5 Afs 22/2018 — Nejvyšší správní soud

54 Af 4/2019- 44 - text 20 54 Af 4/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Oulíkové a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a JUDr. Davida Krysky ve věci žalobce: R. P. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Radimem Hanákem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2018, č. j. 40408-2/2018-900000-312, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2018, č. j. 40408-2/2018-900000-312, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Radima Hanáka. Odůvodnění: Vymezení věci a shrnutí obsahu žaloby 1. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměr Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 26. 3. 2018, č. j. 61051/2018-610000-32.4. Tímto platebním výměrem celní úřad uložil žalobci jakožto daňovému subjektu podle § 250 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění do 31. 3. 2019 (dále jen „daňový řád“) pokutu za nepodání tvrzení ke spotřební dani z tabákových výrobků za zdaňovací období listopad 2014 ve výši 300 000 Kč, která byla vypočtena dle § 250 odst. 1 daňového řádu za 1 175 dnů prodlení ve výši 0,05 % s tím, že dle § 250 odst. 5 daňového řádu nesmí být pokuta vyšší než 300 000 Kč. 2. Žalobce předně uvádí, že celní úřad v rámci vyhledávací činnosti zjistil dne 7. 11. 2014 skladování řezaného tabáku v prostorách bez čísla popisného na pozemcích p. č. st. X a p. č. X v katastrálním území V. u Č. J. Celní úřad toho dne vyzval žalobce jakožto jednoho ze spoluvlastníků prostor k jejich zpřístupnění. Žalobce k tomu sdělil, že jsou prostory pronajaty a nemá v nich uskladněny žádné věci, jelikož je užívá nájemce. Během prohlídky prostor byl nalezen řezaný tabák. Žalobce do protokolu o prohlídce zopakoval, že prostory užívá nájemce a předložil nájemní smlouvu. Dne 28. 11. 2016 bylo žalobci sděleno obvinění mj. pro skutek spočívající v údajném skladování řezaného nezdaněného tabáku na výše uvedené adrese, který byl nalezen při domovní prohlídce. 3. Žalobce namítá, že mu byla pokuta uložena nezákonně, neboť se fakticky jedná o sankci, která se příčí ústavní zásadě nemo tenetur se ipsum accusare plynoucí z čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tedy že nikdo nesmí být nucen proti sobě vypovídat. Tento ústavní princip v sobě nezahrnuje pouze oprávnění všech osob odepřít výpověď, pokud by si jí mohly přivodit nebezpečí trestního stíhání, ale současně i odpovídající povinnost orgánů veřejné moci, aby osobu k doznání se k trestné činnosti nevyzývaly a za odmítnutí vypovídat proti sobě samé nesankcionovaly ani jinak nepostihovaly. K tomu citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 255/05: „Není-li dobrovolně splněna povinnost předložit věc důležitou pro trestní řízení u podezřelého nebo obviněného, který tak činí proto, aby neposkytoval proti sobě věcný důkaz, nelze splnění předkládací povinnosti vynutit postupem podle § 66 tr. ř., nemá-li být dotčen čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Není žádného zásadního rozdílu mezi právem osoby obviněné či podezřelé odmítnout výpověď a mezi právem osoby nestíhané nebýt – pomocí nepřímých, ale velmi účinných nástrojů – nucena k vydání důkazů, které mohou přivodit její trestní stíhání.“ Tím Ústavní soud vyjádřil, že pokud určitá osoba k výzvě orgánu činného v trestním řízení odepře předložit věc důležitou pro trestní řízení, využívá ústavní zásady nemo tenetur a využití tohoto ústavního práva nemůže být sankcionováno uložením pořádkové pokuty. Názor, dle něhož nelze ukládat pokutu jako sankci za situace, kdy osoba obviněná z daňového trestného činu k výzvě správce daně nepodá daňové tvrzení, kterým by se tato osoba ke svému trestnému činu doznala, žalobce dále opírá o nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 636/05, v němž Ústavní soud konstatoval, že „postupem podle § 66 odst. 1 trestního řádu, tedy uložením pořádkové pokuty, nelze vynucovat na osobě podezřelé či obviněné součinnost při opatřování důkazů proti ní samé, a tedy nutit ji k sebeobviňování v trestním řízení.