4 Afs 119/2017 — Nejvyšší správní soud

45 Af 31/2017- 20 - text 7 45 Af 31/2017 USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Olgy Stránské a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., v právní věci žalobkyně: E. L. s. r. o., IČO: X, se sídlem X, zastoupena obchodní korporací Auditorská a daňová kancelář, s. r. o., vykonávající daňové poradenství, se sídlem Vodičkova 41, Praha, proti žalovanému: Finanční úřad pro Středočeský kraj, se sídlem Na Pankráci 17, 19, Praha, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyni se vrací soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu třetího zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), která došla soudu dne 20. 11. 2017, domáhá ochrany před nezákonným zásahem. Žalobkyně uvedla, že ji žalovaný přípisem ze dne 18. 9. 2017 informoval o tom, že jí z osobního daňového účtu strhl částku 47 583,43 Kč na úhradu nedoplatku daně označené jako zvláštní prostředky – mezinár. pohl. (z. č. 471/2011 Sb.). Tuto částku žalovaný podle názoru žalobkyně strhl neoprávněně, neboť na debetní straně osobních daňových účtů může být evidován jen odpis daně, kterou ve smyslu § 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), nemůže být nedoplatek na jakékoliv zahraniční dani. Podle § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek (dále jen „zákon č. 471/2011 Sb.“), může žalovaný vymáhat zahraniční pohledávky na daních. Vymáháním se podle § 175 odst. 1 daňového řádu rozumí inkaso nedoplatku daňovou exekucí nebo zabezpečení vymáhání prostřednictvím soudního exekutora, popřípadě uplatněním v insolvenčním řízení nebo přihlášením do veřejné dražby. Je vyloučeno, aby žalovaný, aniž by předem žalobkyni seznámil s jednotným dokladem o vymahatelnosti finanční pohledávky ve smyslu § 20 zákona č. 471/2011 Sb., provedl ničím nepodloženou srážku z jejího osobního daňového účtu. 2. Na základě výše uvedených skutečností se žalobkyně domáhá toho, aby soud zakázal žalovanému evidovat na debetní straně osobního daňového účtu žalobkyně „Zvláštní prostředky - mezinár. pohl. (z. č. 471/2011 Sb.)“ částku ve výši 47 583,43 Kč. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že jej Generální finanční ředitelství jako ústřední kontaktní orgán sdělením ze dne 12. 9. 2017 pověřilo uskutečněním úkonů při dožádané mezinárodní pomoci při vymáhání pohledávek. Součástí sdělení byla žádost o vymáhání a jednotný doklad o vymahatelnosti pohledávek, na nějž se vztahuje směrnice Rady 2010/24/EU ze dne 16. 3. 2010, o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření (dále jen „směrnice“). O vymáhání částky 47 583,44 Kč, která představovala nedoplatek na dani ze mzdy za zdaňovací období roku 2016, požádal Finanční úřad H. – S. Z žádosti přitom vyplývalo, že pohledávka dožadujícího členského státu byla vymahatelná, bylo uvedeno, že nebyla napadena a v dožadujícím státě byly použity příslušné postupy k vymáhání pohledávky, které však nevedly k jejímu úplnému uhrazení. Zákon č. 471/2011 Sb. implementoval do českého právního řádu směrnici, která v čl. 13 stanoví, že pro účely vymáhání pohledávky v dožádaném členském státě se pohledávka, která je předmětem žádosti o vymáhání, považuje za pohledávku dožádaného členského státu, není-li v této směrnici stanoveno jinak. Dožádaný orgán využije pravomoci a postupy stanovené podle právních a správních předpisů dožádaného členského státu, které se vztahují na pohledávky vzniklé v souvislosti se stejnou daní či stejným poplatkem nebo v případě jejich neexistence s obchodní daní či obdobným poplatkem, není-li v této směrnici stanoveno jinak. Podle § 2 odst. 3 daňového řádu za použití § 2 zákona č. 471/2011 Sb. se finanční pohledávka, o jejíž vymáhání požádal finanční úřad S. r. N., považuje za daňovou pohledávku České republiky, jejíž správou byl pověřen žalovaný. Vymáhaná pohledávka byla předepsána na osobním daňovém účtu žalobkyně „zvláštní prostředky – mezinárodní pohledávky“. Žalovaný při správě pohledávky postupoval v souladu s daňovým řádem, ke správě pohledávky byl oprávněn využít nástroje, které daňový řád poskytuje, tj. též převedení přeplatku na úhradu daňového nedoplatku na jiném osobním daňovém účtu podle § 154 odst. 2 daňového řádu. Vzhledem k tomu, že žalobkyni vznikl přeplatek na dani z přidané hodnoty, převedl žalovaný část přeplatku na úhradu nedoplatku na osobním daňovém účtu „zvláštní prostředky – mezinárodní pohledávky“. Tento postup žalovaného byl vůči žalobkyni šetrnější, než kdyby přistoupil k exekuci. Žalovaný dále uvedl, že nebyl povinen žalobkyni seznámit s jednotným dokladem o vymahatelnosti finanční pohledávky; kdyby žalobkyně požádala o nahlédnutí to tohoto dokladu, vyhověl by jí. Jednotný doklad o vymahatelnosti finanční pohledávky není novým exekučním titulem, neboť pouze odráží obsah původního dokladu o vymahatelnosti pohledávky (čl. 12 směrnice). 4. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že nesouhlasí s výkladem žalovaného, neboť článek 13 směrnice nebyl implementován, zákon č. 471/2011 Sb. žalovaným použité pravidlo o právní fikci neobsahuje, žalovaný se tak dovolává přímého účinku směrnice k tíži žalobkyně. I kdyby však čl. 13 směrnice implementován byl, zakládá právní fikci, která nezpůsobuje změnu v osobě věřitele, ale pouze pravomoc žalovaného nakládat s pohledávkou, jako kdyby byla jeho ve vztahu k právním předpisům, které má pro její vymáhání použít, věřitelem žalobkyně však zůstala S. r. N. 5. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci: 6. Generální finanční ředitelství obdrželo dne 11. 9. 2017 na základě čl. 10 směrnice žádost dožadujícího orgánu B. f. S. S. r. N. (z podnětu F. H. N.) o vymáhání tří pohledávek vůči žalobkyni v celkové výši 1 823,19 EUR, tj. 47 583,43 Kč (z toho 44 577,09 Kč činila základní částka, 782,97 Kč činily správní sankce a pokuty, 1 487,64 Kč činily úroky do data předcházejícího dni zaslání žádosti a 735,73 Kč činily náklady). Z žádosti vyplývá, že ve státě dožadujícího orgánu byly použity příslušné postupy k vymáhání pohledávky, které však nevedly k jejímu úplnému uhrazení, a že v dožadujícím státě neexistují žádná aktiva pro vymáhání nebo že takové postupy by nevedly k úplnému uhrazení pohledávky, a dožadující orgán má k dispozici konkrétní informace, že žalobkyně má aktiva v dožádaném státě. Součástí žádosti byl jednotný doklad o vymahatelnosti pohledávek, z něhož plyne, že pohledávka dožadujícího orgánu sestává z neuhrazené daně ze mzdy za období od 1. 1. 2016 do 31. 1. 2016 včetně příslušenství ve výši 36 225,41 Kč, z neuhrazené daně ze mzdy za období od 1. 1. 2017 do 31. 3. 2017 včetně příslušenství ve výši 10 622,29 Kč a z exekučních nákladů ve výši 735,73 Kč, celkem 47 583,43 Kč. 7. Interním sdělením ze dne 12. 9. 2017 pověřilo Generální finanční ředitelství vymáháním pohledávky podle § 9 odst. 1 zákona č. 471/2011 Sb. žalovaného. 8. Žalovaný na osobní daňový účet žalobkyně „zvláštní prostředky – mezinárodní pohledávky“ předepsal dne 11. 9. 2017 nedoplatek v úhrnné výši 47 583,43 Kč. 9. Dne 18. 9. 2017 žalovaný vyrozuměl žalobkyni o tom, že převedl podle § 154 odst. 2 daňového řádu přeplatek na dani z přidané hodnoty vykázaný ke dni 15. 9. 2017 ve výši 4 047 133 Kč na úhradu nedoplatku daně evidované na osobním daňovém účtu žalobkyně „zvláštní prostředky – mezinárodní pohledávky“ vykázaného ke dni 15. 9. 2017 ve výši 47 583,43 Kč. 10. Žalobkyně dne 25. 9. 2017 podala námitku, v níž uvedla, že žádný nedoplatek ve výši 47 583,43 Kč neměla, žalovaný nebyl oprávněn převést na jeho úhradu část jejího přeplatku na dani z přidané hodnoty. Žalovaný námitku žalobkyně zamítl rozhodnutím ze dne 25. 10. 2017, č. j. 4298663/17/2111-50523-202376. Uvedl v něm, že pohledávku vymáhal na základě žádosti n. daňové správy, jejíž součástí je jednotný doklad o vymahatelnosti finanční pohledávky a kterou obdrželo Generální finanční ředitelství dne 11. 9. 2017. Předmětem této žádosti byly daňové nedoplatky žalobkyně evidované n. daňovou správou. 11. Soud má za potřebné zdůraznit, že ačkoliv žalobkyně v žalobě poukazovala na nezákonnost postupu žalovaného spočívajícího v převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku na zahraniční dani, samotný nezákonný zásah v petitu vymezila tak, že spočívá v evidování částky 47 583,43 Kč na debetní straně osobního daňového účtu žalobkyně „zvláštní prostředky – mezinárodní pohledávky“. Zanesení nedoplatku na dani do evidence daní je úkonem (zásahem) odlišným od převedení přeplatku na jedné dani na úhradu nedoplatku na druhé dani, byť oba tyto úkony spolu věcně úzce souvisí, neboť zaevidování nedoplatku na jedné dani je předpokladem pro převedení přeplatku na druhé dani na úhradu tohoto nedoplat