5 Afs 188/2004 — Nejvyšší správní soud

55 Af 15/2018- 48 - text 24 55 Af 15/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka a soudců JUDr. Bc. Kryštofa Horna a Mgr. Ing Lenky Bursíkové ve věci žalobkyně: ARNOŠT s.r.o., IČO: 62967347 se sídlem Tismice 19 zastoupená daňově poradenskou společností Rambousek a partner a.s., IČO: 64829391 se sídlem Křišťanova 4, Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2018, č. j. 9087/18/5300-22444-704601, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2018, č. j. 9087/18/5300-22444-704601, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně, společnosti Rambousek a partner a.s. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah žaloby 1. Žalobkyně se žalobou podanou podle hlavy druhé, dílu prvního, části první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2973973/16/2107-50524-203866 (zdaňovací období březen 2011), č. j. 2974478/16/2107-50524-203866 (zdaňovací období duben 2011), č. j. 2974515/16/2107-50524-203866 (zdaňovací období květen 2011), č. j. 2974561/16/2107-50524-203866 (zdaňovací období červen 2011), č. j. 2974646/16/2107-50524-203866 (zdaňovací období srpen 2011), č. j. 2974697/16/2107-50524-203866 (za září 2011), č. j. 2974728/16/2107-50524-203866 (zdaňovací období říjen 2011) a č. j. 2974758/16/2107-50524-203866 (zdaňovací období listopad 2011; všechna uvedená rozhodnutí správce daně společně dále jen „platební výměry“). 2. Správce daně platebními výměry žalobkyni doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období měsíců březen – červen a srpen – listopad 2011 a současně jí předepsal penále z doměřené daně. Daň byla doměřena z důvodu neuznání daňových odpočtů týkajících se přijatých zdanitelných plnění (stavebních prací), které žalobkyně nárokovala na základě daňových dokladů vystavených společností Dionita Stav s.r.o. (dále jen „DIONITA“), STOYKA INVEST s.r.o. (dále jen „STOYKA“) a Gerona Gold s.r.o. (dále jen „GERONA“). 3. Žalobkyně úvodem uvedla, že je stavební společností, která využívala externí dodávky stavebních prací. Není jí zřejmé, z jakých důvodů žalovaný zpochybnil dodávky, neboť ucelená řada důkazů prokazuje, že dodávky byly provedeny. Žalovaný je zpochybnil, neboť dodavatel neměl přihlášené zaměstnance ke zdravotnímu a sociálnímu pojištění a je nekontaktní. To přitom nelze klást za vinu žalobkyni. Žalovaný se dle ní odmítl vypořádat s většinou jejích argumentů. 4. Ve III. bodě žaloby namítá, že zpráva o daňové kontrole nebyla projednána, neboť její projednávání dne 19. 5. 2016 správce daně bezdůvodně ukončil, aniž by byly splněny podmínky § 88 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 375/2015 Sb. (dále jen „daňový řád“). Žalobkyně se projednání zprávy nijak nevyhýbala, měla o ně zájem a kladla dotazy, které správce daně nebyl schopen zodpovědět. Žalobkyně zprávu nepodepsala, neboť nebyla projednána. Žalobkyně žádala rozdělení zprávy o daňové kontrole na část týkající se daně z příjmů právnických osob a část týkající se DPH, o vysvětlení rozporů v argumentaci týkající se daňového podvodu, vysvětlení ignorování judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) a vypořádání námitky týkající se skutečného provedení plateb na bankovní účty dodavatelských společností. Zprávu o daňové kontrole tedy nelze použít jako důkazní prostředek pro vydání platebních výměrů. 5. Ve IV. bodě žaloby žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dle ní totiž finanční orgány na jednu stranu (v protokolu o projednání zprávy o daňové kontrole) tvrdí, že navržený znalecký posudek není v případě daňového podvodu podstatný, současně však uvádí, že se o daňový podvod nejednalo. Další rozpor pak spatřuje v tom, že podle žalovaného práce fakticky nevykonávala dodavatelská společnost STOYKA, ale subdodavatelské společnosti SHUGDEN CZ s.r.o. (dále jen „SHUGDEN“) a YUSTYNYAK s. r. o. (dále jen „YUSTYNYAK“), které však také neměly zaměstnance. Jestliže sám žalovaný tvrdí, že si žalobkyně na práce najímala subdodavatele, je to v rozporu se závěrem, že dodavatelská společnost neuskutečnila zdanitelné plnění 6. Žalobkyně v bodě V. žaloby polemizuje se zjištěními a závěry žalovaného a správce daně: - ačkoliv finanční orgány nejprve uvádí, že společnost STOYKA je dlouhodobě nekontaktní, dále uvádí, že se správcem daně tato společnost spolupracovala. Některé skutečnosti žalovaný dovodil ze svědecké výpovědi I. S. v jiném daňovém řízení dne 28. 