10 As 144/2014 — Nejvyšší správní soud

42 Ad 47/2018- 51 - text 9 42 Ad 47/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Čížkem ve věci žalobce: J. P., bytem X, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 421/3-55-18/2018-7542, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 22. 11. 2018 domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jeho námitky a potvrdil rozhodnutí Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva obrany ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 076607/SD-19/13 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Žalovaný tímto rozhodnutím podle ustanovení § 29 odst. 1 a § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), nevyhověl námitkám žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobci přiznán starobní důchod ve výši 13 570 Kč měsíčně s účinností od 24. 5. 2014. Pro výpočet starobního důchodu byla žalobci zhodnocena doba pojištění v rozsahu 42 roků a 282 dnů, tj. 42 ukončených roků. Starobní důchod byl žalobci vyměřen z osobního vyměřovacího základu za roky 1986 až 2013, upraveného podle § 15 zákona o důchodovém pojištění na výpočtový základ 17 825 Kč. 2. Žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí. Předně uvedl, že rozhodnutí o námitkách nebylo vydáno pod číslem sociálního zabezpečení, pod kterým je žalobce u dané instituce pojištěn z důchodového pojištění. Dále rozporuje závěr žalovaného, že se na něho nevztahuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „NEP 883/2004“). Toto nařízení je přímo použitelné ve všech členských státech a je v něm zakotven princip rovného zacházení a princip nabytých práv. Tím, že žalovaný odmítl citovaný předpis aplikovat, upřel žalobci základní právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, neboť o něm nebylo rozhodnuto. V bodě čtvrtém žaloby žalobce značně požaduje, aby soud přezkoumal, za jakých podmínek lze aplikovat § 134 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), při souběhu nároku na výsluhový příspěvek s nárokem na invalidní důchod nebo starobní důchod z důchodového pojištění. V bodě pátém zopakoval svoji námitku, že mělo být aplikováno NEP 883/2004, opačným postupem bylo porušeno žalobcovo základní právo na přiměřené hmotné zabezpečení. V šestém bodě žaloby žalobce rozporuje závěr žalovaného, že výsluhový příspěvek není důchodem ze sociálního zabezpečení. V bodě sedmém na podporu svého právního názoru z předchozího žalobního bodu polemizuje s údajným tvrzením žalovaného, že výsluhový příspěvek není důchodem, protože se neskládá ze základní výměry a procentní výměry. Podle žalobce žalovaný sám tento stav zavinil tím, že základní výměru protizákonným postupem zrušil, nemůže se proto dovolávat této skutečnosti. V osmém bodě žaloby žalobce zpochybňuje správnost a zákonnost rozhodnutí o úpravě výsluhového příspěvku. Nezákonnost spatřuje i v tom, že správní orgán rozhodoval o délce doby služebního poměru, o které rozhodnout nesměl, protože o ní rozhodují (jiné) příslušné orgány Ministerstva obrany. Žalobce proto žádá, aby soud jako předběžnou otázku přezkoumal rozhodnutí o úpravě výsluhového příspěvku ze dne 15. 9. 1995, č. j. X, které považuje za nicotné. V této souvislosti žalobce zpochybňuje závěr žalovaného, že je oprávněn přezkoumávat pouze rozhodnutí o starobním důchodu, a nikoliv o výsluhovém příspěvku. Podle žalobce musí žalovaný rozhodovat o přiměřeném hmotném zabezpečení ve stáří, tj. o souběhu všech nároků na tyto dávky. Tento svůj názor podpořil žalobce odkazem na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, č. j. 10 Ad 25/2011-40, a Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 10 As 144/2014-81. 