1 As 70/2011 — Nejvyšší správní soud

46 A 82/2016- 49 - text 10 46 A 82/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Olgy Stránské a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a JUDr. Heleny Hrubé, Ph.D, ve věci žalobců: a) H. H. bytem X, b) J. H. bytem X, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 00 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2016, č. j. 076439/2016/KUSK, sp. zn. SZ 060571/2016/KUSK REG/EMB, takto: I. Řízení se vůči žalobci b) zastavuje. II. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. III. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2016, č. j. 076439/2016/KUSK, sp. zn. SZ 060571/2016/KUSK REG/EMB, a usnesení Obecního úřadu Velké Přílepy, stavebního úřadu, ze dne 21. 1. 2016, č. j. OVP-0347/2016, sp. zn. Výst. 3303573zast./2009RR, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: 1. Žalobou postoupenou usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, č. j. 3 A 140/201624, Krajskému soudu v Praze (dále jen „soud“) se žalobci domáhali zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád z roku 2004“) zamítl odvolání žalobců proti usnesení Obecního úřadu V. P., stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“), ze dne 21. 1. 2016, č. j. OVP-0347/2016, sp. zn. Výst. 3303573zast./2009RR (dále jen „usnesení stavebního úřadu ze dne 21. 1. 2016“), a toto usnesení potvrdil. Stavební úřad svým usnesením podle § 30 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen „správní řád z roku 1967“) a podle § 66 odst. 1 písm. g) a h) správního řádu z roku 2004 zastavil „řízení ze dne 6.9.2005 na základě žádosti o dodatečné povolení stavby“ dle 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „stavební zákon z roku 1976“). Řízení bylo zahájeno žádostí stavebníků A. F. a M. F. (dále jen „stavebníci“) ve věci „stavby, stavební úpravy dokončené stavby rodinného domu č.p. X pro změnu užívání 1. NP rodinného domu na klub s folklórním programem, Č. č.p. X“ (dále jen „stavba“). 2. Žalobkyně v žalobě popsala podrobně skutkový stav, přičemž namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalovaného i stavebního úřadu a též nezákonnost těchto rozhodnutí. Rozhodnutí správních úřadů se dle žalobkyně nezabývají řádně meritem věci, jsou nesrozumitelná a nemají oporu v zákoně. Usnesení stavebního úřadu ze dne 21. 1. 2016 jednoznačně neurčuje, jaké řízení bylo zastaveno – zda řízení o dodatečném povolení stavby nebo řízení o jejím odstranění. Stavební úřad sice ve svém usnesení uvedl, že řízení bylo zahájeno dne 6. 9. 2005 žádostí o dodatečné povolení stavby v rámci řízení dle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy v rámci řízení o odstranění stavby, toto řízení ovšem neukončil žádným ze zákonných způsobů, tj. usnesením o zastavení řízení o odstranění stavby, rozhodnutím o nařízení odstranění stavby, rozhodnutím o dodatečném povolení stavby a vydáním usnesení o zastavení řízení o odstranění stavby či rozhodnutím s výrokem „odstranění stavby se nenařizuje“. Tuto chybu nenapravil ani žalovaný v napadeném rozhodnutí, přestože z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že s pokračováním řízení o odstranění stavby nepočítá. Dle názoru žalobkyně nebyl vyčerpán předmět řízení, žalovaný si patrně ani nebyl vědom toho, že žádost o dodatečné povolení stavby se projednává pouze v rámci probíhajícího řízení o odstranění stavby dle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je vágní, žalovaný neuvedl důvody výroku, nevypořádal se s námitkami žalobkyně, přičemž i sám uvedl, že úmyslně nerespektoval zákonný postup. Není ani zřejmé, proč se žalovaný v napadeném rozhodnutí zabývá zcela nesouvisející otázkou přezkumného řízení. 3. Dle názoru žalobkyně správní orgány nerespektovaly ani závěry soudů v této věci, a to že v daném řízení byl prokázán nesoulad stavby s územním plánem obce Č., přestože se jedná o esenciální podmínku dodatečného povolení stavby. Stavebníci zahájili a provedli stavbu bez stavebního povolení, teprve dodatečně podali stavebnímu úřadu žádost o její dodatečné povolení. V řízení rozhodoval stavební úřad i žalovaný opakovaně. I přes právní názor žalovaného o nezbytnosti pokračovat v řízení, stavební úřad řízení o dodatečném povolení stavby zastavil, a to usnesením ze dne 21. 