5 Afs 45/2011 — Nejvyšší správní soud

54 Af 2/2018- 31 - text 7 54 Af 2/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci žalobkyně: Ing. M. H., bytem X, zastoupená daňovým poradcem Ing. Luďkem Hrubým, se sídlem Prorektorská 671/4, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2017, č. j. 47257/17/5100-31461-701836, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2017, č. j. 47257/17/5100-31461-701836, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Ing. Luďka Hrubého, daňového poradce. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 9. 1. 2018, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z převodu nemovitostí ze dne 24. 4. 2017, č. j. 2158015/17/2110-70461-205021, vydanému Finančním úřadem p. S. k., územní pracoviště v K. (dále jen „správce daně“). 2. Žalobkyně namítla, že žalovaný svým postupem, kterým ve shodě se správcem daně odmítl její dodatečné daňové přiznání, jednal v rozporu se závěry Krajského soudu v P. vyjádřenými v rozsudku ze dne 13. 12. 2016, č. j. 46 Af 6/2015-22, který byl vydán v přímo související věci týkající se daně z převodu nemovitostí v jiné části téže „nemovitostní transakce“. 3. Uvedla, že jsou-li ve shodný časový okamžik uskutečněny dva formálně samostatné převody nemovitostí na základě dvou kupních smluv mezi shodnými převodci a nabyvateli, přičemž obě smlouvy jsou výslovně navzájem provázány (jedna bez druhé by neplatila), nelze ke stanovení základu daně z převodu nemovitostí přistoupit tak, že u jedné formálně samostatné smlouvy bude základem daně cena sjednaná a u druhé smlouvy cena zjištěná. V takové situaci je zcela zřejmé, že kupní ceny jednotlivých nemovitostí byly oběma smluvními stranami sjednány ve vzájemném kontextu, s ohledem na jejich celkový součet. Jestliže tedy „dílčí“ sjednaná cena u jedné nemovitosti je výrazně pod úrovní ceny zjištěné a druhá „dílčí“ sjednaná cena je naopak výrazně nad úrovní ceny zjištěné, je tomu tak zjevně proto, že uzavření obou kupních smluv bylo navzájem podmíněno. Postup s využitím kombinace ceny zjištěné a ceny sjednané při stanovení základu daně by v souhrnu vedl ke zdanění vyšší hodnoty, než činí maximální potenciálně dosažitelný finanční výnos z prodeje obou nemovitostí, neboť maximální realizovatelný výnos nemůže být vyšší než celkový součet obou cen zjištěných (nebo popř. obou cen sjednaných, pokud by celková kupní cena přesahovala celkovou cenu zjištěnou). Stanovení celkového základu daně v úrovni součtu ceny zjištěné u jedné části a ceny sjednané u druhé části je z ekonomického pohledu nesmyslné a v konečném výsledku vede k uvalení daňového břemene, které přesahuje zákonný a ústavní rámec vymezený zákonem v návaznosti na čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Smysluplné porovnání ceny sjednané a ceny zjištěné v takovémto případě může být provedeno pouze na celkové (souhrnné) úrovni. Výše uvedený názor již v obecné rovině potvrdil Krajský soud v P. v rozsudku ze dne 13. 12. 2016, č. j. 46 Af 6/2015-22, a žalobkyně tedy, plně v souladu se závěry tohoto rozsudku, zpracovala dodatečné daňové přiznání na odpovídající úpravu daňové povinnosti u zbývající dílčí části celkové transakce, která nebyla předmětem předchozího soudního řízení. 4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že s názorem soudu uvedeným v rozsudku ze dne 13. 12. 2016, č. j. 46 Af 6/2015-22, se částečně ztotožnil, nicméně částečně s ním souhlasit nelze. Jak žalobkyně v žalobě, tak i soud v předmětném rozsudku totiž opomíjejí ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o trojdani“), dle kterého je v případě podílových spoluvlastníků každý spoluvlastník samostatným poplatníkem a platí daň podle velikosti svého podílu. Je tedy nezpochybnitelné, že pro žalobkyni i pro paní J. Ch. je nutné posuzovat samostatně základní prvky daňově právního vztahu, tj. subjekt daně (kdo je poplatníkem), objekt daně (předmět daně), základ daně (ocenění předmětu daně), sazbu daně a dále též nepovinné prvky tohoto právního vztahu. I když paní J. Ch. dne 18. 2. 