nepoměru výše nedoplatku vůči hodnotě spoluvlastnického podílu na exekvované věci. Závěrem žalovaný sděluje, že exekuční řízení bylo zastaveno, neboť žalobkyně v plné výši uhradila zajišťovanou daň. Navrhuje proto, aby soud žalobu zamítl. 6. Soud ze správního spisu zjistil, že žalovaný vydal dne 14. 7. 2016 šest zajišťovacích příkazů podle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 298/2016 Sb. (dále jen „daňový řád“) ve spojení s § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 298/2016 Sb. (dále jen „zákon o DPH“), na základě kterých bylo žalobkyni uloženo, aby zajistila úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období duben 2014 až leden 2015 a květen až červen 2015 v celkové výši 1 298 954 Kč složením jistoty na depozitní účet správce daně. Tyto zajišťovací příkazy byly dle doručenek dodány do datové schránky žalobkyně dne 18. 7. 2016 v časovém rozmezí od 9:44:57 do 9:45:10 hod. a téhož dne ve 12:18:27 hod. byly doručeny. Z úředního záznamu založeného ve spise se podává, že dne 18. 7. 2016 ve 12:25 hod. volala žalovanému pověřená osoba, které jednatel žalobkyně předal doručené zajišťovací příkazy a kterou žalovaný zpravil o tom, že bylo vydáno celkem šest zajišťovacích příkazů. Téhož dne v 16:42 hod. bylo do datové schránky žalobkyně doručeno napadené rozhodnutí – exekuční příkaz, jímž byla k vymožení nedoplatku ve výši 1 298 954 Kč nařízena daňová exekuce prodejem podílu žalobkyně na nemovitých věcech. Dne 19. 7. 2016 žalovaný vydal k vymožení daňového nedoplatku exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtů žalobkyně vedených u Komerční banky, a. s. 7. Ve spise je dále založena „žádost o narovnání“ ze dne 26. 7. 2016, prostřednictvím které žalobkyně žalovanému sděluje, že částku ve výši 1 298 954 Kč vymáhanou na základě (dle jejího mínění nezákonných) exekučních příkazů převedla na účet žalovaného. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 29. 7. 2016, č. j. 36307777/16/2101-00540-209047, zcela zastavil daňovou exekuci prodejem podílu na nemovitých věcech, nařízenou napadeným rozhodnutím. Téhož dne rozhodl i o zastavení daňové exekuce nařízené exekučním příkazem na přikázání pohledávky z účtů. 8. V průběhu jednání žalovaný doplnil svou argumentaci k volbě způsobů exekuce. Žalovaný věděl, že žalobkyně na běžných účtech má obvykle jen minimální částky, což potvrdil výnos z exekučního příkazu na přikázání pohledávky z účtů ve výši pouhých 1 400 Kč. Výnos prodejem vozidel byl pro žalovaného také nejistý, neboť panovaly poc