“ Nemůže-li být využito pořádkové pokuty dle § 66 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“) na úseku trestního práva, dle názoru žalobce nemůže být za účelem vynucení vlastního obvinění užito ani pokuty za opožděné podání daňového tvrzení. Tyto pokuty v podstatě plní obdobný účel. Spotřební daň z tabákových výrobků, která byla žalobci vyměřena za zdaňovací období listopadu 2014, je rovněž předmětem trestního řízení, které bylo zahájeno usnesením ze dne 29. 11. 2016, č. j. KRPA-387804/TČ-000097-ŠMID, s čímž byl celní úřad i žalovaný obeznámen. Skladování řezaného tabáku nalezeného dne 7. 11. 2014 je skutkem, který je projednáván v trestním řízení a je kladen orgány činnými v trestním řízení k tíži právě žalobci, byť žalobce jednoznačně prohlásil, že s tímto zbožím nemá nic společného, a že předmětné prostory byly pronajaty třetí osobě. Jde-li o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinnosti dle § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), podání daňového přiznání je úkonem, kterým osoby obviněné z tohoto trestného činu přiznávají svoji vinu, jelikož se ztotožňují s tvrzením, že jim na konkrétní dani za konkrétní zdaňovací období skutečně vznikla daňová povinnost. Výzvu k podání daňového přiznání nelze proto vůbec vydat. Pokud již k jejímu vydání dojde, nelze za nepodání daňového přiznání uložit pokutu, jelikož její uložení je nezákonné a protiústavní. Pokud by žalobce podal daňové přiznání ke spotřební dani z tabákových výrobků za zdaňovací období listopadu 2014 jako plátce dle § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „zákon o spotřebních daních“), kterému vznikla povinnost přiznat a uhradit spotřební daň z důvodu skladování tabáku, který byl nalezen v předmětných prostorách, jednalo by se o faktické přiznání spáchání trestného činu krácení daně, který je žalobci kladen za vinu orgány činnými v trestním řízení. Na žalobce se proto nevztahovala povinnost podat daňové přiznání. 4. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též jako „NSS“) ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 As 254/2016-39, považuje žalobce za nepřiléhavý, neboť v něm byla řešena otázka upozornění dle § 59 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílán, a jednalo se o oprávnění k výkonu dohledu nad dodržováním právního stavu, což je zcela jiný druh správní činnosti než správa daní. 5. Žalobce též nesouhlasí s názorem žalovaného, že zásada nemo tenetur se v daňovém řízení neuplatní. Takový názor je v rozporu s § 96 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 3. 2019 (dále jen „daňový řád“). Žalobce souhlasí s žalovaným v tom, že pokud se daňový subjekt domnívá, že by si poskytnutím informace mohl přivodit trestní stíhání, je jeho volbou, zda informaci poskytne. Poté je negativním následkem stanovení daně ex offo, která nemá trestněprávní rozměr. Nesouhlasí však s tím, že by za neposkytnutí informace, kterou by se daňový subjekt doznal ke své trestné činnosti, bylo možné uložit peněžitou sankci, která má trestněprávní charakter. 6. Žalobce dále namítá, že mu byla uložena pokuta nezákonně, neboť daňové přiznání podal ústně do protokolu. Předně tak učinil během domovní prohlídky konané dne 7. 11. 2014. K dotazu celního úřadu uvedl, že s bratrem předmětné prostory jakožto vlastníci pronajali třetí osobě a od té doby k nim nemají přístup. Tímto tvrzením bylo učiněno materiální daňové přiznání, a to na spotřební daň z tabákových výrobků ve výši 0 Kč. Svou argumentaci žalobce opírá o rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 9 Afs 66/2015-36, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že pokud daňový subjekt sdělí kvalifikovaně svůj nesouhlas s tvrzením správce daně, že mu vznikla daňová povinnost, je takové sdělení (vyjádření) daňového subjektu nutno posuzovat jako daňové tvrzení, resp. daňové přiznání na nulovou daň. 7. Žalobce byl nadto ve věci nalezeného tabáku předvolán celním úřadem (byť v pozici policejního orgánu) k podání vysvětlení dle § 158 odst. 6 trestního řádu. Při podání vysvětlení dne 2. 12. 2014, které je zachyceno v úředním záznamu sp. zn. S-6017/TS-29/2014, opět uvedl, že prosto