1. 2016. Správní orgány svá rozhodnutí nesprávně opírají o tvrzenou neměnnost konečného stavu, na kterou usuzují z existence kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 10. 2010, č. j. OVP-3751/2010, sp. zn. Výst.2881/ 2010-KU, vydaného ke stavbě, které nabylo právní moci dne 6. 10. 2010 (dále jen „kolaudační rozhodnutí“). Stavební úřad své rozhodnutí ze dne 21. 1. 2016 odůvodnil ustanovením § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu z roku 2004, dle kterého správní orgán řízení zastaví, pokud se žádost stala zjevně bezpředmětnou. Dle stavebního úřadu byla kolaudačním rozhodnutím založena subjektivní práva účastníků řízení a nemohou být zpochybněna. Kolaudační rozhodnutí již nelze přezkoumat, nelze ani zahájit řízení o obnově, protože zákonné lhůty již uběhly, a stavební úřad neshledal důvody pro vedení přezkumného řízení z moci úřední. Stavební úřad zároveň v tomto rozhodnutí nesprávně konstatoval, že stavba byla řádně povolena, a to pravomocným dodatečným povolením a dále uvedl, že následně bylo vydáno kolaudační rozhodnutí a stavební úřad neobdržel podnět k jeho přezkoumání. Právní názory a rozhodnutí správních orgánů jsou nesprávné, neboť stavební řízení nelze v posuzovaném případě zastavit pro zjevnou bezpředmětnost. V řízení o odstranění stavby, které je stavební úřad povinen vést ex officio, je pro stavební úřad i účastníky stavebního řízení rozhodující, zda je stavba dodatečně povolena či ne, toto posouzení a rozhodnutí má zásadní význam, a proto nelze žádost o dodatečné povolení stavby považovat za bezpředmětnou a stavební řízení zastavit. Stavební úřad zcela opominul ve věci vydaná rozhodnutí soudů a též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 3 As 11/2007-92, dle kterého je existence kolaudačního rozhodnutí pro zjišťování splnění podmínek řízení podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona právně bezvýznamná. Nesprávný je i názor správních orgánů, že stavebníci byli při nabývání svých práv v dobré víře, neboť tuto tvrzenou dobrou víru vyvrací mimo jiné účast stavebníků v soudním řízení. Přestože žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, jak by měl vypadat zákonný postup pro dané správní řízení, odmítl takto postupovat s odůvodněním, že tento postup spatřuje jako značně nekomfortní. 4. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, navrhl ji v plném rozsahu zamítnout. Protože stavba již byla zkolaudována a tento stav nelze změnit, přihlédl žalovaný ve svém rozhodnutí k základním zásadám správního práva, a to efektivnosti, proporcionality, přiměřenosti a ochrany práv nabytých v dobré víře. Proto žalovaný považoval řízení za bezpředmětné a neekonomické a neaplikoval závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu z 21. 7. 2010, č. j. 3 Ans 11/2010-193, dle kterého je nezbytné zahájit řízení o odstranění stavby i v případě, že existuje kolaudační rozhodnutí. 5. Soud nejprve ověřil, že žaloba byla podána včas. Napadené rozhodnutí bylo zástupci žalobců doručeno dne 6. 6. 2016, lhůta pro podání žaloby dle § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) činí 2 měsíce od doručení rozhodnutí žalobcům, posledním dnem pro podání žaloby bylo tedy pondělí 8. 8. 2016, přičemž žaloba byla odeslána do datové schránky soudu dne 5. 8. 2016. Žaloba byla podána po vyčerpání opravných prostředků, osobami k tomu oprávněnými a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. 6. Dále se soud zabýval splněním dalších zákonných podmínek pro projednání žaloby. 7. Žalobkyně a) soudní poplatek v plné výši a ve stanovené lhůtě zaplatila, žalobce b) i přes poučení soudu nikoli. S ohledem na to, že žalobce b) doposud nezaplatil soudní poplatek, ačkoliv stanovená lhůta marně uplynula, soud v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích řízení I. výrokem tohoto rozsudku vůči žalobci b) zastavil. Výrokem II tohoto rozsudku soud podle § 60 odst. 3 věty prvé s. ř. s. dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť řízení vůči žalobci b) bylo zastaveno. Účastníkem tohoto řízení je proto nadále pouze žalobkyně a) a žalovaný. 8. Soud na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních b