9 Afs 57/2013 — Nejvyšší správní soud

54 Af 18/2019- 36 - text 15 54 Af 18/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka a soudců JUDr. Bc. Kryštofa Horna a Mgr. Ing. Lenky Bursíkové ve věci žalobce: L. H., IČO: X sídlem X zastoupen advokátem JUDr. Jiřím Vaníčkem sídlem Šaldova 466/34, Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2019, č. j. 16594/19/5300-21442-712715, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah žaloby 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti sedmi dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 23. 4. 2018, č. j. 1812218/18/2115-50522-202664, č. j. 1812218/18/2115-50522-202664, č. j. 1812394/18/ 2115-50522-202664, č. j. 1812508/18/2115-50522-202664, č. j. 1812622/18/2115-50522-202664, č. j. 1812756/18/2115-50522-202664, č. j. 1812842/18/2115-50522-202664 a č. j. 1812893/18/ 2115-50522-202664, kterými správce daně doměřil žalobci daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období měsíců června až prosince roku 2013 v souhrnné výši 769 931 Kč a uložil žalobci povinnost k úhradě penále v souhrnné výši 153 984 Kč (dále jen „platební výměry“). 2. Žalobce uvedl, že finanční orgány nárok na odpočet DPH za zdaňovací období měsíce června 2013 neuznaly v rozporu se zákonem. Žalobce v daňovém řízení prokazoval oprávněnost odpočtu za pohonné hmoty dodané panem M. N., byť pouze částečně, a to v rozsahu jejich použití do tří nákladních vozidel používaných v pískovně v obci Křenek. Svědek Č., který byl technickým dozorem provozovatele pískovny, ve výpovědi podrobně popsal, že převážení, vnitřní provoz a obsluhu pískoven obstarával právě žalobce. Jeho nákladní vozidla se pohybovala pouze po pískovně, neboť byla obalena pískem, jílem a blátem, a nesměla tedy jezdit na pozemních komunikacích. Tankování pohonných hmot do těchto vozidel bylo věcí žalobce. Pokud by vozidla po areálu pískovny nejezdila, nebyly by mu proplaceny vystavené faktury. Svědek rovněž popsal, že provoz vozidel v pískovně je náročný na spotřebu pohonných hmot. Závěry vyplývající z tohoto výslechu žalovaný naprosto dezinterpretoval. Žalobce odebíral pohonné hmoty od pana N. a rovněž od společnosti Shell Czech Republic a.s. (dále jen „Shell“), bylo však prokázáno, že uvedená tři nákladní vozidla pohonné hmoty na čerpací stanici Shell neodebírala, což ostatně ani nebylo možné, pokud nevyjížděla z pískovny. Žalobce k tomu již v průběhu daňové kontroly uvedl, že naftu u pana N. odebíral (osobně on nebo jeho otec) do nádob, které osobním automobilem vozili do pískovny. Uzavřel-li žalovaný, že nebylo prokázáno, jakou naftu do vozidel v pískovně žalobce tankoval, a nemohlo-li jít o naftu od Shell, muselo logicky jít právě o naftu od pana N., jejíž odběr žalobce vykázal v účetnictví. V opačném případě by musely finanční orgány dojít k absurdnímu závěru, že naftu žalobce odebíral od neznámého dodavatele, jehož daňové doklady ani nezanesl do svého účetnictví a neuplatnil z nich nárok na odpočet DPH. Žalobce uvedl, že skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze ex post prokázat s absolutní jistotou. Zjištěné skutečnosti ale nelze interpretovat tak, aby bylo žalobci znemožněno unést důkazní břemeno. Finanční orgány musí ve vztahu k prokázání toho, jaká nafta byla použita do vozidel v pískovně, nastavit rozumnou míru pravděpodobnosti pro unesení důkazního břemene. 3. Dále žalobce uvádí, že před vydáním napadeného rozhodnutí podáním ze dne 5. 4. 2019 navrhl provedení dalšího výslechu svědka, konkrétně svého zaměstnance pana V. C., který řídil vozidla na zakázce v pískovně v obci Křenek. Ten mohl osvětlit, jak byla tankována nafta do těchto nákladních vozidel. Názor o nutnosti provedení výslechu svědka C. žalobce opírá rovněž o stanovisko správce daně k odvolání (byť v řízení týkajícím se daně z příjmů fyzických osob, avšak se stejným skutkovým základem) ze dne 20. 9. 2018, č. j. 4315373/18/2100-11420-202289. 