7 Afs 108/2007 — Nejvyšší správní soud

48 Af 9/2016- 67 - text 24 48 Af 9/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka v právní věci žalobce: S. k., se sídlem X, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2015, čj. MF-26039/2014/39-12, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2015, čj. MF-26039/2014/39-12 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím rozhodl žalovaný o odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Střední Čechy (dále jen „regionální rada“) ze dne 29. 1. 2014, čj. RRSC/143/2014 (dále jen „rozhodnutí regionální rady“), jehož zrušení se žalobce rovněž domáhá, kterým regionální rada vyměřila žalobci odvod do jejího rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 14 016 975 Kč. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí regionální rady tak, že vyměřený odvod do jejího rozpočtu snížil na 12 596 182 Kč. 2. Žalobce v žalobě zrekapituloval dosavadní průběh řízení a namítl, že napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí regionální rady jsou věcně nesprávná a nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, neboť se nevypořádávají s argumentací žalobce uplatněnou v předmětném řízení, obsahují toliko odkaz na rozhodnutí Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) o uložené pokutě. Podle žalobce je však třeba vycházet z té skutečnosti, že oba orgány, tedy ÚOHS a regionální rada (resp. i žalovaný), v rámci své působnosti při přezkoumávání dodržení zákona o veřejných zakázkách nesledují tytéž účely. Naopak jejich rozhodování vychází z částečně odlišných východisek, a to včetně odlišného rámce pravidel, podle nějž postup zadavatele posuzují. Žalobce je tedy přesvědčen, že správce daně musí svá skutková zjištění sám právně posoudit, tedy samostatně subsumovat zjištěný právní stav pod příslušné právní normy. Z odůvodnění rozhodnutí regionální rady ani napadeného rozhodnutí přitom není zřejmé, že by regionální rada nebo žalovaný k samostatnému posouzení přistoupili. Podle žalobce i v situaci, kdy má být aplikováno ustanovení § 99 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), není regionální rada či žalovaný zbaven povinnosti učinit si samostatný úsudek, zda žalobce jako příjemce dotace postupoval v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, nevyplývá-li z rozhodnutí ÚOHS závěr o úplné nezpůsobilosti dotčených výdajů projektu. Konečná výše odvodu za porušení rozpočtové kázně pak musí vycházet z odůvodněné úvahy orgánů příslušných k rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně. Sám žalovaný přitom v napadeném rozhodnutí uvedl, že k námitkám žalobce nemohl přihlédnout, neboť je vázán rozhodnutím ÚOHS. Žalobce je však toho názoru, že vázanost správního orgánu rozhodnutím ÚOHS dle § 99 odst. 1 daňového řádu je pouze v otázce samotné existence pochybení. To však nezbavuje správní orgán povinnosti odůvodnit své rozhodnutí a vyjádřit se ke všem námitkám žalobce. 3. Žalobce dále uvedl, že nerozporuje závaznost rozhodnutí ÚOHS ve věci správního deliktu plynoucí z § 99 odst. 1 daňového řádu pro regionální radu jakožto správce daně, resp. žalovaného v rámci odvolacího řízení, avšak skutečnost, že bylo ze strany ÚOHS konstatováno porušení zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), neznamená, že odvod za porušení rozpočtové kázně má být bez dalšího uložen ve výši všech výdajů s těmi zakázkami souvisejících. Přestože žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že daný argument akceptuje, a výši odvodu proto snížil s odkazem na pokyny COCOF, žalobce se s jeho závěry neztotožňuje. 4. K veřejné zakázce „Rekonstrukce mostu ev. č. 016 Poděbrady II/611“ žalobce konkrétně uvedl, že z argumentace uvedené v rozhodnutí ÚOHS, o které se opírá odůvodnění rozhodnutí regionální rady a žalovaného, je zřejmé, že se ÚOHS nezabýval otázkou oddělení dodatečně provedených stavebních prací, které byly zcela nezbytné pro dokončení předmětu veřejné zakázky. S ohledem na odkaz na závazný výrok ÚOHS pak regionální rada ani žalovaný nehodnotili, jaký vztah má uzavřený dodatek č. 1 k původní smlouvě, resp. nehodnotili, zda dodatečné stavební práce a dodatečně provedené služby mohou či nemohou být odděleny od původní veřejné zakázky. V případě, že by takové oddělení způsobilo vážnou újmu daňovému subjektu, jakožto zadavateli veřejné zakázky, pak se jeví jakékoliv oddělení, a to jak ekonomické, tak i technické, jako zcela nemožné. