6 Azs 163/2015 — Nejvyšší správní soud

45 Af 1/2016- 48 - text 13 45 Af 1/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci žalobkyně: M., s. s. r. o., se sídlem X, zastoupena advokátem Mgr. Tomášem Krejčím, se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2015, č. j. 35696/15/5300-22444-710968, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2015, č. j. 35696/15/5300-22444-710968, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16 342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Tomáše Krejčího, advokáta. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „finanční úřad“ nebo „správce daně“) ze dne 15. 8. 2014, č. j. 3530266/14/2114-05302-201273. Tímto rozhodnutím vyměřil finanční úřad žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období února 2013 ve výši 4 080 519 Kč, a to na základě faktury č. 0002 vystavené žalobkyní dne 10. 4. 2013 společnosti K. a. s. (dále jen „společnost K.“) na částku 19 447 920 Kč s datem uskutečnění zdanitelného plnění dne 22. 2. 2013. 2. Žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle něhož je povinností správního orgánu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být ve správním řízení uložena povinnost. Žalobkyně shrnuje podstatné skutečnosti; uvádí, že fakturu č. 0002, na jejímž základě jí finanční úřad vyměřil daň z přidané hodnoty, vydala na základě zavádějící informace od finančního úřadu (a sice, že pokud tuto fakturu nevystaví, dopustí se protiprávního jednání). Faktura č. 0002 zahrnuje čtyři zálohové (pro forma) faktury (vystavené ve dnech 11. 3. 2008 a 7. 4. 2008), které žalobkyně vystavila na základě smlouvy o dílo ze dne 31. 8. 2007 uzavřené mezi žalobkyní (zhotovitelkou díla) a společností K. (objednatelkou díla). Žalobkyně na základě těchto zálohových faktur daň z přidané hodnoty neodvedla, neboť nešlo o daňové doklady a ani nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění. Společnost K. žádnou zálohovou fakturu ani z části neuhradila, protože se dostala do úpadku a dne 26. 11. 2008 s ní bylo zahájeno insolvenční řízení [původně bylo povoleno řešit úpadek reorganizací (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011), avšak později byla reorganizace přeměněna na konkurs (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2013)]. Žalobkyně dne 19. 3. 2009 od smlouvy o dílo odstoupila, protože společnost K. vůči ní dlouhodobě nehradila své závazky. K uskutečnění zdanitelného plnění z této smlouvy ve smyslu § 21 odst. 5 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o DPH“) však nedošlo, neboť společnost K. nepřevzala ani část díla (jak ostatně vyplývá i z rozhodnutí finančního úřadu ze dne 4. 3. 2014, č. j. 954399/14/2114/05302-201273, v němž se konstatuje, že žalobkyně v souvislosti s odstoupením od smlouvy žádná zdanitelná plnění neuskutečnila). Faktura č. 0002 není ve vztahu k dani z přidané hodnoty relevantní také proto, že je vystavena na částku 0 Kč, a to s ohledem na odstoupení od smlouvy ke dni 19. 3. 2009. Datum uskutečnění zdanitelného plnění na faktuře uvedené (22. 2. 2013) pak neodpovídá skutečnosti a stejně tak neodpovídá skutečnosti ani výše daně, neboť sazba daně z přidané hodnoty v letech 2008 – 2009 činila 19 % a na zmiňované faktuře je uvedena sazba 21 %. 3. Žalobkyně dále uvádí, že jádrem sporu mezi ní a žalovaným je použití režimu přenesení daňové povinnosti ve smyslu § 92e zákona o DPH. Podle tohoto ustanovení je podmínkou pro přenesení daňové povinnosti poskytnutí stavebních a montážních prací, které podle sdělení Č. s. ú. o zavedení klasifikace produkce platného od 1. 1. 2008 (dále jen „C.“) odpovídají kódu 41 – 43. Na faktuře č. 0002 je uveden kód 41. Žalovaný nicméně dospěl k závěru, že provedené práce odpovídají kódu 33 (instalace průmyslových stojů a zařízení). Podle žalobkyně jde však o kód 43 (specializované stavební práce), který odpovídá situaci, kdy je stavba se zařízením spojena a společně představují jednotný a neoddělitelný funkční celek. Práce zařaditelné pod kód 33 jsou naopak takové, jejichž výsledkem je zařízení a stavba jako dvě samostatné funkční jednotky. V tomto smyslu vyznívá i žalobkyní k důkazu předložená projektová dokumentace a smlouva o dílo, které však finanční úřad nesprávně vyložil zcela opačně. Žalobkyně poukazuje také na to, že v napadeném rozhodnutí (v bodě 35) žalovaný uvádí, že podle Generálního finančního ředitelství je klasifikace C. nejednoznačná a není proto nutné provádět opravy, pokud plátce postupoval v dobré víře a nedošlo ke zkrácení státního rozpočtu. Žalovaný však dobrou víru žalobkyně vůbec nezkoumal a jeho jediným cílem bylo uspokojení fiskálního zájmu státu. 4. Žalobkyně též poukazuje na § 44 zákona o DPH, podle něhož může plátce uplatnit nárok na vrácení daně z přidané hodnoty, dostal-li se jeho dlužník do úpadku a byl-li na něj prohlášen konkurs. V dané věci došlo k analogické situaci, avšak daň z přidané hodnoty nezaplatila ani žalobkyně, ani společnost K.. Úmysl zákonodárce je však jasný a není důvod k tomu, aby byla žalobkyně postižena dvakrát – společnost K. jí nezaplatila smluvní cenu v částce 33 941 983 Kč a následně z této nezaplacené částky žalovaný požaduje ještě daň z přidané hodnoty v částce 4 080 519 Kč a úroky z prodlení. 5. Závěrem žalobkyně namítá promlčení. Daňová povinnost měla žalobkyni vzniknout na základě prací provedených v roce 2008 a zálohových faktur vystavených dne 25. 3. 2008. Zdanitelné plnění se tedy vztahuje k prvnímu čtvrtletí roku 2008. Podle § 148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) nelze daň stanovit po uplynutí tříleté lhůty pro stanovení daně. Podle přechodného ustanovení § 264 odst. 5 daňového řádu platí toto pravidlo i pro lhůty pro vymáhání daňového nedoplatku, které počaly běžet před nabytím účinnosti daňového řádu. Žalobkyně měla vystavit fakturu do 15 dnů ode dne odstoupení od smlouvy o dílo, k němuž došlo 19. 3. 2009, avšak neučinila tak; finanční úřad měl proto daň doměřit postupem podle tehdy účinného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 21. 12. 2010 (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Jelikož se tak ale nestalo, nárok na doměření daně se promlčel. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení a vymezuje předmět sporu. Námitku, že měl napadeným rozhodnutím porušit § 50 odst. 3 správního řádu, vyvrací poukazem na § 262 daňového řádu a § 1 odst. 2 správního řádu, ze kterých plyne, že se pro správu daní správní řád nepoužije. Pouze z § 177 správního řádu vyplývá, že i v případě, že se správní řád nepoužije, je možno užít jeho ustanovení § 2 – § 8, čehož se však žalobkyně nedomáhá. Žalovaný dále poukazuje na rozpory v tvrzeních žalobkyně, ta totiž na jedné straně argumentuje promlčením a tvrdí, že k provedení prací došlo již v roce 2008, a na straně druhé hovoří o odstoupení od smlouvy o dílo a uvádí, že k provedení prací (tedy zdanitelnému plnění) vůbec nedošlo. Podle § 21 odst. 1 zákona o DPH je povinností plátce přiznat daň ke dni uskutečnění zdanitelného plnění, resp. přijetí úplaty, podle toho, co nastane dříve. Pouhým vystavením zálohových faktur tato povinnost nevzniká. K uskutečnění zdanitelného plnění by došlo až v okamžiku, kdy by tyto faktury byly zaplaceny. Je nicméně povinností žalobkyně, aby v souladu se zákonem o DPH sama přiznala daň z přidané hodnoty. Základem pro správné zjištění a stanovení daně je totiž daňové přiznání podané daňovým subjektem. Pokud jej žalobkyně nepodala, je nedůvodná námitka, že jí měl správce daně sám dříve doměřit podle zákona o správě daní a poplatků. 7. K námitce žalobkyně, že k vystavení faktury č. 0002 byla vedena zavádějící informací ze strany finančního úřadu, žalovaný uvádí, že ze správního spisu žádná taková skutečnost neplyne. Tato námitka nadto zazněla až v žalobě, a žalovaný ji proto nemohl v napadeném rozhodnutí vypořádat. Žalovaný je naopak toho názoru, že žalobkyně fakturu č. 0002 vystavila proto, že s ohledem na prohlášení konkursu na společnost K. bylo zjevné, že v nasmlouvaných pracích již žalobkyně nebude pokračovat. I když společnost K. neuhradila ani zčásti cenu za žalobkyní poskytnuté práce, nezbavuje to žalobkyni povinnosti odv