3. V devátém žalobním bodě žalobce s odkazy na rozhodnutí NSS poukazuje na nepromlčitelnost nároku na výsluhový příspěvek. NSS měl uvést, že výsluhový příspěvek nenáleží pouze tehdy, pokud by při souběhu nároků na starobní důchod a výsluhový příspěvek žalobce zvolil pobírání důchodu, uplatnil žádost o tuto dávku a vznik nároku na důchod byl deklarován správním rozhodnutím. Žalobce z toho dovozuje, že jelikož v době úpravy výsluhového příspěvku žádnou volbu neprovedl, protože v této době ani k souběhu nedocházelo, žalovaný nezákonně vyloučil dobu důchodového pojištění z celkové doby služby žalobce, navíc za výkon funkce, která v době vojenské služby žalobce neexistovala, a tudíž do ní nemohl být ani zařazen ani ustanoven. Žalovaný podzákonnou normou – rozkazem ministra obrany – rozšířil dopad zákona na další zákonem nevyjmenované funkce, aniž by k tomu zákon ministra zmocňoval. Žalobce v tomto postupu spatřuje doživotní diskriminaci v sociálním zabezpečení a důchodovém pojištění nejen jeho samotného, ale celé skupiny dalších bývalých vojáků z povolání. Žalobce proto žádá, aby soud posoudil nepromlčitelnost nároku na výsluhový příspěvek, otázku diskriminace z důvodu povolání a světového názoru a rozhodnutí o úpravě výsluhového příspěvku, zda je v souladu s § 143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání. V této souvislosti žalobce dále brojil proti nesprávnému doručení rozhodnutí o úpravě výsluhového příspěvku a správnosti výkladu správního orgánu o zániku nároku na výsluhový příspěvek. Výsluhový příspěvek i starobní důchod byl žalobci přiznán ve věci důchodového pojištění, a proto při souběhu nároku na obě dávky musí o nich rozhodnout orgán sociálního zabezpečení Ministerstva obrany v jednom řízení, protože se jedná o dávky stejného druhu. 4. V desátém bodě žalobce namítá, že žalovaný svým postupem porušil čl. 87 odst. 5, 6 a 7 NEP 883/2004. Žádá, aby soud posoudil tvrzení žalovaného, že výsluhový příspěvek není nárokem občana na důchod z důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil. Jedním z důležitých principů NEP 883/2004 je ochrana nabytých práv. Poživateli výsluhového příspěvku, který mu byl přiznán podle dosavadních právních předpisů, má být vyplácen na základě jeho žádosti nejdéle do 60 let jeho věku a při dosažení této věkové hranice mu náleží výsluhový příspěvek stanovený § 134 zákona o vojácích s povolání. V jedenáctém bodě žalobce vyjadřuje nedůvěru v justiční orgány, a proto trvá na ústním projednání věci v jednací síni, která je vybavená záznamovým zařízením. Ve dvanáctém bodu žaloby žalobce namítá, že prvostupňové rozhodnutí je vadné i proto, že ve výroku i v odůvodnění je uvedena jen jedna částka výše starobního důchodu, tj. výše procentní výměry. Podle § 4 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém zabezpečení se výše starobního důchodu skládá ze základní výměry a procentní výměry. Vzhledem k tomu, že žalovaný je orgánem sociálního zabezpečení, žalobce se domnívá, že by rozhodnutí žalovaného mělo rovněž obsahovat obě složky. V třináctém žalobním bodě se žalobce dovolává čl. 3 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních lidských práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdější změny (dále jen „Listina“) a čl. 1 odst. 1 a 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších změn (dále jen „Ústava“), zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „antidiskriminační zákon“), jakož i dalších právních norem mezinárodněprávního původu. Diskriminace vůči žalobci se naposledy projevila v tom, že žalovaný odmítl provést souběh jeho výsluhového příspěvku, který se rozhodl nezákonně nevyplácet, se starobním důchodem, jak mu ukládá § 134 zákona o vojácích z povolání, přičemž u ostatních vojáků z povolání, kteří rovněž odsloužili 20 a více let a jejichž vojenská služba skončila za účinnosti zákona o vojácích z povolání, od 1. 12. 1999 tento souběh provádí. Přitom část vojáků z povolání tehdejší Vojenský úřad sociálního zabezpečení také diskriminoval podle rozkazu ministra obrany č. 35/1995 Sb., neboť zastávali naprosto stejné funkce jako žalobce. Závěrem proto žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že podstata žaloby spočívá v tom, že žalobce v návaznosti na rozhodnutí o přiznání starobního důchodu v tomto řízení současně uplatňuje nárok na výsluhový příspěvek. Výpočet přiznané důchodové dávky, ani jiné rozhodné skutečnosti, které mají dopad na její výši, žalobce v námitkách ani v předmětné žalobě nerozporuje. V druhém bodě žaloby pouze napadá správnost uvedení spisové značky, pod kterou bylo vydáno napadené rozhodnutí a která není v souladu s rozhodnutím o přiznání důchodové dávky. V bodě dvanáctém potom namítá vadu rozhodn