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že v původní smlouvě byla stanovena cena zakázky 44 879 692 Kč bez DPH, přičemž na základě uvedeného dodatku č. 1 došlo díky „vícepracím“, ale zároveň také „méněpracím“ ke snížení celkové ceny veřejné zakázky na 43 223 652 Kč bez DPH. Přestože žalobce chápe výklad žalovaného, že předmětné „vícepráce“ a „méněpráce“ nelze vzájemně započítávat, lze podle něj dovodit, že pokud je výsledná cena snížena, tak nepochybně nebylo záměrem celé transakce obcházet zákon o veřejných zakázkách a navyšovat výslednou cenu. Objektivní nepředvídatelnost změny rozhodnutí Národního památkového ústavu potom potvrzuje také ÚOHS ve svém rozhodnutí, v němž uvádí, že uzavření dodatku ke smlouvě o dílo s vybraným uchazečem v rámci veřejné zakázky na základě změny právních skutečností, jež nemohl žalobce jako zadavatel předvídat, je ve svém důsledku objektivně nepředvídatelnou skutečností. ÚOHS rovněž konstatoval, že v takovém případě je připuštěno postupovat v jednacím řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách. Podle shora uvedeného dodatku č. 1 představovalo navýšení o nové položky částku 11 013 021,65 Kč bez DPH, přičemž se jednalo o navýšení oproti původní ceně zakázky o 24,538 %. O tuto skutečnost pak opírá své rozhodnutí také regionální rada, která ve svém rozhodnutí uzavírá, že ÚOHS označil předmět dodatku č. 1 za dodatečné stavební práce s tím, že následně dospěl k závěru, že nejsou naplněny některé z právních znaků dodatečných stavebních prací zadávaných v jednacím řízení bez uveřejnění, kterými jsou objektivně nepředvídatelná okolnost a jejich překročení (správně nepřekročení – pozn. soudu) o 20 % původní ceny veřejné zakázky. 5. Žalobce dále také upřesnil, že nové položky uvedené v dodatku č. 1 tvoří částku 6 494 161,92 Kč bez DPH, což činí 14,47 % původní ceny veřejné zakázky, a jedná se tak o navýšení v limitu stanoveném zákonem o veřejných zakázkách. Dále také žalobce poukázal na skutečnost, že předmětné „navyšované“ stavební práce, které tvoří druhou součást navýšené ceny za celou zakázku, byly již obsaženy v původních zadávacích podmínkách a navýšení položek vyplývající ze zpřesnění při samotné výstavbě nemůže být ze své podstaty zahrnováno mezi objektivně nepředvídatelné okolnosti. Žalobce je přesvědčen, že výše uvedené navýšení položek v částce 4 518 859,73 Kč bylo v daném objemu zcela objektivně nezbytné provést i podle původních zadávacích podmínek a bez nutnosti dodatečné stavební změny za položky nové. S ohledem na to tedy nelze tyto položky v objemu cca 10 % původní ceny veřejné zakázky započítávat do dodatečných stavebních prací, a je tedy také zcela zjevné, že žalobce postupoval při uzavření dodatku č. 1 v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o veřejných zakázkách. 6. Žalobce rovněž připomenul, že ÚOHS v odůvodnění rozhodnutí ze dne 20. 3. 2012, čj. ÚOHS-R236/2011/VZ-4006/2012/310/PMo, uvedl, že jako k polehčující okolnosti přihlédl k tomu, že ke spáchání deliktu došlo ze strany žalobce neúmyslně, především z důvodu neznalosti zákona, a dále rovněž zohlednil fakt, že navýšení původní ceny veřejné zakázky nebylo oproti zákonem povolenému navýšení markantní, neboť zákonná hranice byla překročena o 4,58 %. 7. Dále žalobce poukázal na to, že zákon o veřejných zakázkách byl novelizován zákonem č. 40/2015 Sb., který s účinností od 6. 3. 2015 navýšil celkový rozsah dodatečných stavebních prací nebo dodatečných služeb podle § 23 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách na 30 % ceny původní veřejné zakázky. Tedy i v případě, že soud skutečně dospěje k závěru, že došlo k překročení stanoveného limitu o 20 % z předpokládané hodnoty původní zakázky, mělo by být při stanovení výše odvodu přihlédnuto rovněž k uvedené novele zákona o veřejných zakázkách. Žalobce je toho názoru, že tato novelizace vyjadřuje postoj zákonodárce k nepřiměřeně nízké hranici stanoveného limitu, která nereflektuje obvyklou komplexnost, jež doprovází zadávací řízení na stavební práce. 8. Pokud pak jde o veřejné zakázky „II/201 Jeneč-křiž. II/118, recyklace – I. etapa a