3. 2012. Není tedy problémem žalobkyně, že správce daně otálel s obstaráním výslechu I. S. tak dlouho; - z nekontaktnosti dodavatele STOYKA žalovaný dovozuje, že práce nebyly provedeny, což je dle žalobkyně absurdní; - v bodě 88 napadeného rozhodnutí žalovaný uvádí, že faktury byly z ¼ hrazeny společnosti STOYKA v hotovosti; žalobkyně uvádí, že bezhotovostně proběhla mnohem větší část plateb a k důkazu navrhuje výpis ze svého účetnictví; - v bodě 88 napadeného rozhodnutí není vysvětleno, zda faktury vystavoval jednatel nebo jím pověřená osoba, žalovaný přitom nemá znalosti grafologa (správně písmoznalce – pozn. soudu), aby mohl posoudit shodnost podpisů; podpis se navíc nemusí shodovat s podpisovým vzorem v obchodním rejstříku; - v bodě 88 žalovaný poukazuje na shodu místa podnikání a ubytování jednatele dodavatele, přitom je mu známo, že na adrese se nachází areál s mnoha budovami, kde působí i jiný subjekt; - k bodu 88 žalobkyně dále namítá, že jednatel žalobkyně nejprve neměl kontakt na O. S., jak uvedl, ale později jej sehnal spolu s čestným prohlášením; tuto aktivitu přitom měl vyvinout sám žalovaný; a - v bodu 112 žalovaný zpochybňuje, kdo podepsal čestná prohlášení, přestože podpisy byly notářsky ověřeny. 7. V následujícím VI. bodě žaloby žalobkyně rozporuje rozsah svého důkazního břemene. Zpochybňuje to, že by na ní mohlo být důkazní břemeno přeneseno z důvodů nekontaktnosti dodavatelských společností. K přenosu důkazního břemene by mohlo dojít jen tehdy, pokud by správce daně prokázal skutečnosti, kterými by vyvrátil věrohodnost či průkaznost žalobkyní předložených důkazů. Žalobkyně nikdy netvrdila, že její dodavatelé zaměstnávali zaměstnance, a neměla ani možnost zjišťovat, zda vybírají platby z jejich bankovních účtů. Proto ji v tomto ohledu netíží důkazní břemeno. Žalobkyně navrhla důkazní prostředky k prokázání přijetí zdanitelného plnění od společnosti STOYKA, správce daně je ale neprovedl, a tak nemůže tvrdit, že neunesla důkazní břemeno. Předloženými důkazy přitom došlo k přenosu důkazního břemene ve smyslu § 92 odst. 5 daňového řádu. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného, že by čestným prohlášením nikdy nemohl být proveden důkaz a že skutečnost jím dokládaná může být pouze osvědčena. Žalovaný se vůbec nepokusil zaslat předvolání jednateli společnosti STOYKA na aktuální adresu. Žalobkyni také nelze klást za vinu, že žalovaný nerealizoval výslech I. S., který přitom byl v rozhodné době kontaktní. Žalobkyně připomíná, že při projednání zprávy poukazovala na skutkově shodný rozsudek SDEU ze dne 6. 9. 2012, ve věci Gábor Tóth, C324/11, a uvádí, že ve zmíněném rozhodnutí si daňový subjekt také neověřil, zda dodavatelé využívají vlastní zaměstnance či subdodávky. Znaleckým posudkem však bylo postaveno najisto, že práce provedeny byly. Z dokazování navíc vyplynulo, že dodavatelé měli subdodavatele, a tak je tvrzení o tom, že dodavatelé neměli zaměstnance, bezpředmětné. Práce byly hrazeny bezhotovostními převody, žalobkyně faktické plnění prokázala, žalovaný neunesl své důkazní břemeno a nepřenesl jej zpět na žalobkyni. Závěr žalovaného je absurdní, neboť fakticky znamená, že by práce provedl někdo, kdo za ně zaplaceno nedostal. 8. V posledním VII. bodě žaloby pak žalobkyně poukazuje na judikaturu SDEU, Ústavního soudu a NSS. Podle rozsudku NSS ze dne 2. 8. 2017, č. j. 4 Afs 58/2017-78 (dále jen „Stavitelství Melichar“), i v případě, kdy není možné určit subjekt, který zdanitelné plnění skutečně poskytl, není možné nárok na odpočet DPH odepřít, pokud není prokázáno, že předmětné plnění bylo součástí podvodu na dani, o kterém osoba uplatňující nárok věděla nebo musela vědět. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 664/04, je nezbytné umožnit daňovému subjektu prokázat skutečné výdaje jinými prostředky i za situace, kdy skutečným dodavatelem byl jiný subjekt, než který je uvedený na dokladech. 9. Žalovaný se k žalobě vyjádřil a navrhl její zamítnutí. Odkázal při tom na odůvodnění napadeného rozhodnutí a spisový materiál. 10. K námitce neprojed