4. Ve vztahu k vývozu zboží mimo území EU (dvou nákladních vozidel do Saúdské Arábie) se žalovaný sice na rozdíl od správce daně ztotožnil s právním názorem žalobce o možnosti prokázat naplnění podmínek dle § 66 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 344/2013 Sb. (dále jen „zákon o DPH“) jakýmikoli důkazními prostředky, nicméně i tak žalovaný nesprávně konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Dispozice s motorovými vozidly, která podléhají řadě evidenčních povinností, a tedy i pohyb po území Evropské unie lze prokázat právě zápisy v registru vozidel. V projednávaném případě žalobce správci daně předložil registrační značku pro vývoz vozidla dle § 14 zákona č. 56/2001 Sb., podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů a dále osvědčení o registraci vozidla na nového majitele (občana Saúdské Arábie) a fakturu o prodeji vozidel tomuto odběrateli ze třetí země. Osvědčení o registraci vozidla i vývozní značka jsou veřejnou listinou. Žalobce poukázal i na přípis Magistrátu města Mladá Boleslav, ze dne 4. 10. 2017, č. j. 253/2017-DS-14/572, ke kterému byla přiložena žádost o ukončení leasingu a žádost o vývoz vozidla do zahraniční. Vývoz vozidel do zahraničí tak byl dle žalobce dostatečně prokázán. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a zopakoval argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Připomněl, že správce daně dalším šetřením zjistil nesrovnalosti v tvrzeních žalobce, mimo jiné, že pan N. měl za rok 2013 nakoupit méně nafty, než kolik měl dle tvrzení žalobce za rok 2013 prodat samotnému žalobci. Věrohodnost žalobcových dokladů byla zpochybněna jednáním samotného žalobce, který nejprve předkládal doklady, kterými deklaroval nákup nafty od pana N. v celkovém množství 116 723 litrů, aby poté následně sám v oznámení o úhradě daně uvedl, že ve skutečnosti od pana N. nakoupil pouze 66 824 litrů nafty. Z takového jednání vyplývá, že sám žalobce přiznává, že předložené doklady nebyly vydány na základě faktického nákupu nafty, a jedná se tedy nejspíš o doklady zfalšované. Výpověď svědka Č. nebyla způsobilá prokázat skutečnost, že žalobce nakoupil pohonné hmoty dle předložených souhrnných daňových dokladů vystavených panem N., neboť svědek Č. nevěděl, jakým způsobem žalobce doplňoval pohonné hmoty do vozidel umístěných v areálu pískovny, takové činnosti nebyl přítomen a ani nevěděl, kde žalobce naftu nakupoval. Svědek N. uvedl, že je u něj na čerpací stanici možno čerpat i do nádob, avšak žalobce takto naftu čerpat neviděl. V rámci daňového řízení byli vyslechnuti jako svědci také žalobcovi zaměstnanci, kteří u něj pracovali jako řidiči nákladních vozidel. Ani jeden z nich nevypověděl, že by do jeho vozidla byla nafta tankována pomocí kanystrů či že by věděl o tom, že žalobce dočerpává vozidla pomocí kanystrů. 6. K výslechu svědka C. žalovaný uvedl, že po zvážení žalobcova důkazního návrhu dospěl v odvolacím řízení k závěru, že navrhovaný výslech není způsobilý prokázat nákup pohonných hmot v deklarovaném množství dle předložených daňových dokladů na čerpací stanici Vraňany. Z tvrzení žalobce vyplývá, že pohonné hmoty určené do vozidel v pískovně tankoval výhradně žalobce osobně, případně jeho otec, nikoliv navrhovaný svědek. K tomuto návrhu na provedení výslechu svědka žalovaný dodal, že jej žalobce učinil až dávno po uplynutí lhůty pro navržení nových důkazů, a žalobci tak zaniklo právo navrhovat v odvolacím řízení další důkazy. 7. K námitce týkající se prokázání vývozu vozidel mimo území Evropské unie (dále jen „EU“) žalovaný uvedl, že k uvedené transakci žalobce předložil správci daně fakturu vystavenou pro odběratele ze Saúdské Arábie za prodej dvou vozidel Mercedes Actros. Na výzvu správce daně k doložení rozhodnutí celního orgánu o uskutečnění vývozu žalobce uvedl, že rozhodnutí o vývozu zboží celní orgán nevystavil a žalobce jej nepožadoval, jelikož o této povinnosti nevěděl. Žalobce tak ke sděleným pochybnostem správce daně předložil pouze kopii českého osvědčení o registraci vozidla a kopii českých technických průkazů na uvedeného odběratele s tím, že nemůže již nic dalšího doložit. Žalobce tak výstup zboží z území Evropské unie neprokázal daňovým dokladem v podobě rozhodnutí celního úřadu o vývozu zboží mimo území Evropské unie ani jinými důkazními prostředky. K námitce žalobce, že v daném případě žalobce správci daně předložil registrační značku pro vývoz