2 Azs 92/2005 — Nejvyšší správní soud

46 A 34/2017- 27 - text 5 46 A 34/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Olgy Stránské a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: J. S. narozený X, bez státní příslušnosti bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2017, č. j. MV-158909-4/SO-2016, o žádosti o povolení k trvalému pobytu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou zdejšímu soudu dne 15. 2. 2017 se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „orgán I. stupně“) ze dne 8. 11. 2016, č. j. OAM-15767-10/TP-2016. Tímto rozhodnutím orgán I. stupně podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastavil řízení o žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu podanou podle § 87 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 5. 2017 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). 2. Žalobce namítl, že žalovaný porušil ustanovení § 3, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu a § 66 odst. 1 písm. b) a § 87 zákona o pobytu cizinců. 3. Žalobce dále namítl, že názor orgánu I. stupně a žalovaného, že jeho žádost o povolení k trvalému pobytu je ve smyslu § 45 odst. 3 správního řádu nepřípustná, je nesprávný. Žalobce má za to, že mohl podat žádost o přechodný (pozn. soudu: žalobce měl zřejmě na mysli trvalý) pobyt a že udělená doplňková ochrana tomu nebrání. Podle žalobce tedy nebyl dán důvod k zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Napadené rozhodnutí a rozhodnutí orgánu I. stupně proto žalobce považuje za nezákonná a nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů rozhodnutí. 4. Žalobce na závěr namítl, že se žalovaný nesprávně a nedostatečně vypořádal s námitkou žalobce, že orgán I. stupně nesprávně aplikoval ustanovení § 2 písm. a) ve spojení s § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Podle žalobce intepretace ustanovení orgánem I. stupně neodpovídá smyslu právní úpravy, je nelogická a nemá oporu v zákoně. Mimo to k jeho námitce žalovaný pouze poznamenal, že orgán I. stupně podle těchto ustanovení nerozhodoval, nýbrž je v odůvodnění uvedl nad rámec rozhodnutí. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl, neboť ji považuje za nedůvodnou. Žalovaný má za to, že postupoval v souladu se zákonem, nepřekročil meze správního uvážení a přezkoumatelným způsobem odůvodnil napadené rozhodnutí včetně vypořádání odvolacích námitek žalobce. Ze správního spisu soud zjistil následně uvedené skutečnosti: 6. Dne 4. 10. 2016 žalobce podal na formuláři „Žádost pro občany Evropské unie a jejich rodinné příslušníky“ žádost o povolení k trvalému pobytu, přičemž jako účel pobytu uvedl: „paragraf 87“. 7. Orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 8. 11. 2016 podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že je žádost ve smyslu § 45 odst. 3 správního řádu zjevně právně nepřípustná. Žalobci byla dne 23. 2. 2011 podle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena doplňková ochrana do 27. 3. 2017, a tudíž se na něj zákon o pobytu cizinců jako na poživatele doplňkové ochrany podle § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců nevztahuje, a proto nebyl oprávněn podat žádost podle § 87h zákona o pobytu cizinců. 8. Dne 15. 11. 2016 podal žalobce blanketní odvolání, které podáním ze dne 23. 11. 2016 doplnil. Namítl, že orgán I. stupně nesprávně aplikoval ustanovení § 2 písm. a) ve spojení s § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců a že žádost podal v době, kdy k tomu byl oprávněn, a tudíž bylo řízení nesprávně zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. 9. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil. Konstatoval, že řízení o žádosti bylo správně zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť žalobce nebyl jako poživatel doplňkové ochrany podle § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců oprávněn žádost podat, a tudíž byla jeho žádost zjevně právně nepřípustná. K argumentaci žalobce o nesprávné aplikaci ustanovení § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců žalovaný poznamenal, že toto ustanovení právního předpisu nebylo aplikováno, nýbrž na něj orgán I. stupně odkázal nad rámec svého rozhodnutí. Soud v předmětné věci vycházel z následně uvedených ustanovení právních předpisů: 10. Podle § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců: „Tento zákon se nevztahuje na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, cizincem, který je strpěn na území, azylantem nebo osobou požívající doplňkové ochrany, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak“. 11. Podle § 68 odst. 5 zákona o pobytu cizinců: „Žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 68 odst. 1 podává cizinec ministerstvu, pokud na území pobývá na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu, na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu nebo během lhůty k vycestování stanovené z důvodu ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie uvedené v § 87f odst. 5, jde-li o cizince, který na území pobývá nepřetržitě 5 let; žádost podle § 68 odst. 5 je oprávněn podat též na zastupitelském úřadu.“ 12. Podle § 45 odst. 3 správního řádu: „Žádost nesmí být zjevně právně nepřípustná. Takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví (§ 66). Usnesení se oznamuje účastníkům, kteří byli o zahájení řízení uvědoměni.“ 13. Podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu: „Řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže byla podána žádost zjevně právně nepřípustná“. 14. Soud na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných námitek, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [viz § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Soud v dané věci podle § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. 15. Soud předně konstatuje, že argumentace žalobce o porušení § 3, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu a § 87 zákona o pobytu cizinců není řádným žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť žalobce nedoplnil, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným ve smyslu právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, a proto se soud touto argumentací žalobce ani nemohl zabývat. 16. Soud neshledal důvodnou námitku, že orgán I. stupně nesprávně aplikoval ustanovení § 2 písm. a) ve spojení s § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Jednak soud podotýká, že ustanovení § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců stanovuje místo podání žádosti k trvalému pobytu po pěti letech nepřetržitého pobytu na území (podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), a tudíž se na projednávaný případ nevztahuje, jak ostatně konstatoval již žalovaný. Soud v této souvislosti doplňuje, že žalobce mohl požádat o povolení k trvalému pobytu podle § 68 odst. 1 ve spojení s § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, avšak žalobce zvolil formulář pro žádosti občanů Evropské unie a jejich rodinné příslušníky a jako důvod pobytu uvedl „paragraf 87“, a tudíž je z jeho žádosti zřejmé, že žádost o trvalý pobyt po pěti letech nepřetržitého pobytu na území nepodal. V důsledku toho se v případě žalobce neuplatnila výjimka zakotvená v § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců umožňující poživatelům doplňkové ochrany žádat o povolení k trvalému pobytu, a tudíž se uplatnilo obecné pravidlo zakotvené v ustanovení § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, že se na poživatele doplňkové ochrany zákon o pobytu cizinců nevztahuje, není-li stanoveno jinak. Lze ostatně poukázat na právní názor Městského soudu v Praze vyjádřený v rozsudku ze dne 13. 9. 2012, č. j. 5 A 322/2011-26, podle něhož: „Základní pravidlo formulované v § 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. – totiž že tento zákon se v zásadě nevztahuje na poměry osob, které žádají o mezinárodní ochranu nebo kterým byla mezinárodní ochrana poskytnuta – vyjadřuje specifické postavení těchto osob a důvodů, pro které se ocitají na území ČR. Žadatel o mezinárodní ochranu se v řízení domáhá toho, aby ho cizí stát v souladu s mezinárodními úmluvami ochránil před porušováním jeho