2015 z. a do jejích práv a povinností vstoupila žalobkyně jako její právní nástupce, i nadále se jedná o samostatného poplatníka. II. Podstatný obsah správního spisu 5. První kupní smlouvou ze dne 22. 8. 2013, č. X, prodala žalobkyně Š. K. id. 3/5 podílu na nemovitostech a V. L., id. 2/5 podílu na nemovitostech specifikovaných v čl. I smlouvy, bod 1, a to objekt k bydlení č. p. X, H. na pozemku parc. č. X a pozemky parc. č. X a X, vše zapsané na LV č. X v k.ú. H., obec S. (dále jen „dílčí transakce 1“). 6. Druhou kupní smlouvou ze dne 22. 8. 2013, č. X, prodala žalobkyně Š. K. id. 3/5 podílu na nemovitostech a V. L. id. 2/5 podílu na nemovitostech specifikovaných v čl. I smlouvy, bod 1, a to pozemek parc. č. X, zahrada, a pozemek parc. č. X, zahrada, vše zapsané na LV č. X v k.ú. H., obec S. (dále jen „dílčí transakce 2“). J. Ch. prodala touto smlouvou Š. K. id. 3/5 podílu na nemovitostech a V. L. id. 2/5 podílu na nemovitostech specifikovaných v čl. I smlouvy, bod 2,a to objekt k bydlení č. p. X, H. na pozemku parc. č. X, pozemek parc. č. X, zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsané na LV č. X v k.ú. H., obec S. (dále jen „dílčí transakce 3“). 7. Obě smlouvy, které byly dle svého textu „vzájemně závislými ve smyslu § 275 odst. 2 obchodního zákoníku“, byly vloženy do katastru nemovitostí dne 5. 9. 2013 s účinky ke dni 26. 8. 2013. Dne 2. 1. 2014 podaly žalobkyně i paní Ch. daňová přiznání, včetně znaleckého posudku (ocenění nemovitostí), zpracovaného dne 22. 11. 2013 soudním znalcem Miroslavem Málkem. Dne 7. 4. 2014 vydal správce daně platební výměr, jímž vyměřil žalobkyni daň z převodu nemovitostí z dílčí transakce 1, a platební výměr, jímž vyměřil paní Ch. daň z převodu nemovitostí z dílčí transakce 3. Téhož dne vydal správce daně rovněž platební výměr č. j. 1533520/14/2110-24401-205021, jímž vyměřil žalobkyni daň z převodu nemovitostí z dílčí transakce 2 – tento platební výměr odvoláním napaden nebyl (ve vztahu k tomuto platebnímu výměru bylo následně podáno dodatečné daňové přiznání a vydána rozhodnutí, jež jsou předmětem tohoto řízení). 8. Proti platebním výměrům z dílčích transakcí 1 a 3 podaly žalobkyně i paní Ch. odvolání, která žalovaný rozhodnutími ze dne 21. 11. 2014, č. j. 31062/14/5100-31461-701942 a č. j. 31065/14/5100-31461-701942, zamítl a platební výměry správce daně potvrdil. Proti těmto rozhodnutím podaly žalobkyně i paní Ch. žaloby, které zdejší soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 46 Af 6/2015-22, zamítl. 9. Dne 31. 12. 2016 obdržel správce daně od žalobkyně dodatečné daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí týkající se dílčí transakce 2. Žalobkyně dodatečně přiznala daň z převodu nemovitostí ve výši -31 080 Kč, nově zjištěnou daň ve výši 4 920 Kč. Dodatečným platebním výměrem ze dne 24. 4. 2017, č. j. 2158015/17/2110-70461-205021, doměřil správce daně daň z převodu nemovitostí ve výši 0 Kč. 10. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že předmětnými kupními smlouvami byl založen synallagmatický závazkový právní vztah mezi zúčastněnými stranami, jedná se o smlouvy, které zakládají práva a povinnosti pro obě smluvní strany. Proto lze tyto kupní smlouvy posuzovat jako celek. Nelze však souhlasit s názorem soudu uvedeným na str. 5 rozsudku: „V projednávané věci je nesporné, že celková cena zjištěná byla vyšší než celková cena sjednaná. Jelikož se (jak bylo uvedeno výše) jednalo o jednu transakci formálně rozdělenou do dvou smluv a tří dílčích transakcí, měl žalovaný u každé z dílčích transakcí vzít za základ daně její cenu zjištěnou, a to i v případě, že by u konkrétní dílčí transakce byla nižší než její cena sjednaná“. Soud totiž pominul, že v případě podílových spoluvlastníků je podle § 8 odst. 2 zákona o trojdani každý spoluvlastník samostatným poplatníkem. Proto je třeba posuzovat základní (závazné) prvky daňově právního vztahu, tj. subjekt daně (kdo je daňovým poplatníkem), objekt daně (předmět dané), základ daně (ocenění předmětu daně), sazbu daně a dále fakultativní (nepovinné) prvky tohoto právního vztahu samostatně pro žalobkyni a samostatně pro J. Ch. I když J. Ch. zemřela a žalobkyně vstoupila do jejích práv a povin